Jak se rodí fanatik


V dějinách lidstva se setkáváme s opakovanými vlnami mezilidské agresivity, zahalenými do roucha náboženské motivace. Při bližším pohledu v nich můžeme vysledovat propletenec tří základních psychologických zdrojů: tzv. expanzivního životního modu, fanatického vnímání světa a pocitu nespravedlnosti. Žádný z nich není patologický sám o sobě a všechny dohromady nejsou vázány výhradně na náboženské vnímání světa. Přesto jejich vzájemné propojení může vést k destruktivnímu chování neobyčejné intenzity, podobnému útoku na Světové obchodní centrum v New Yorku 11. září 2001.


K lidem, od nich nebo proti nim

Podle německé zakladatelky existenciální psychoterapie Karen Hornyové má člověk ve zdravých mezilidských vztazích na výběr jednu ze tří základních strategií, jak se vztahovat k ostatním lidem: může činit kroky „k nim“, „od nich“ nebo „proti nim“. Při krocích směrem „k“ ostatním lidem se upíná k hodnotě lásky a chce, aby ho všichni měli rádi. Při ústupu „od“ nich se upíná k hodnotě svobody a chce, aby ho všichni nechali na pokoji. Při ataku „proti“ nim se upíná k hodnotě sebeprosazení a chce, aby ho všichni respektovali a uznávali.

S nabídkou lásky jako nejvyšší hodnoty lidského života přichází na současný náboženský „trh“ přirozeně zejména křesťanství. S hodnotou svobody se setkáváme především u hinduismu a buddhismu, tedy u náboženských systémů vycházejících z indického kulturního okruhu. Tato náboženství hovoří o světě jako o místě utrpení a strasti, z níž se člověk musí „osvobodit“. Tím se často myslí stažení do vnitřního světa, a i když tato náboženství v některých svých směrech oceňují mezilidskou solidaritu a pomoc, je většinou pouhým nástrojem k dosažení základní nabízené hodnoty – „osvobození“ ve smyslu osvobození se od světa. Konečně s nabídkou sebeprosazení jako univerzální vztahové hodnoty vstupují na západní náboženskou scénu zejména hnutí Nového věku (a v jeho rámci nejrůznější alternativní léčitelé, terapeuté, čarodějníci i „mimozemšťané“), dále některé sekty (např. svědkové Jehovovi, scientologové) či některé misijní křesťanské skupiny charismatického hnutí. Z velkých systémů víry sem patří zejména islám. Tyto náboženské proudy expanzivní emoce nepotlačují, nýbrž naopak podporují jejich uvolnění a snaží se proměňovat životní energii na výkon a úspěch, a to jak osobní, tak skupinový (úspěch celého daného myšlenkového proudu či konkrétní náboženské školy).


Císař, císař je zajat!K lidem, od nich nebo proti nim

V lidské mysli se objevuje zajímavý a zvláštní nesoulad: na jedné straně obsahuje silné afektivní zaujetí věcmi a situacemi, které jsou nasycené nějakým obecným ideálem (víra, svoboda, pravda, spravedlnost), ale na straně druhé v ní pozorujeme výrazný deficit běžné mezilidské emocionality (lásky, pochopení, velkodušnosti, soucitu). Tento jev tvoří podklad fanatického fungování mysli, v němž, jak se často a mylně soudí, nejde jen o jednoduché černo-bílé vidění světa. Německý sociální psycholog Günter Hole cituje ve své monografii o fanatismu výrok Heinricha Heineho: „Co je mi po ženě, co je mi po dítěti. Trápí mě něco mnohem většího. Ať si jdou žebrat, když mají hlad. Císař, císař je zajat!“

Toto vyjádření podává přesný obraz toho, co rozumíme pod pojmem fanatismus. Přeloženo do psychologického jazyka: autentické svědomí je u fanatika natolik destruováno myšlenkou ideálu (zde je ideálem císařství), že je spojeno s až nepochopitelnou přísností, chladem a krutostí vůči jednotlivému lidskému osudu (je mi lhostejné, že moje děti trpí hlady). Fanatik miluje myšlenky víc než konkrétní lidi a pro ideje, jimiž se opájí, je ochoten nechat zatuhnout své pozitivní emoce, svědomí i soucit.


