Zápalná lahev - koktejl Molotov

Zápalná lahev je malá, ručně házená zápalná bomba, s jednoduchou konstrukcí i principem činnosti: křehká nádoba naplněná hořlavou tekutinou je odhozena na cíl, při dopadu se rozbije a její obsah vznítí, nejčastěji od zápalného knotu umístněného na těle nádoby.

Historie a konstrukční řešení:

Ačkoliv existují doměnky o použití podobných zbraní už starověkými řeky a římany, nejstarší nám dosud známé "zápalné lahve" v podobě ručních zbraní pocházejí z poloviny prvního tisíciletí našeho letopočtu. Právě z té doby se dochovaly zbytky podivných střepů, v mohutném množství nalézané pod troskami někdejších turkestánských pevností. Tyto hliněné střepy jednoznačně pocházejí z nádoby vejčitého tvaru s otevřeným horním otvorem, zatímco dno je protaženo do tvaru kolíkovitého hrotu. Sami Turkestánci považovaly tyto nádobky až do konce minulého století za olejové lampy, které bylo možno zapíchnout do písku pouště. Je docela možné, že původně k tomuto účelu opravdu sloužily. Daly se poměrně šikovně přenášet a kapalné palivo v nich dobře hořelo. Ovšem podle obrovského množství pozůstatků z těchto lamp nalezených pod hradebními zdmi pevností lze oprávněně usuzovat, že při obléhání se "lampy" staly municí obránců. Již jako lampy byly plněny hořlavinou, a tak tedy nebylo nic snažšího než je zapálit a hodit dolů z hradeb, po útočníkovy. Pokusy navíc ukázaly, že jejich tvar spolehlivě zaručuje dopad hrotem k zemi a tím vylučuje možnost, že by zápalný knot v hrdle mohl být při dopadu uhašen.

I v období středověku bezpochyby existovalo několik podobných zbraní, ale stejně jako v případě starých řeků a římanů, šlo spíše o větší exempláře mentané na nepřítele vrhacímí stroji, ať už v pozemní bitvě, na moři, nebo v průběhu obléhaní. Ruční zbraně tohoto typu bychom v tomto poměrně dlouhém období hledaly asi marně, zdřejmě z spíše z důvodů společensko-hospodářských, než-li čistě vojenských. V následujících stoletích se zdálo jako by ruční zbraň tohoto typu byla zcela zapomenuta - nejčastější vrhací zápalnou zbraní se stala obyčejná planoucí pochodeň. V 17. a 18. století, kdy došlo k zásadním společenským změnám, které by snad použití zápalných lahví mohly přát úlohu zápalných lahví převzaly první primitivní ruční granáty, zpravidla plněné střelným prachem, odpalované hořící zápalnicí a tvořené litinovým, nebo skleněným tělem. Vcelku zajímavou variací na zápalnou lahev se ovšem o trochu později stala běžná petrolejová lampa, která měla po svém rozšířením mezi "prostý lid" na svědomí relativně velký počet požárů, ať už v důsledku nehod, nebo žhářských útoků.

Klasická zápalná lahev, tak jak ji známe dnes, se nicméně objevila až v dobách španělské občanské války (1936-1939). Běžná skleněná lahev tehdy byla naplněna benzínem, nebo petrolejem a s kusem hořícího hadru vstrčeném v hrdle vržena proti nepříteli. Ponejvíce se užívala jako protitanková zbraň, neboť pohonná soustava tehdejších obrněnců byla ohněm velmi zranitelá - zásah ventilačních otvorů motoru prakticky vždy končil vzplanutím vozidla a tím i jeho vyřazením z boje, zpravidla při ztrátě osádky. Tankové osádky mimo to brzy zjistily, že ze svých strojů mají jen velmi omezený výhled a tak snadno padnou do léčky zamaskované pěchoty, nebo protitankových děl a jen velmi obtížně odhalují cíle pro své zbraně. Uznávaným tankovým pravidlem se tedy stalo sledování bojové situace po co nejdelší dobu otevřeným poklopem, což poskytovalo útočníkům s ručními granáty a zápalnými lahvemi další cíl.

