Pravidla války jsou jednoduchá,
ale málokdy se dodržují.


Belvin Alexander


Jak vítězí velcí vojevůdci jsem začal chápat v témže okamžiku, kdy jsem si uvědomil, jak generálové, kteří až tak velcí nejsou, nevítězí. Tento poznávací proces začal jednoho horkého dne v srpnu 1951, když jsem jako velitel 5. historicko-dokumentačního oddělení americké armády stál v údolí pohoří Tabak ve východní Koreji a pozoroval, jak americké dělostřelectvo demoluje kótu 983 asi tisíc metrů přede mnou.

Tato hora a další jí podobná jen o kousek severněji nad ní ještě tehdy neměly svá jména - Bloody Ridge (Krvavý hřbet) a Heartbreak Ridge (Infarktový hřbet), pod kterými později vstoupily do historie jako zásadní bitvy korejské války. Ale ti z nás, kteří tam onoho letního dne stáli a pozorovali, jak dělostřelecké granáty systematicky vyhlazují všechny stopy po vegetaci na kótě 983, již tehdy věděli, co nám budoucnost chystá.

Útok měl být čelní - přímo nahoru po strmých svazích kopce, vyšplhat 960 metrů nad úroveň moře. Útok měl také proběhnout bez momentu překvapení: postavení tuctu dělostřeleckých praporů v údolí jižně od hory již dávno prozradilo severokorejským obráncům, že vrchní velitel amerických sil v Koreji generálporučík James A. Van Fleet předurčil k dobytí právě jejich baštu. Hrozná bitva, která následóvala, a další, ještě hroznější, o dobytí Heartbreaku, k níž došlo hned poté, byly naprogramovány od samého počátku, jako by obě dvě strany dostaly scénář, kterého se mají přesně držet.

Americké dělostřelectvo zničilo veškerou vegetaci, ale dokázalo zneškodnit jen malý zlomek blátem, kameny a dřevem pokrytých bunkrů, ve kterých se skrývali komunističtí vojáci. Proto museli američtí a jihokorejští, a na Heartbreaku i francouzští, pěšáci vyšplhat po příkrých prstech pěšinek vedoucích k vrcholu, jediných přístupových cestách, odkud bylo lze vystrnadit nepřítele z jeho bunkrů a obrátit na útěk. Severokorejští a čínští vojáci věděli o těchto přístupových cestách stejně dobře jako oddíly OSN a zaměřili na ně své kulomety a minomety a vytvořili palebné zóny, kde decimovali stoupající pěchotu Spojených národů.

Všechno vyšlo tak, jak bylo naplánováno. Větší palebná síla OSN nakonec vyrvala komunistům z rukou tento vrcholek - ale za cenu, která vyrážela dech. Ztráty OSN, z nichž valná většina byli Američané, dosáhly 6 400, zatímco komunisté ztratili snad 40 000 vojáků. Přesto velení sil OSN nedosáhlo naprosto ničeho. Jeho strategické postavení v Koreji to neovlivnilo ani o píď, z taktického hlediska to také neznamenalo téměř žádný přínos: za Heartbreakem se tyčilo další návrší, naprosto stejně poseté bunkry. A za tímto dalším návrším se zvedala další a další, která mohla být opevněna úplně stejně.

Jediným efektem bitev o Krvavou a Infarktovou horu - a všech těch početných dalších bitev o různé kóty, které v Koreji svedla 8. armáda Spojených států během podzimu 1951 - bylo to, že si americké vedení konečně uvědomilo naprostou zbytečnost čelních útoků na předem připravené pozice. Pro riskantní a veleodvážnou politiku tohoto tažení to nebylo žádné veliké intelektuální procitnutí. Jediný důvod byl jednoduše ten, že další životy by už byly příliš vysokou cenou za úspěch. Období mezi počátkem "mírových rozhovorů" v červenci a zastavením dobývání hor na konci října 1951 přineslo 60 000 obětí na straně OSN a podle odhadu 234 000 na straně komunistů. Je až neuvěřitelné, že k poučení z tak jednoduché lekce bylo třeba tak strašného krveprolití. Od počátků organizovaných válek čelní útoky na předem připravenou obranu obvykle selhávaly - tento fakt je natolik dostatečně popsán v historii vojenství, aby si z něj všichni generálové mohli vzít příklad. Je to fakt o to případnější, že součástí zkušenosti z aktivní služby nebo výcviku velících generálů v Koreji byla zákopová válka z období 1. světové války, kterou válka korejská kopírovala téměř přesně. první světová válka dokázala s konečnou platností, že čelní útoky nemohou být úspěšné, kromě případů, kdy díky vysokým ztrátám na lidských životech se termín "vítěz" stavá krajním výsměchem. Z onoho dostaveníčka se smrtí na tolík diskutovaných liniích západní fronty totiž nevycházel jako vítěz nikdo.