Osvobození nesvobodou

Naprostá oddanost vyšší ideji krom toho poskytuje člověku dokonalý a obšťastňující pocit osobní svobody. Zajatec fanatického nadšení se vždy natolik identifikuje s ideálem, že je nejen s naprostou bezstarostností hluchý k protiargumentům, ale není ani schopen reflektovat, jak svou identifikací s autoritou ztrácí konstitutivní znak pravého lidství, totiž svobodu myšlení. Nebezpečí zneužití této „slepoty“ je třeba brát nanejvýš vážně: četné psychologické výzkumy dokládají, jak snadno lze získávat i obyčejné lidi k účasti na agresivních, zraňujících aktivitách. V klasickém experimentu amerického psychologa Stanleye Milgrama poslouchala většina účastníků pokusu - spořádaných amerických občanů - autoritu experimentátora natolik slepě, že na její pokyn udílela neznámým lidem domněle bolestivé či smrtící elektrošoky, aniž by věděli, že se jedná o neškodnou simulaci. Jiný americký psycholog Albert Bandura zase demonstroval ochotu běžných vysokoškolských studentů k extrémně agresivnímu chování vůči jiným skupinám studentů, a to jen proto, že byli autoritou označeni dehumanizační nálepkou „vždyť oni jsou jako zvířata“. Vloha k agresivním vzorcům chování je potenciálně přítomna v každém, stačí se podívat do historie - i ta největší zvěrstva fašismu či stalinismu konali nenápadní úředníci, otcové milující své rodiny či intelektuálové obdivující umění.


Zraněná pýcha

Dehumanizace oběti představuje jeden z nejúčinnějších způsobů, jak potlačovat pocity viny za vlastní agresivní chování. K tomu, aby se emocionální necitlivost proměnila ve vražednou agresivní emoci, je však nutné vystupňovat ještě zlobný afekt, vycházející z pocitu nespravedlnosti a závistivé zloby. Závist není kategorií, o které by se hovořilo v učebnicích psychologie. Je to morální kategorie, ale přesto ji lze popsat exaktními psychologickými pojmy. Zahrnuje v sobě dva podporující se emoční vzorce - pocit frustrace, tedy pocit nenaplněné touhy či potřeby, a současně pocit stravující nespravedlnosti. Nutnost vzájemné podpory je důležitá: není-li frustrace doprovázena pocitem příkoří, lidé jí dovedou někdy unést až neuvěřitelné množství, aniž by se u nich objevila agresivita. Nepřátelství, arogance a vystupňovaná zloba nastupují tehdy, když člověk zažívá a pociťuje frustraci jako nespravedlivou. Souznění frustrace a „spravedlivého“ rozhořčení, kterou představuje závist, vždy ústí ve zraněné sebevědomí či zraněnou pýchu. Té se každému bohatě dostává v jeho fantazii, v níž se zejména člověk expanzivního životního modu stává tím nejdokonalejším, nejúspěšnějším a nejmocnějším člověkem na světě. V reálném životě pak svou zraněnou pýchu často promítá do druhých lidí a má velice často paradoxní pocit, že „pyšní“ jsou právě ti druzí (Židé, Američané, křesťané...).

Psychoterapie ví, že nejúčinněji se pocit zraněné pýchy tlumí destruktivním nutkáním mstít se na tom, co člověk považuje za zdroj svého ponížení. Cílem není „vyrovnat si účty“, ale porazit protivníka tím, že ho udeřím silněji, než udeřil on mě. Zraněné velikášství nedokáže obnovit nic menšího než dokonalý triumf. Čím méně je hněv oprávněný, tím více člověk přehání křivdu, která se mu údajně stala, a čím otevřeněji je sám arogantní a náchylný k pomstychtivosti, tím větší má jistotu, že svojí akcí prokazuje službu Spravedlnosti. Pokud by netrval na prosazení svých „práv“, začal by dokonce obracet svůj hněv proti sobě a spílat si za vlastní slabost.


Fanatik v každém z nás

Geneze agresivity v našich myslích představuje složitý proces a její psychologické pozadí se dá vždy prozkoumat jen v omezené míře. Nicméně je jasné, že náboženská agresivita, jejíž nárůst poslední dobou sledujeme, vychází z psychických pochodů, které se týkají každého z nás. Nikdo před nimi není chráněn a žádné učení ani myšlenkový systém je nemůže plně eliminovat. Agresivita vzlíná z nejhlubších úrovní našeho nevědomí a dodatečně může být racionalizována jakýmkoliv světonázorovým systémem. Ať už je jím náboženství - a to jakékoliv náboženství, nebo ateismus - a to jakýkoliv ateismus. Kořeny destruktivní agresivity vycházejí z psychických zdrojů, které jsou vlastní každému z nás.


(převzato z www.pritomnost.cz, autor neudán)