K čemu slouží hry a hračky
- pohled z hlediska evoluční psychologie.


Jan Hořčík & Michal Rybka


Zatímco pro "dospělé" (anebo dokonce snad "předospělé") osoby mají hry a hračky spíše urážlivý nádech, ve skutečnosti jsou velice moderní a evolučně pokrokové. Jsou dost exkluzivní a vyhrazené jen pro ty nejvyspělejší organismy! Hra představuje svého druhu model života a slouží k tomu, aby se organismus na život připravil poměrně málo riskantní formou. Kdyby se kupříkladu malý lvíček připravoval na život tím, že by se pustil do boje s dospělým medvědem, skončil by svou životní pouť dříve, než by pochopil, že jde o nápad v zásadě velice pitomý.

Hry jsou víceméně doménou savců, složitých a pokročilých organismů s dlouhou dobou dospívání. Takový hmyz anebo členovci žádné hry nemají, neznají a nepotřebují - rodí se už s hotovými programy chování, vypendlují z vajíčka rovnou do rachoty. Pokročilé organismy, které mají schopnost významně se učit, hry naopak potřebují, trénují si na nich dovednosti, které budou potřebovat jako dospělí. Složitost her roste s mírou organizace společenstva zvířat - zatímco osamoceně žijící zvířata např. kočky, si hrají spíše v mládí a připravují se na lov, zvířata žijící ve skupinách hrají formou soubojů o svůj status pravidelně, celoživotně a zvláště u primátů jde někdy o velmi složité rituály.

Odborníci u původních, nejstarších her rozlišují dva typy - sportovně-válečné a sociální. Sportovně-válečné slouží pro zlepšování fyzičky, pro to, aby se nám lépe zabíjela zvěř a jiní lidé, případně abychom před nimi lépe utekli anebo se jim lépe schovali. Ostatně je velmi pozoruhodné, jak úzce spolu souvisí sport a válka - používají velmi podobnou slovní terminologii a podle řady psychologů slouží "omezená nekrvavá válka s jasně danými pravidly" k uvolnění skryté agrese fanoušků jednotlivých týmů/národů. Na Papui-Nové Guineji sousedící kmeny lovců lebek hrály pravidelnou hru na to, že "teť přišla chvíle někomu OD NICH uříznout hlavu" - a když tak vidím výpravy fanoušků Baníčku do Prahy a naopak Sparťanů do Ostravy, myslím, že my v Evropě nejsme o moc dál. Vysoké výkony v oblasti sportovní také naznačují možným sexuálním partnerům, že vítěz je zdravý, silný, k reprodukci vhodný, neboli má "vysokou evoluční fitness". To dnes do značné míry neplatí, protože profesionální sportovci anebo hráči her nutně nemusí být nejlepšími sexuálními partnery, nemusí mít nejlepší genotyp a dokonce jejich výkony nemusí nijak souviset s přežitím či mohou být zcela kontraproduktivní... ale tak už to na světě prostě chodí, že ti nejvýraznější, nejmocnější a jedním slovem vítězové jsou sexuálně atraktivní a lepí se na ně dav (z hlediska evoluce reprodukcechtivých) žen.

Sociální hry slouží k tomu, aby naučily hráče, jak se zapojit do organizace společnosti, jak vykonávat různé funkce a vůbec aby věděly, co k čemu slouží, a nechovali se jako ufoni. Od toho hry na mámu, na tátu, na poštu, na doktora (později na doktora Advaced Version...), od toho máme vaření dřeva v hrnci a bankovní pobočky v obýváku. A taky různé Tycoony a The Sims, abychom na ně nezapoměly.

Teoreticky by si měly hrát jen děti a dospělí - hraním hutně připraveni - by se měli věnovat jenom věcem z hlediska evoluce prakticky užitečným, což je sběr jídla a hon za sexem (resp. prostředků pro získání jídla a sexu - tedy peněz). Měly by se starat o potomky (čemuž se říká rodičovská investice) a neměly by se zabývat hloupostmi, jako je hraní, vědou, čtením knih a dalšími podivnostmi, z evolučního hlediska zcela zbytečnými. Proč si ale lidé i v dospělém věku hrají? Často proto, že jsou v reálném životě nespokojeni, a tak si nahrazují realitu fantazií, nějakým modelem, který se jim líbí - fantasy, příbehy bohatých lidí nebo filmových hvězd, červenou knihovnou a pornografií. U většiny organismů ale schopnost hrát si s příchodem do stádia reprodukce mizí, u lidí by tedy měla mizet s pubertou - proč ale zůstává a někdy i mohutní? Klíčem k tomu, proč dospělým lidem zůstává schopnost hrát si a nahrazovat realitu jejím modelem, je mechanismus, kterému se říká neotenie, nejspíše bychom řekly "trvalá nedospělost". Organismus získá schopnost reprodukce, aniž by ztratil schopnost svého předchozího ontogenetického stádia. Tato podivná odchylka je jedním z nejmocnějších motorů evoluce - pohyblivé organismy, jako jsou strunatci (tedy i my lidé), vznikly z mořských hub. Mořské houby se ve formě larev pohybují, pak se usadí a změní v dospělou formu. Před mnoha sty miliony let ale nějaké larvy dospěly, aniž by se změnily na usedlou formu - a plavaly od té doby stále, aniž by se způsobně usadily, jak se od hub čeká. Tak vznikli primitivní strunatci a z nich ryby, paryby, obojživelníci, dinosauři, ptáci, savci, prostě organismi námi považované za vyšší. Zapomenout dospět tím řádným způsobem je tedy výhodné!

Schopnost zachovat si dětské vlastnosti i v dospělosti je skvělý dar. Schopnost hrát si, učit se, zajímat se o nové věci, otevřenost ke světu, experimentování, tvorba slovních neologismů - to všechno jsou svého druhu evoluční deviace! Všechny osoby, které kdy během dějin objevily nové hry, jsou lidé s hlubokým ne-smyslem pro realitu. Kdyby uvažovali racionálně, koupili by radši tunu hlávkového zelí za sto dolarů a prodali je za tisíc atd. Naštěstí ale rozumní nejsou, a proto evoluce lidstva pokračuje dál...

(Článek z časopisu LEVEL 12/2003)