Reforma? Program pro trosečníky

Valtr Komárek & Libuše Frantová


Populární ekonom Valtr Komárek, první místopředseda polistopadové vlády, dnes z pozice penzlsty smutně sleduje vývoj v česku. Jako bývalý lídr sociální demokracie je zklamán kroky nejsilnější vládní strany I celé vládní koalice. Vládu přirovnává k panovníkům s rozmařilým dvorem, kteří kvůli svému rozhazování vymýšlejí nové daně pro poddané.


Od pádu totality už nás dělí přes čtrnáct let. lidé věřili, že se jim po změně režimu bude životní úroveň zvyšovat. Všechno je jinak. Roste nezaměstnanost, přichází reforma a s ní zdražování zboží i služeb, hrozí, že za čas nebude ani na důchody. Je takový vývoj při přechodu od plánového k tržnímu hospodářství normální?

Myslím, že takový vývoj logický není. Celá potíž je v tom, že náš národní prodůkt se vyvíjí v krkolomných křivkách: nejprve v roce 1991-92 jsme zažili strmý pád, pak se. ekonomika k roku 1996 vyrovnává na úroveň roku 1989, v dalším roce znovu klesá a obnovuje se na stejnou úroveň opět až v roce 2001. Kdyby ekonomika rostla od roku 1989 jako v posledních pěti letech, tedy zhruba třemi procenty hrubého domácího produktu, což není nijak velký růst, tak už by náš národní produkt byl po těch téměř patnácti letech zhruba o polovinu vyšší a už by se dost blížil Rakousku. a Německu. Už jsme mohli být v pohodě.

A kde se tedy stala chyba?

Je neštěstí, že my jsme za ta léta nic nepřidali k tomu, co jsme zdědili, i když jsme naříkali, že dědictví není valné a že má spoustu chyb, ale sami jsme národní bohatství nedokázali zmnožit. Životní úroveň z hlediska kupní síly je dnes v podstatě stejná nebo jen nepatrně vyšší, přitom došlo ke značné diferenciaci. Dvacet procent lidí se obohatilo ze zmatků privatizace, kurzů a měnových změn, a to musí zaplatit skupina méně šťastných. Dva a půl milionu starobních a invalidních důchodců je v průměru pod úrovní roku 1989 - podle statistik na 97-98 procentech. K tomu připočtěme půl milionu nezaměstnaných, kteří mají o hodně nižší příjem, a společně s jejich rodinnými příslušníky to tedy může být 1,2 milionů lidí s nižší životní úrovní. Ze 4,5 milionu zaměstnanců asi 1,2 milionu nedosahuje ani na 14 000 korun měsíční mzdy, a ani polovina zaměstnanců nedostává průměrnou měsíční mzdu - 16 500 korun, která je srovnatelná s průměrnou reálnou mzdou roku 1989, Z toho vyplývá, že mírná většina - pět až šest milionů lidí - jsou svou reálnou kupní silou pod rokem 1989.

Možná proto někteří lidé s nostalgií vzpomínají na "zlaté časy socialismu", kdy měli jistou práci i malé, ale jisté příjmy...

Samozdřejmě si můžeme pro slušnou útěchu říci, že kvalita života je dnes mnohem lepší, zejména tu je nabídka světového sortimentu zboží, projevuje se prodloužení věku - to je nesporně plus základní hodnoty svobody a demokracie, o kterou nám šlo. Ovšem tím spíš je škoda, že hodně lidem ztrpčuje radost z nového života nejistota v zaměstnání a nízké příjmy. Za nejvíc' bolestivé považuji, že nízké příjmy mají i vYsoce kvalifikovaní odborníci, pod průměrem mzdy je většina učitelů, pracovníci knihoven, muzeí, kulturních zařízení. V porovnání s vyspělými státy jsou u nás platy v těchto kvalifikovaných vrstvách pěti i osminásobně nižší, a to handicapuje náš vý­voj kupředu. Vysoká vzdělanost by měla být naše výhoda.