Přesto se ani z této lekce nikdo nepoučil. Muži, kteří studovali nebo na vlastní oči viděli zákopovou válku prvního světového konfliktu, ji v Koreji bez rozmyslu naordinovali znovu. A výsledky války v Koreji byly naprosto stejné jako předtím v Evropě: obrovské ztráty na lidských životech a nulový taktický či strategický přínos.

To, co jsem pochopil u Bloody Ridge a Heartbreak Ridge, bylo, že velcí vojevůdci se tak jako generálové v horských bitvách v Koreji prostě nechovají. Velcí vojevůdci nedělají to, co již dříve selhalo. Neposílají svá vojska přímo do bitvy, na kterou nepřítel čeká přípraven. Naopak: velcí generálové udeří tam, kde jsou nejméně očekáváni - proti obraně, která je slabá a dezorganizovaná.

Ani obrovský pokrok ve vojenské technice od dob korejské války na této fundamentální pravdě nic nezměnil. Technika určuje jen to, jaké metody použijeme, abychom svých vojenských rozhodnutí dosáhli. Posun ve zbrojařství vlastně jen zvyšuje potřebu, aby se generálové nevystavovali nejvíce opevněným a nebezpečným obranným pozicím a hledali rozhodnutí tam, kde nepřítel úder nepředpokládá. Zvláště od dob vietnamské války došlo k ohromujícímu zdokonalení přesnosti a smrtonosnosti raketové techniky a konvenčních (nejaderných) zbraní pomocí satelitů, navigujících s naprostou precizností, a radarů, infračervených, laserových a jiných zařízení, která navádějí "inteligentní" bomby a střely na cíl.

Tento pokrok s sebou přinesl předpovědi budoucích "automatických bitevních polí", kde zbraně budou tak výkonné, že lidé již nebudou schopni přežít jejich použití a bitvy budou vybojovávat roboti a různá lidmi neřízená letadla, vozidla a další zbraně.

Je tu však neopomenutelný protitrend, který předvídá válku, jež nebude tak závislá na palebné převaze, ale bude spoléhat více na pohyby menších těles nenápadných jednotlivců, kteří dosáhnou svého cíle překvapením, léčkou a nepředvídanými pohyby.

Důvod, proč by se válka móhla pohnout tímto na první pohled protimluvným směrem, je ten, že technika, která vyvinula hlavně bitevní tanky, bojová letadla, válečné lodě a rakety, také vyvinula prostředky, které většinu z těchto útočných zbraní dokáží zneškodnit. Obranné zbraně jsou mnohem lacinější než útočné a některé může ovládat jediný obránce ..."


"... Protože nepřátelská odpověď na úder je nepředvídatelná, obyčejní nebo průměrní generálové často nechápou plný význam bočního nebo týlového útoku. Obvykle se pak díky silnému nepřátelskému odporu nechávají vtáhnout nebo vyprovokovat k přímé strategii frontálních útoků, která je jen výjimečně schopna přínést rozhodnutí.

To co činí velkého generála velilkým a tudíž výjimečným, je to, že dokáže odolat touze většiny lidí spěchat bezhlavě vpřed přímému sřetu a místo toho dokáže svého protivníka obejít, ne se přes něj probíjet.

