Psychologie a morálka mučení

Brian Innes


Mučení je hanebný a zvrácený způsob potlačování práv a důstojnosti jednotlivce, zločin proti lidskosti, pro nějž neexistuje žádné ospravedlnění. Anebo existuje? V listopadu 1956 se v Alžíru ocitl Paul Teitgen před neřešitelným rozhodnutím.

Teitgen, hrdina francouského odboje, jenž byl za druhé světové války opakovaně mučen Němci v koncentračním táboře v Dahau, nyní působil jako generální tajemník jedné z alžírských prefektur. Ferdinand Yveton, konunistický přívrženec nacionalistického hnutí, byl zadržen, jak klade bombu v plynárenských závodech, kde pracoval. Zbývalo nalázt ještě druhou bombu, neboť kdyby vybuchla, přišly by o život stovky lidí. Yveton odmítl prozradit, kde je ukryta, a policejní důstojník se zoufale snažil přesvědčit Teitgena, aby mu dovolil použít veškeré metody výslechu:

"Já jsem však odmítl nechat ho mučit. Třásl jsem se po celé odpoledne. Nakonec bomba nevybuchla. Díky bohu jsem měl pravdu. Protože jakmile nakonec přičichnete k mučení, jste ztraceni... Chápejte, základnem všeho je strach. Veškerá takzvaná civilizace je jen pozlátko. Odloupněte kousek a naleznete strach. Francouzi - dokonce ani Němci - nejsou mučitelé od přírody. Když však vidíte proříznutá hrdla svých copains, pozlátko je totam."

V článku zveřejněném v americkém časopise Newsweek v roce 1992 pod názvem Případ mučení se Michael Levin, newyorský profesor filozofie, nad takovým případem zamýšlý:

"Existují situace, v nichž je nejen přípustné, ale z hlediska morálky nezbytné mučit. Představte si, že terorista ukryje na Manhattan Islandu bombu, která vybuchne 4. července, pokud... Dále si představte, že je v deset hodin téhož dne chycen, ale - neboť raději zemře, než aby prohrál - nechce prozradit, kde je bomba ukryta... Jestliže jediná cesta k záchraně tolika lidských životů vede přes vystavení teroristy té nejmučivější bolesti, jaké důvody hovoří proti? Myslím, že žádné... Budeme-li mučit jen ty prokazatelně vinné a jen pro záchranu nevinných, hranice mezi námi a jimi zůstane zřetelná. Nehrozí tudíž nebezpečí, že západní demokracie ztratí svou orientaci, zvolí-li působení bolesti jako jednu z cest udržení pořádku."

Na první pohled se tento argument zdá být nevyvratitelný. Avšak Amnesty International, organizace chránící lidská práva a bojující proti všem formám mučení, dovádí úvahu k jejímu logickému vyústění:

"Člověk přizná, kde položil bombu: mučení zachrání lidské životy. Člověk je podezdřelý, že položil bombu" mučení to odhalí. Člověk má přítele podezdřelého z položení bomby: mučení nás dovede k podezdřelému. Člověk má nebezpečné názory a mohl by pomýšlet na to, že položí bombu: mučení odkryje jeho plány. Člověk zná někoho s nebezpečnými názory a pravděpodobně přemýšlý stejně: mučení nás dovede k dalším. Člověk odmítne prozradit, kde je podezdřelý: mučení odradí všechny od čehokoliv podobného."

Jak zdůrazňuje Albert Camus, francouský nositel Nobelovy ceny: "Mučení možná zachránilo nějaké životy na úkor cti tím, že bylo objeveno 30 bomb, ale zároveň se zrodilo 50 nových teroristů pracujících jiným způsobem a na jiném místě, což způsobí smrt možná ještě většího počtu nevinných lidí."

Oficiálním ospravedlněním mučení vždy byla a je nezbytnost získání informací: od zločince ohledně rozsahu jeho zločinů a jmen kompliců; od válečných zajatců o záměrech jejich generálů; od kacíře o tom, jakou víru vyznává a s kým; od teroristy, jehož činy mohou ohrozit desítky, možná stovky nevinných životů.

Bohužel však použití mučení v těchto případech, jež jsou sami o sobě neomluvitelné, je zamaskováno tvrzením, že jde rovněž o trest. Zde vzniká rozpor, který se odráží v názoru profesora Levina "mučit jen prokazatelné viníky". Z toho plyne, že instituce mučení přitahuje pouze nejsadističtější lidské jedince a že použití mučení se již neřídí praktickou potřebou získat informace nebo udělit zákonný trest za pochybení, ale má umožnit silnějším, aby si vytvářeli požitek z působení náhodné bolesti těm, kteří byli obdařeni menší mírou štěstí.