Znamená to, že jsme prostě náš vývoj po roce 1989 nezvládli?

Ano. Útěchou může být, že se to nepodařilo žádné z postkomunistických zemí. Podstatně lépe je na tom Slovinsko, ale v podobných problémech jako my jsou Poláci, Maďaři a Slováci, v ještě horších jsou Bulhaři. Zřejmě musíme respektovat, že tu jsou širší mezinárodní souvislosti, že ce1ý proces proběhl příliš živelně, nepromyšleně, že mezinárodní instituce jako Světová banka nebo Mezinárodníměnový fond neměly koncepce, jen doporučovaly reformy, aniž by si ujasnily jaké. Došlo k nešťastným opatřením živelné privatizace, kdy se promrhala obrovská část národního majetku, unikly obrovské prostředky do zahraničí, vytvořila se neštastná situace nadekretováním příliš nevýhodného kurzu, kterýpředstavoval čtyř- až pětinásobné znehodnocení reálné měny, což poškodilo oblast exportu. Proces nebyl zvládnut a přes ty polehčující okolnosti, že se to nepovedlo nikde, si musíme přiznat, že za hloupost se platí.

Vládní koalice se snaží najít recept v podobě reformy veřejných financí. Pomůžeže podle vás vylepšit ekonomiku v Ceské republice?

To není reforma, to je daňový chaos, který mi připomíná slova písně "něco za cibuli, něco za křen, něco zaplatíme, něco zapřem". Politici se dohadují, jestli dají pleny do pětiprocentní sazby DPH, a pak to s ustaranými tvářemi oznamují národu. Daně neustále přehazují, někde přidají, jinde uberou, za týden se přijde na to, že opatření z minulého týdpe nebylo domyšleno a že s,e to zase vrátí zpátky. To je nedůstojná loutková opera, která k ničemu nevede.

Myslíte, že reforma české ekonomice nepomůže?

Musím říci, že v této podobě reforma nic nezmění. Těch 17 miliard korun, které mají přinést změny daní do státního rozpočtu, dopadne přes cenové zvýšení zboží a služeb nepříjemně na nejchudší vrstvy, ale v zásadě s dluhy veřejných rozpočtů nepohne.

Ale vládní koalice tvrdí, že jako první odvážně přicházís krokem, který nepříznivý vývoj veřejných dluhů. zastaví...

Celý ten rozruch mi připadá nepřiměřený, protože je to opravdu jako guláš. Parta úředníčků se přehání v přehazování sazeb a vláda dělá z nouze ctnost a reformu představuje jako jakýsi národní program.

Občanští demokraté nazývají reformu souborem zdražování. Vy si tedy také myslíte, že to není žádná reforma?

Myslím, že ne. Záměr původně vycházel z rozumné myšlenky, že státní dluh v posledních letech roste velmi rychle a že díru ve státní pokladně je potřeba ucpat. Normální řešení by bylo podívat se, proč tak rostou výdaje a jejich růst zastavit. Na to si zřejmě vláda netroufala, a tak šla cestou, jak zvýšit příjmy' státní pokladny. To dělali vždycky panovníci, když jejich dvůr žil rozmařile, že zvedli berně. Málokdy došli k tomu, že budou lépe hospodařit a šetřit, vždy spíš utáhli daňový šroub. Vláda se chová podobně. Vymýšlí si přeřazování ze sazby do sazby, a tím zvyšuje daně. Ale je to taková řezanka, takže to vypadá, ženulátod nuly pojde. Něco se přidá rodinám s dětmi a pár miliard zůstane státní pokladně. Ale na té mase sedmi set miliard státního dluhu se to v podstatě vůbec neodrazí. 850 miliard výdajů se valí v rozpočtu dál a nikdo si s tím neví rady. Nejvíc stojí zdravotnictví, školství, obrana a výdaje infrastruktury a obcí. Tam zřejmě utíkají peníze a ani reforma s tím nic nedělá. Ekonomický růst, který by lidem dal perspektivu zaměstnání a růstu příjmů, to také nenastartuje. Reforma není maják naděje, který nás přiblíží úrovni Rakouska nebo Německa, ale připomíná spíš nasvícenou hrobku ve skalách - program pro trosečníky.