Přesto se ale nedá říct, že by zápalné lahve byly proti tankům nějak zvlášť účinné. Bylo se k nim třeba přiblížit nepříjemně blízko a docílit relativně přesného zásahu, což vyžadovalo ocelové nervy, velkou obratnost a také notnou dávku štěstí. Rozhodující ovšem bylo, že narozdíl od ostatních specializovaných protitankových zbraní byly zápalné lahve téměř vždy po ruce a uspět se s nimi tu a tam přecejen dalo. Jejich uživatelé si však celkem brzy všimly několika charakteristických slabin tehdejší primitivní konstrukce této zbraně. Jednak to byla samotná zápalná látka, která měla příliš nízkou přilnavost a příliš vysokou rychlost hoření - hořlavá tekutina tak často schořela nebo stekla z cíle dřív, než mu mohla nějak podstatně uškodit. Zápalné látky se tedy začaly zahušťovat, zpravila poněkud horšímy hořlavinami. Užívalo se mnoha různých látek - od běžného motorového oleje, přes naftu, mýdlo a polystyren až k naftelátu a palmátu hliníku který později dal vzniknout směsy známé jako Napalm, která se časem měla stát velmi "populární".

Druhou základní slabinou tehdejších zápalných lahví byla jejich "konstrukce" - respektive způsob jejich iniciace. Použití takovéto zápalné lahve bylo zkrátka v měkkém terénu (bahno, sníh, písek...) ponekud nejisté, neboť síla dopadu byla měkým podkladem utlumena a výsledný náraz tak nemusel dostačovat k rozbití nádoby a tedy vlastně i k aktivaci celé zbraně. Dále hrozilo nebezpečí, že zápalnice dohoří ještě před odhozem. Následný výšleh plamene z hrdla lahve sice nemohl vést k jejímu roztržení, ale zpravidla tak poděsil vrhajícího, že ji upustil, což pro něj větsinou mívalo velmi nepříjemné důsledky. Postupem doby se proto objevilo několik vhodnějších řešení. Nejprve bylo hrdlo lahve dokonale utěsněno a zápalný knot se začal umistňovat nikoliv v hrdle lahve, ale na něm, nebo na po obvodu lahve. Tím se vyloučilo riziko a nepříjemnosti spojené s výšlehem plamene z hrdla nádoby. Dále byly po obvodu lahve umístněnovány ocelové pásky (nejčastěji pomocí kusu pletiva a drátu), čímž se energie dopadu zkoncentrvala na menší plochu a tak se poněkud zvýšila šance na úspěšnou aktivaci. Přednostně se také k výrobě zápalných lahví volili tenkostěnné nádoby. Postupem doby se přišlo i na některé další, sice výrobně složitější, ale zato provozně výhodnější způsoby iniciace - zápalné lahve se továrně plnily samozápalnou směsí benzínu a fosforu, která vzplála při kontaktu s kyslíkem, nebo se k nim přidávala "časovaná roznětka" na bázy kyseliny sírové. Tato opatření v souhrnu výrazně zlepšila možnosti tohoto typu zbraní, ač některé problémy přetrvaly.

"Zlatými léty" zápalných lahví se však staly až roky 1940 a 1941. Povědomí o zápalných lahvích se tehdy prostřednictvím interbrigád a různých cizích legií ze španělské občanské války rozšířilo prakticky do všech zemí evropy a tak bylo jen otázkou času, kdy k jejich použití dojde příště. Jako první jich byli nuceni široce užít Finové, kteří v průběhu Rusko-finské "Zimní války" na přelomu let 1939/40 čelili velkému množství rudých tanků a to zpočátku prakticky bez jakýchkoliv specializovaných protitankových zbraní. Jejich varianta zápalné lahve byla plněna směsí surového kerosinu, dehtu a benzínu, a iniciována ampulkou s kyselinou sírovou, která se upevňovala do hrdla lahve. Během bojů finská armáda použila 70 000 zbraní tohoto typu, přičemž 20 000 z nich bylo vyrobeno přímo ve frontových liniích, zatímco výrobu ostatních obstaral státní lihový monopol. V oněch krutých zimních měsících se zápalné lahve staly hlavní finskou protitankovou zbraní a tak si pravděpodobně připsaly na konto většinu z 2300-3500 sovětských tanků zničených v tomto konfliktu. I mezi obránci si však tyto zbraně vybraly svou daň - podle záznámů docházelo v 60-70 % případů ke zranění, nebo zabití vrhajícího. Přesto však šlo o obdivuhodný úspěch, neboť jednotlivý odvážní vojáci dokázaly ničit nejmodernější zbraně protivníka s doslova žalostným vybavením. Zápalná lahev si tehdy mimo zaslouženého respektu získala i své druhé jméno, které jí zůstalo víceméně až dodnes - finští obránci ji s oblibou nazývaly "Molotovovým koktejlem", podle sovětského ministerstra zahraničí, který tehdy vedl "mírové rozhovory".

