Už brzy zavlaje modrá vlajka

Bohumil Rada


Co naplat, jednou nohou už jsme v Evropské unii. Všechny její pomazané hlavy nás v ní v jednom kuse vítají, přes šedesát procent českých občanů by v referendu hlasovalo pro. Jejich důvěra zdá se být naprostá a úplná, vždyť drtivá většina by zvedla ruku pro cosi, o čem neví naprosto nic.

Jsem nacionalista, antievropan a vůbec negativista, vmetl mi nedávno do tváře známý. V padesátých letech by určitě ještě hovořil o nepříteli lidu. Debatovali jsme totiž nad budoucí sounáležitostí Česka s nejpokročilejší částí Evropy. Jistě jste okamžitě vytušily, že se nejedná o našeho společného známého Václava. On i osazenstvo hospůdky u Znamenáčků samozdřejmě neužívá výše uvedených pojmenování, stejně jako je mu bližší pořádná svačina, zapitá dobře vychlazenou chmelovinou, než nějaký sociální kapitál.

Přitom jsem ani jedinkrát EU nezamítl. Jenom jsem chtěl vědět, do čeho vlastně jdeme. Vyslechnul jsem si obvyklý argument - jediná cesta jak se vyrovnat Americe. V čem? Obecnou argumentaci měl nacvičenou vcelku dobře. Že prý budeme více a lépe pracovat a tím pádem si i více dopřávat. Například větší a zdravější kusy masa, větší a pohodlnější křesla do obýváku, širší, delší a nablýskanější auťáky... Maso do sebe budeme házet v běhu (samozdřejmě v podobě průmyslově vyráběných hotových jídel), v křesle okamžitě po dosednutí usneme v důsledku předchozího vyčerpání z intenzivnějšího, kvalitnějšího a zejména pak mnohem delšího pracovního vypětí. Pohodlnější auto pak bude vyloženou nutností pro nekonečný pobyt v dopravních zácpách labyrintů městských superaglomerací.

"Jak můžeš vidět nejvyspělejší zem světa tak nepoctivou optikou," pronesl již velmi rozladěně můj známý.

V takových chvílích je potřeba položit na stůl fakta. Je naprostou pravdou, že v Americe od roku 1993 příjmy rodin pravidelně rostou, míra chudoby v roce 1999 dosáhla nejnižší míry za posledních několik desítek let, přebytky veřejných financí jsou trvalé, všichni politici hovoří o prosperitě. Takže obyčejný Američan s jistotou jásá? Počet klinických depresí se zdesetinásobil. Zájem o politické strany poklesl o 50%, o veřejná shromáždění o 33%, o spolkovou činnost o více jak 50%, dokonce i o bohoslužby (v silně religiózní zemi). Méně se scházejí i přátelé - oproti sedmdesátým létům o 45%. Až neuvěřitelně trpí i rodinný život, dříve považovaný za základ prosperity společnosti. Američané společně v rodině večeří o 33% méně než sedmdesátých letech a podobně je tomu i s jinými rodinnými aktivitami. Zato se zvýšil průměrný počet odpracovaných týdnů z 68 na 83. Lidé jsou totiž v práci "dobrovolně" déle, případně mají zaměstnání dvě či více. Suma sumárum, ti bohatí Američané nejsou ani zdaleka tak šťastní, jak bychom si mohly myslet. Že se tomu říká pokles "sociálního kapitálu" není až tak důležité jako otázka, zda se i Evropa chce dopracovat k tomuto stupni blahobytu.

A rázem se nabízí velice důležité otázky, na které bychom měly v budoucí společné Evropě umět odpovědět. Budeme umět organizovat práci do té míry, aby byli zhodnocováni a respektováni zaměstnanci tak, aby mohli na sebe vzít závazky i vůči rodině a obci v potřebném rozsahu? Budeme umět vychovávat novou generaci tak, aby měla pocit, že může ovlivňovat společnost podle svých potřeb? Budeme umět zastavit trend "práce pro práci" a "peníze pro peníze" ve prospěch niterního požadavku lidí (mimo nejvrchnější globalizátory) "práce a peníze pro plnohodnotný život"?

A bylo po debatě. Tenhle mů známý je politikem významu jen prostředního, takže zdřejmě nenahlédl pod pokličky v pražské centrále vlastní partaje. Tam by určite odpověď znali. Nebo snad ne? Vždyť do Evropy nemůžeme jít se šátkem na očích.

(článek byl úvodníkem reklamního časopisu sítě supermarketů Terno v Českých Budějovicích, Hradci Králové, Olomouci a ve Zlíně z července 2002. Autor byl tehdy správcem této sítě.)