Zvyšující výdaje státního rozpočtu nelze pořád vyrovnávat zvyšováním daní a zdražováním. Ždímat občany daněmi nejde donekonečna. Co je třeba dělat, aby se stomiliardový deficit státních rozpočt1l snižoval?

Jde spíš o zdravý rozum. Když se peníze vyhazují, musíme se chovat racionálně a rozumně. Výdaje státního rozpočtu za pět let vzrostly o čtyřicet procent. Těžko bychom zdůvodnili, proč se začalo tak rozhazovat. Chybí - pořádek, neúplatnost, solidnost, kontrola. Musí se změnit celý styl práce státu, zjednodušit ho a debyrokratizovat.

Vláda se snaží šetřit i na výdajích. Zaměstnancům státních a rozpočtových organizací chce dát například mnohem nižší 13. a 14. platy...

To jsou nechutné operace, kdy se učitelům a jiným státním zaměstnancům s halasem přidá, a na druhou stranu se jim zase něco sebere. Je to přímo ostudné, člověk se diví, kde vládní představitelé berou morální otrlost, že takhle jednají s lidmi Já si myslím, že zdroje na citelné zvýšení platů by tu byly za podmínky, že zastavíme šílený odtok prostředků, které dnes všude utíkají.

Můžete uvést nějaký příklad, kde peníze utíkají?

Třeba ve zdravotnictví,kdy si i malé nemocnice kupují drahá diagnostická zařízení, která ani plně nevyužijí. Předpisuje se také obrovský balík drahých léků, přitom jejich spotřeba by mohla být poloviční. Přičinu vidím v tom, že lékaři jsou dnes možná z třetiny něco jako dealeři farmaceutických firem a na prodeji léků jsou finančně zainteresováni. Samozřejmě, že je třeba dát lidem všechno, co potřebují. Ale proč plýtvat? Chováme se jako blbečkové. Mohli bychom 20 až 30 miliard ušetřit, aniž by to nějakomezilo zdravotní péči.

Velkým problémem je zvyšující se nezaměstnanost. Za vlády ČSSD hrozivě stoupla. Je možné najít způsob, jak ji opět snížit?

Náš export tvoří asi jednu čtvrtinu exportu přibližně stejně velkých zemí, jako je Belgie nebo Holandsko, dokonce na obyvatele je menší než ve velkých zemích, které mají velkýtrh a nemusejí tolik vyvážet. My bychom potřebovali export ztrojnásobit. Zvýšila by se výroba a vyřešili bychom problém nezaměstnanosti. To neznamená jen lákat velké zahraniční firmy, které přehnaně profitují z našich malých výdělků, ale pomoci obnovit kdysi dobré, ale dnes živořící podniky, jako je Škodovka, a oživit tradiční výrobu - cementárny, pivovary. Je třeba jít na trhy, které jsme vy­klidili, jako je Rusko. Máme rezervy ve vývoji, ve výzkumu. Tolik věcí je potřeba řešit, ale obávám se, že vláda demonstru­je, že tu problematiku nechápe.

Není příčina i v tom, že ve Špidlově kabinetu dnes nesedí ani jed n ekonom?

Myslím, že to je příčina, I i když ekonomové, jak se říkalo o lidech, jsou také "blbí a pitomí", mnozí posuzují ekonomiku z úzce partajního pohledu. A hloupý ekonom je horší než žádný ekonom. Ale to samozřejmě vládu neomlouvá; moudří politici by si dobré ekonomy našli, místo aby se nechali vodit za nos úředníčky ministerstva financí, kteří z rukávu vytřepou desítky hloupých návrhů, do které sazby dát dudlíky, kam přeřadit toaletní papír. Vláda se pomalu dostává na úroveň Novotného politbyra, které řešilo nedostatek párátek.

Podle pravicových politiků a ekonomů by se ekonomický růst lépe nastartoval, kdyby se podnikatelům snížily daně. Souhlasíte s tím?