Jeden z důvodů, proč je takových generálů málo, je ten, že vojenská profese, stejně jako společnost, oceňuje přímá řešení, podezírá osobnosti spojované s nepřímým jednáním a neznámými metodami a ty pak označuje jako podvodné, neupřímné nebo lstivé. Velkým důvodem americké nenávísti vůči Japoncům ve 2. sv. válce bylo to, že "nečestně" zaútočili na neočekávané místo, Pearl Harbor na Havaji. Vojenská profese i veřejnost si idealizují spíše "mužné" přednosti přímočarého hrdiny. který se postaví svému nepříteli otevřeně, typu romantizovaného v kovbojích amerického Západu, kteří nikdy nevytasí svůj kolt, dokud jejich sok nesáhl po zbrani. Vojáci si po celé generace činili analogie mezi válkou a sportem. Vévoda z Wellingtonu řekl, že bitvu u Waterloo vyhrál vlastně již na hřištích školy v Etonu ..."


"... I když výuka od té doby klade důraz na manévrování, jsou přímá řešení a útok hlavou proti zdi stále zakořeněny ve vojenské psychologii a bude těžké je vymýtit. upřímný, otevřený vůdce, prostý tajnůstkaření, byl ideálem vždy. Z toho nutně vyplývá, že úspěšný velký vojevůdce musí mít obojakou osobnost: být upřímný a otevřený vůči svým vojákům a podřízeným velitelům a na druhé straně skrývat nebo umírňovat stránky svého charakteru, které mu umožňují "oklamat, zmást a překvapit" nepřítele.BR>
Pro některé velké generály to byl těžký úkol a mnohdy kvůli tomu trpěli. Stonewall Jackson byl znám svým tajnůstkařením a svým odporem prozrazovat plány podřízeným. Přestože si z něj jeho muži učinili modlu za to, že jim přínášel vítězství, pohlíželi na něj jako na nepřístupného podivína a jeho vrchní velitelé jej měli za osobu komplikovanou, náročnou a velmi nekomunikativní. Jeho odpověď na výpady v tomto duchu byla velmi poučná: "Pokud dokážu podfouknout své vlastní přátele, mohu si být jist, že podfouknu i nepřítele."

Jen pár jednotlivců je schopno si připustit, že od velkých velitelů lze žádat rozporuplnou osobnost dvou tváří. Vojenský systém má většinou tendenci protežovat osobnosti přímé na úkor nepřímých. Důsledkem toho je, že většina generálů jsou bezelstní, jednoduší válečníci, kteří dokáží vést přímá tažení a dávat povely k frontálním útokům. Z toho vyplývající těžké ztráty a nerozhodnost, které charakterizují většinu válek, lze tudíž předvídat.BR>
Dokonce někteří generálové, kteří se těší velmi dobré pověsti nebo slávě, byli v podstatě převážně přímí válečníci, kteří své straně přívodili porážku. Takovým generálem byl Robert E. Lee, beau ideal jižní Konfederace, který byl člověkem bezúhonným, čestným a věrným na nejvyšší míru a který měl mnohem větší velitelské schopnosti, než jakými vládli generálové Unie proti němu. Ale Lee sám o sobě velkým vojevůdcem nebyl.

Obecně vzato Lee v rozhodných a kritických situacích vždy dával přednost přímému přístupu před nepřímým. Například: když se v roce 1862 ukázalo, že invaze do Marylandu byla neúspěšná, Lee neustoupil rychle do Virgínie, ale nechal se zatáhnout do přímého střetu u Antietamu, který v žádném případě nemohl vyhrát a který byl nejkrvavější bitvou v americké historii. Jelikož Konfederace měla proti Severu mnohem menší lidské vojenské zázemí, každé takovéto prolévání krve bylo možné dopustit jen za cenu velkých strategických výhod.