Samozdřejmě že my - já, autor, a vy čtenáři, všichni "správně uvažující lidé" - bychom nikdy nikoho nemučily. Ale opravdu? V roce 1974 v Interakční laboratoři na univerzitě v Yale Stanley Milgram a jeho pracovní skupina vytvořily projekt, který se zabýval lidskou poslučností. Uváděli, že hledají jednotlivce, kteří by se zůčastnili "studie paměti". V úvodním pohovoru bylo zájemcům řečeno, že "lidé se něco nejlépe naučí, jestliže jsou vždy potrestáni za to, že udělali chybu".

Každý dobrovolník byl seznámen s "žákem", jenž byl připoután ve vedlejší místnosti laboratoře k jakémusi elektrickému křeslu s rukou na kovové destičce. Examinátor byl usazen k ovládacímu panelu: na něm byla řada spínačů označených napětím od 15 do 450 voltů. Poslední čtyři spínače byli také opatřeny nápisem "Pozor: velmi vysoké napětí".

Pod kontrolou jednoho člena výzkumného týmu měli dobrovolníci přepnout navyšší napětí pokaždé, když zkoušení špatně odpověděli. Nevěděli, že spínače jsou pouhé atrapy a že zkoušení jen hrají, když křičí a prosí o slitování, jsou-li "elektrické šoky" příliš bolestivé. Ačkoliv mnoho dobrovolníků při pohledu na účinky protestovalo, i nadále poslouchali příkazy kontrolora a 26 ze 40 dávalo šoky až do maximálního napětí.

V některých případech "žáci" přestali křičet, a ačkoliv se dobrovolníci báli, že jsou v bezvědomí nebo dokonce mrtví, i nadále poslouchali příkazy. A jakýsi pan Prozi se zeptal: "A co když je mrtvý? Řekl mi, že to nevydrží, pane. Nechci být nezdvořilý, ale myslím si, že byste se na něj měl podívat." Nechci být nezdvořilý! Jak Milgram poznamenává, "subjekt... si myslí, že někoho zabíjí, a přitom používá slovník čajových dýchánků".

Ještě znepokojivější bylo chování pana Battyho. Jeho "oběť" seděla vedle něj ve stejné místnosti. Když muž odmítl držet po stopadesátivoltovém "šoku" ruku na destičce, pan Batty mu ji tam prostě přitlačil. Milgram napsal: "Co je zvláštního na jeho naprosté lhostejnosti k "žákovy": stěží ho vnímá jako lidskou bytost. Zároveň se však k experimentátorovi chová submisivně a zdvořile."

V co jsme všichni doufaly, byla reakce pana Rensaalera z Nizozemska, který měl podle všeho zkušenosti s německou okupací své vlasti během druhé světové války. Poslouchal příkazy kontrolora, dokud nedosáhl hranice 255 voltů. Když mu bylo řečeno, že musí pokračovat, rozhořčeně prohlásil:

"Já si ale můžu vybrat. Proč bych si nemohl vybrat? Přišel jsem sem ze své svobodné vůle. Myslel jsem si, že napomohu výzkumnému projektu. Ale jestliže přitom musím někomu ublížit, pak nemohu pokračovat dál. Stejně jsem zašel až příliš daleko.

Milgrmovy závěry jsou sice poplatné jeho prostředí a výchově, ale bohužel stejně pro nás všechny platí:

"Nelze spoléhat na lidskou povahu, byť ji utváří demokratická společnost, že ochrání spoluobčany před brutalitou a nelidským zacházením ze strany zlovolné moci. Značná část lidí dělá, do se jim řekne, nezávisle na obsahu činu a bez jakékhokoliv omezení svým vědomím, pokud vnímají, že příkaz pochází od legitimní autority."

Vysvětlení psychologického mechanismu této slepé poslušnosti najdeme v knize Hannah Arendtové Eichmann v Jeruzalémě: Zpráva o banalitě zla (1965). Autorka se zde zamýšlý nad tím, jak "obyčejní Němci" čelili příkazu k vyřešení "židovské otázky" pod nacistickou vládou, příkazu, který sám Heinrich Himmler popsal jako "nejděsivější úkol, před nímž kdy organizovaná společnost stála", a píše:

"Problém nespočíval ani tak v tom, jak překonat vlastní svědomí, ale spíše pocit lítosti, který většinu normálních lidí postihuje v přítomnosti fyzického utrpení. Postup, který použil Himmler - sám zjevně poněkud silněji vybaven těmito instinktivními reakcemi -, byl velmi jednoduchý a pravděpodobně velmi účinný. Spočíval v obrácení těchto instinkrů opačným směrem, tedy směrem k sobě. Takže namísto toho, aby si vrazi kladly otázku Co hrozného jsem těm lidem udělal?, byli schopni prohlásit: Na jaké hrozné věci se při vykonávání svých povinností musím dívat, jak těžce dopadá tento úkol na má bedra?"


(úryvek z úvodu autorovy knihy "Dějiny mučení")