To je jednoduchá ideologie. Pravicové představy jsou malé daně, malý stát, malá sociální opatření. Proti tomu lze argumentovat praxí skandinávských zemí, které dnes patří k nejbohatším na světě. Dokazali spojit velkorysá sociální opatření a obrovský ekonomický růst, dokázali, že to Vůbec nestojí proti sobě. Přitom měly vysoce progresivní daně, Vé Švédsku až 80 procent u vysokých příjmů. To by nás mělo vést k zamyšlení, zda taková zjednodušení mají smysl. Kdyby totiž platilo, že podnikatelé lépe podnikají, když platí malé daně, nejlepší podnikatelé by museli být na Ukrajině a Slovensku, kde jsou daně nižší a nejhorší v Německu a Rakousku, kde jsou daně vysoké.

ČSSD, jejímž jste členem je už u vlády šest let. Lidé jí přestávají věřit, podpora jejích voličů klesá. Mohli sociální demokraté lépe využít svou šanci a zlepšit živoní úroveň občanů?

To je složitá otázka. Sociálně­demokraticka vláda neplní očekávání, neplní sVůj program ani volební sliby. Je neuvěřitelně névýrazná, slabá a stává se nepopulární. Ve straně panuje napětí, které má blízko k vnitrostranické krizi. Vláda selhává v očích občanů, klesá její prestiž. Ale jejími chybami a nedostatky trpícelý národ. Mně jako bývalému lídrovi je líto, že ČSSD a vláda nezvládá situaci a dostává se do takové krizové fáze, z níž bude těžké hledat východiska.

Myslíte, že postačí výměna v čele strany, po které volají někteří členové?

Krize vládní politiky, kterou ČSSD reprezentuje, je tak hluboká, že ji nevyřeší personální změna. Musí se změnit stranická politika. Pokud zůstane při změnách osob v duchu hesla Sesedat z koní a jít mezi lidi, tak to nepomůže.

Pomůže ekonomice náš vstup do Evropské unie a zavedení přísnějších pravídel týkajících se zadávání veřejných zakázek, postihování korupce apod.?

Když se budeme chovat rozumně, tak nám vstup do EU pomůže. Budeme-li dál takoví hlupáci, čekají nás hořké časy.



Ekonom a sociální demokrat



Známý prognostik Valtr Komárek je několik let v důchodu. Od roku 1991 je členem České strany sociálně demokratické. V roce 1992 byl jejím hlavním kandidátem do voleb a volebním lídrem ČSSD. V roce 2000 byl ještě kandidátem sociálních demokratů to Senátu. Již v 90. letech ale říkal, že o návratu do politického života neuvažuje. Věnuje se filozofii a psaní společenského románu. Jinak je autorem řady vědeckých knih a odborných statí. Napsal i Souhrnné prognózy vývoje československé společnosti a ekonomiky do roku 2010. Valtr Komárek je vdovec a má dva syny - Martina a Michala.

Narodil s v Hodoníně v roce 1930. Vystudoval gymnázium a posléze Moskevský státní ekonomický institut a Vysokou školu ekonomickou v Praze. Byl v komunistické straně - v letech 1946 až 1990. V padesátých letech pracoval ve Státní plánovací komisi, později působil též jako poradce kubánského ministra průmyslu Che Guevary. V letech 1968-70 byl generálním sekretářem Hospodářské rady vlády ČSSR, po potlačení "pražského jara" pracoval za tzv. normalizace od roku 1978 v Ekonomickém ústavu Československé akademie věd a v letech 1986-1992 se stal ředitelem Prognostického ústavu.

Po listopadové "sametové revoluci" 1989 byl do roku 1990 místopřecedou ČSFR, poté mj. poslancem Sněmovny lidu Federativního shromáždění a členem předsednictva FS.


(plné znění stejnojmenného článku z Českobudějovických listů, vydaných 19. února 2004
stránku připravila Libuše Frantová, foto Vlasta Luťanská)