Postavit se Seveřanům u Antietamu nenabízelo žádné výhody, ústup do Virginie by Jihu podržel ofenzívní převahu. Antietam poskytl Abrahamu Lincolnovi zásadní vitězství Severní armády, tolik potřeboval pro Vyhlášení rovnoprávnosti (zákon o zrušení otroctví). Díky tomu Británie a Francie nepřišly Konfederaci na pomoc. V roce 1863 se Lee nechal zatáhnout do podobné vyčerpávající bitvy Getysburgu. Když jeho přímé snahy odrazit síly Unie selhaly, Lee zpečetil svoji chybu zničením poslední útokuschopné síly severovirginské armády v Pickettově výpadu přes téměř míli otevřeného, kulkami a granáty brázděného bojiště. Tento frontální útok byl odsouzen nezdaru, ještě než začal. James Longstreet a ostatní velitelé si toho byli vědomi a Lee sám si tento omyl přiznal na jeho katastrofálním konci, když se do linií Konfederace vrátila pouze polovina z 15.000 útočících mužů.

Přesto se však Lee, když narazil na federální armádu u Gettysburgu, nenalézal v ohrožené pozici. Byl severně od vojsk Unie, a protože tímto 1 se nalézaly mnohem bohatší zdroje zásob než ve Virgínii, mohl áhnout kolem federálních vojsk, zablokovat jim cestu a táhnout Harrisburg nebo York, a tak uvrhnout velitelství Unie na "rohy dilematu" tím, že ohrozí Filadelfii v jednom směru, Baltimore ve druhém a Washington ve třetím. Kdyby se jádro potomacké armády stáhlo lě hlavního města, Lee mohl táhnout jihovýchodně podél řeky Susquehanna a ohrozit Filadelfii nebo Baltimore, kde se stýkaly všechny železniční tratě na Sever.

Další generál občanské války, který se těší věhlasu, ale málem se mu podařilo tuto válku prohrát, tentokrát na straně Severu, byl Ulysses S. Grant. Při svém tažení ve Virgínii v roce 1864 vrhal Grant svou armádu do jednoho přímého útoku za druhým proti dobře umístěným konfederačním vojskům. Grantovým cílem bylo zničit Leeovu armádu. Málem zničil svou vlastní, když ztratil polovinu své celkové úderné síly mezi Divočinou na jaře a jatkami u Petersburgu uprostřed léta. Ke konci tohoto tažení již Grantovy oddíly nebyly ochotny útočit, protože věděly, že je čeká porážka. A opravdu, u old Harboru si vojáci Unie byli tak jisti smrtí, že si před útokem přišpendlili na záda uniforem svá jména a adresy, aby po bitvě jejich rodiny dostaly zprávu. Grant dosáhl svého jediného strategického úspěchu nikoli bitvou, ale manévrováním. Překročil řeku James a odřízl hlavní železnici, která zásobovala Richmond od jihu, protože tentokrát dal přednost tahu přes řeku a dobytí Petersburgu dříve, než jej bude možné bránit, před opětovným přímým útokem na Leea v další pevné obranné pozici. To se mu jednoduše nepovedlo a válka ve Virgínii se dostala do nerozhodného stádia, které ovšem nevyřešil Grant, ale Sherman, a sice tím, že udeřil na týl Konfederace.

Přímé výpady, svojí intelektuální ubohostí podobné těm, které podnikali Lee a Grant, přispěly také k porážkám Německa v obou světových válkách. V otvírací fázi první světové války německý velitel Helmuth von Moltke podkopal slavný plán vévody Alfréda von Schliefen vyslat hlavní část německé armády na pochod na západ a pak na jih od Paříže. Toto hlavní německé "kladivo" se pak mělo otočit na sever a rozdrtit francouzsko-britskou armádu o německou "kovadlinu" usazenou v pevnostech kolem francouzsko-německé hranice. Moltke však otočíl široký nepřímý úder, který měl překročit Seinu západně od Paříže, do přímého útoku severně od řeky a kolmo k Paříži. To umožnilo Francouzům vstoupit armádě do cesty a dosáhnout "zázraku na Marně" tím, že zastavili německou ofenzívu a vytvořili nerozhodný stav zákopové války, který trval až do roku 1918.BR>
Koncem roku 1942 Hitler tvrdošíjně trval na přímém útoku na Stalingrad místo ústupu německých sil, dokud byl ještě čas. Zapříčinil destrukci obrovské německé armády a ztrátu iniciativy na východě - nakonec i v celém průběhu války - ve prospěch Rusů a spojenců ..."

(Úryvky z autorovy knihy Jak vítězí velcí vojevůci)