Finsko-ruská válka ale vlastně nebyla ničím v poměru s konfliktem který měl teprve přijít a ve kterém bychom snad mohly spatřovat největší zápas člověka s tankem v lidských dějinách. V následujících několika měsících německý Blitzkrieg šokoval celý svět sérií zdánlivě snadných a jedoduchých vítězství, jimiž si podmanil převážnou část evropy, dřív, než by se toho kdo nadál. Národy, které byly ochotny pokračovat ve válce zpravidla velmi brzy pocítily značný nedostatek protitankových zbraní, tím spíše, že je v mnoha případech hromadně ztratily už v prvních dnech války, ve velkolepých hloubkových operacích německého Wehrmachtu.

Angličané, kteří byli nuceni zanechat většinu svých protitankových zbraní na plážích Dunkirku začaly pod hrozbou německé invaze rychle a masově vyrábět "lahvové bomby" - nový druh Molotovova koktejlu, tvořený směsí benzínu a fosforu ve zcela utěsněne lahvy od mléka. Ale i Rudé armádě přišel výprask ve Finsku vhod, když fašistická vojska napadla SSSR a během úvodního období zničila, nebo ukořistila velké množství jejích protitankových zbraní, ještě než sověti vůbec stačily mobilizovat. Nastupující rudoarmějci tak měly vážný nedostatek výzbroje, který byl v případě protitankových zbraní zvlášť nepříjemný. Na pomoc jim - stejně jako v případě finů - přišel státní lihový monopol, který je (mimo vodky) v krátké době bohatě zásobil i zápalnými lahvemi "nejmodernější konstrukce" - s utěsněným hrdlem, ocelovými pásky po obvodu a plněnými směsí fosforu a benzínu. Na zasněžených pláních tak brzy opět zazněl třeskot rozbíjeného skla a vzplála další a další obrněná vozidla. Jak válka pokračovala, na frontě zápalné lahve postupně nahrazovaly jiné, mnohem účinnější zbraně, především přísavné miny, kumulativní protitankové granáty a rakety. Zápalná lahev však z výzbroje frontových jednotek prakticky nikdy nevymizela - tu a tam se objevovala znovu a znovu, vždy když nebylo k dispozici cokoliv lepšího. Partyzánské hnutí zápalných lahví intenzivně využívalo až do posledních dní války a v mnoha nových a nových bojůvkách jich zdřejmě bude užívat i v budoucnu...


Použítí, možnosti a taktika:

Zápalná lahev je už po léta typickou zbraní nejrůznějších "bojovníků za svobodu". Této pochybné cti se jí dostává především díky snadné dostupnosti. Vzhledem k pořizovacím nákladům jde o celkem užitečnou a mnohostranně využitelnou zbraň, jejíž účinnost se ovšem obecně spíše přeceňuje. Nejlepší využití nalézá při napadání techniky a objektů protivníka zranitelných ohněm a osvětlování cílového prostoru v nočních hodinách. Má i značný psychologický účinek, neboť každý živý tvor se ohně bojí a člověk není v tomto směru výjmkou. Přímí účinek zápalné lahve ovšem není s výjmkou napadání vysoce hořlavých cílů nijak velký. Na pohled sice jde o poměrně efektní zbraň, ale ve skutečnosti není příliš efektivní. Na druhou stranu poskytuje za "málo peněz hodně muziky".

Nejvhodnějším prostředím pro užití zápalných lahví jsou zřejmě různé demonstrace přerůstající v pouliční nepokoje. Donucovací prostředky vládních sil se zde zpravidla omezují na slzný plyn, vodní děla a hradby těžkooděnců a tak tu zápalná lahev má mnohem větší šanci uspět, než v případě nelimitovaného, regulérního válečného konfliktu. Srocování davů a relativně spontální průběh těchto akcí tu tuto zbraň dále zvýhodňuje - jde o ideální způsob "jak se zapojit", protože se jedná o velmi efektní záležitost, jejímž důsledkem jsou sice ve většině případů jen materiální škody na civilním majetku, ale to většinou demonstranty nijak netrápí - cílem je zpravidla vyvolat ohnivými efekty obraz bojiště a navodit tak dojem, že se situace vládním silám poněkud vymkla z ruky. Emocionální vliv na nezúčastněné obyvatelstvo bývá poměrně velký, srovnáme-li jej se skutečnými škodami, které jsou způsobeny, nebo s ohledem k pořizovacím nákladům této zbraně - dojem "bojiště" lze vytvořit velmi rychle a s doslova minimálními prostředky. Zápalná lahev je přitom zbraní veskrze anonymní, nemá žádné identifikační číslo, jednotlivé exempláře lze od sebe na větší vzdálenost jen obtížně odlišit a ani bližší zkoumání neporušené zbraně toho o uživateli příliš mnoho neprozradí. Zajistit otisky prstů z hromádky střepů, která byla vystavena plamenům, je ve většině případů obtížné. Spolehlivá identifikace pachatele (útočníka) se tak často omezuje spíše jen na záběry policejního videa nebo snímky náhodného novináře. Při vzájemném střetu různých extrémistických frakcí se jednorázové použití stává další výhodou - použitá zápalná lahev nemůže být narozdíl od např. dlažebních kostek, sebrána ze země a opětovně užita proti svému původnímu majiteli, hořící tekutina v dopadlišti ztěžuje pohyb a manévrování protivníkovy. Zápalné lahve zde zkrátka mají své výhody a proto budou s pouličními nepokoji spojeny zdřejmně až do té doby, dokud ze světa nevymizí křehké nádoby, nebo hořlavé tekutiny.
V oblasti regulérních válečných konfliktů bývala zápalná lahev především "protitankovou zbraní chudého člověka". V této roli sice nikdy nebyla příliš účinná, ale uspět se s ní každopádně dalo a protože byla prakticky vždy k dispozici, mnozí odvážlivci s ní tu a tam zkoušely štěstí. Zásah do otevřeného poklopu byl jistě tou nejspolehlivější cestou k vyřazení nepřátelského obrněnce, ale jen zřídkakdy se k němu naskytla příležitost. Zasáhnout tank není samo o sobě jednoduché... cílem útoku většinou bývají ventilační otvory motoru, případně špatně utěsněná oblast styku věže a podvozku, nedovřené střílny, průhledy apod. Moderní stroje jsou proti podobnému ohrožení vcelku dobře chráněny - mají účinné hasící zařízení, které si dokáže poradit s mnohem větší hrozbou než jakou pro ně představuje zápalná lahev a díky systémům ochrany proti ZHN jsou velmi dobře utěsněny. Narozdíl od prvních tanků také nejsou poháněny lehce vznětlivými a výbušnými palivy, natírány hořlavými nátěry apod. Úplné zničení moderního obrněnce jediným zásahem zápalné lahve tedy dnes už můžeme považovat jen za zbožné přání nezdravě optimistického útočníka. Za příznivých podmínek ale může odhodlaný bojovník (nebo bojovníci) s touto levnou a jednoduchou zbraní, připravit modernímu obrněnému vozidlu krušné chvilky i dnes. I ta nejprimitivnější zápalná lahev působí psychologicky na osádku stroje, mate přístroje nočního vidění, poškozuje nechráněné systémy a "špiní optiku". Souhrná míra závažnosti způsobených škod závisí především na délce a intenzitě působení ohně, tedy především na množství a složení zápalné látky, které se útočníkovy tímto způsobem podaří na cíl dostat. Lze předpokládat jisté omezení bojeschopnosti cíle v důsledku těchto útoků, ovšem o závažnějších a trvalých škodách je na místě pochybovat. Teoreticky se může vznítit, nebo spíš teplem zdeformovat izolační materiál tesnící mezi jednotlivými pohyblivými častmi (spáry pod věží, poklopy apod.), může také dojít k vyčerpání zásoby hasící látky v motorové sekci a poškození pohonné jednotky, přehřátí některých citlivých elektronických systémů umístněných na povrchu apod.

Oheň a teplota vyvolané zápalnou lahví tedy sice moderní obrněné vozidlo zdřejmě nezlikviduje, ale zcela jistě na něj bude mít určitý "rozkladný" vliv, omezí jeho potenciál, bojeschopnost, ztíží pracovní podmínky osádky. Ani poměrně závažné a rozsáhlé škody ale nemusí vést k nějakému bezprostřednímu zisku útočníka. Pro partyzánského bojovníka například nebude samotné narušení protichemické ochrany nepřátelského vozidla žádným zvláštním přínosem, stejně jako třeba vyřazení střelecké elektroniky, nebo záložního elektrického generátoru. Bojovník vyzbrojený zápalnou lahví je zkrátka pro moderní obrněné vozidlo jen obtížným hmyzem - snad by jej mohl trochu potrápit, ale postavit se mu jako rovný rovnému rozhodně nemůže - což je ovšem s ohledem na nákladnost obou "zbraňových systémů" zcela pochopitelné. Zbraň v hodnotě jednoho dolaru nebude asi v ničení zbraní za půl milionu dolarů příliš úspěšná... ale stejně jako všude jinde, i zde se občas najdou výjmky potvrzující pravidlo...
Irák 2003 - americký M1 Abrams by pravděpodobně imobilizován protitankovou minou a násladně zapálen zápalnými lahvemi.