Skinheads - subkultura zničená ideologií

Robert Mareš


O politickém extremismu toho bylo od počátku letošního roku řečeno dost, a v dobrém úmyslu. Naléhavost chvíle však zároveň odhalila, jak málo o mladých fanaticích - většinou jsou přece mladí - víme. Poučenější veřejnost ještě tak rozliší skinheada od anarchisty, pro ostatní jsou to všechno jen "skíni". Nechceme otvírat teoretickou diskusi o přesném vymezení samotného pojmu extremismu, hranicích a kritériích přípustného politického smýšlení, o mezích "normality" politického názoru, ani se pokoušet o přesný popis stavu u nás působících extremistických skupin. Považujeme ale za potřebné poodhalit jejich ideové, sociální, kulturní (ano) a mezinárodní souvislosti. Předem upozorňujeme, že vzhledem k politickým cílům extremistů, jež směřují mimo tradiční demokracii, je tradiční politická terminologie použita se značnou reservou - bylo by kupříkladu velmi ošidné snažit se všechny extremisty rozdělit na pravicové a levicové.

Levicový extremismus je představován skupinami nejrůznějších ideologických odstínů - od "tradičních" anarchistů, pro něž je vším osobní svoboda jedince a nezávislý komunitní způsob života přes stoupence trockistických a socialistických myšlenek až po apologety maoismu a stalinismu. Značná heterogennost ultralevice sice snižuje její celkovou nebezpečnost pro společnost, ale tím nebezpečnější mohou být akce izolovaných bojůvek - řada z nich se totiž nezříká teroristických metod (městská guerilla). U nás jde ale zatím spíše o skupiny mladých intelektuálů, často propojených s organizacemi na ochranu přírody.

Mnohem větší pozornost než akce levicových extremistů (nebo spíše radikálů) však v posledních letech v naší republice poutají excesy sympatizantů opačného politického pólu. Řeč je o extrémně pravicové fašizující názorové orientaci, neustále prorůstající společenským životem v řadě zemí světa. Tento světonázor nachází bohužel značné zázemí v zemích bývalého východního bloku, které se po rozpadu od zbytku světa izolovaného "socialistického tábora" začaly setkávat s mnoha problémy otevřené společnosti.

Krajně pravicové autoritářské pojetí společenského řádu není výsadou mladých lidí, ovšem v posledním desetiletí zasahuje stále více právě tuto věkovou vrstvu. Mladí příznivci takto zaměřených skupin se nejčastěji deklarují jako stoupenci hnutí skinheads, zajímavé však je, proč si volí právě tento styl, jak k tomu došlo. Třicet let vzdoru Skinheadská subkultura vzniká na konci 6O. let v Anglii, a existují pokusy vystopovat její kořeny ještě hlouběji do minulosti. Koncem první poloviny 60. let se totiž na britské scéně objevuje specifická subkultura - takzvaní mods. Nakrátko ostříhaní, oblečení do konzervativních obleků a téměř přepjatě upravení na straně jedné, na druhé straně vyznavači jízdy na skútrech, euforických drog a černé soulové hudby. Tato skupina poměrně rychle zanikla, aby ožila koncem desetiletí v poněkud pozměněné podobě - namísto určité zjemnělosti původních mods nastupuje drsný, ale stále uhlazený vzhled - těžké pracovní boty, pracovní košile, džínsy a krátké vlasy.

Jako první z britských subkultur založili tito "hard mods" svou hudbu kromě soulu i na rytmech jamajské taneční hudby reggae a ska. V těchto letech totiž v Anglii vznikají první rozsáhlejší enklávy přistěhovalců z bývalých britských držav v karibské oblasti. Část mladých přistěhovalců vytvořila svéráznou skupinu, nazývanou Rude Boys, charakteristickou typickým oblečením, argotem a především chováním nespoutaným konvencemi či úctou k autoritám. Mods byli těmito gangy fascinováni. Na první pohled neslučitelné kulturní okruhy, jamajští imigranti a bílá dělnická mládež, tak zrodily na svém dotyku subkulturu, která posléze přetrvala desetiletí - skinheads. Subkulturou nazýváme skinheady proto, že při svém vzniku neměli charakter politického hnutí; jednalo se o dobový sociální protest dělnické mládeže z průmyslových aglomerací. Raní skinheads, původně nazývaní také Boot Boys, se kromě typického zjevu, převzatého od mods, vyznačovali hrdostí na svůj dělnický původ, patriotismem, puritánstvím, distancovali se od hippies, drog a intelektualismu. Oblíbenou hudbou bylo ska a reggae. Důležité místo v názorovém poli skins první generace měl výše naznačený odpor proti hippies - zejména dlouhé vlasy jako symbol nenásilí a erotismu jsou odmítnuty v samé podstatě stylu skinheads. Svou módou, proletářským šovinismem, patriotismem, zápalem pro pivo, box a fotbal a dalšími rysy se skinheads podle některých autorů pokusili symbolicky znovuvytvořit tradiční anglickou dělnickou komunitu.

Skinheadské skupiny neměly v té době rasistický nebo xenofobní charakter, jejich problematičnost spočívala pouze v agresivitě, manifestované častými výtržnostmi a rvačkami, nezřídka páchanými ve spojitosti s fotbalovými zápasy. Zanedlouho se "semišové hlavy", jak byli skins rovněž nazýváni, začali dostávat do konfliktů s policií. Některé party skinheads se ve svých násilnostech zaměřovaly i na studenty, homosexuály a výjimečně i na Pákistánce, odlišné náboženstvím a hodnotovým systémem.

Hnutí již počátkem 7O. let značně zesláblo. K oživení došlo až na konci desetiletí ve spojení s explozí hnutí punk. Tehdy poklesla britská ekonomika na nejnižší bod od druhé světové války, což přineslo řadu sociálních problémů. V této situaci vzniká unikátní provokativní punková subkultura, úzce spojená s novým hudebním výrazem. Zároveň přichází revival polozapomenutého skinheadského kultu; oproti původnímu apolitickému pojetí subkultury se část skinheads začíná radikalizovat směrem doprava. Dochází k tomu zřejmě především ve spojitosti se zhoršením ekonomické situace a zvyšující se nezaměstnaností, postihující převážně málo kvalifikované mladé muže. Z tohoto stavu vinila část občanů přistěhovalectví, "ubírající" práci rodilým Britům. Velmi podstatným faktem bylo, že potenciálu obsaženého ve fyzicky zdatných a vlastenecky laděných skinheads si zároveň povšimla některá politická seskupení hlásící se ke krajní pravici.


Nová internacionála

Neopomenutelnou úlohu při formování skinheads jako mezinárodního politického hnutí sehrál mladý muž jménem Ian Stuart Donaldson. Tento talentovaný hudebník založil r.1977 kapelu Skrewdriver, ventilující jeho svéráznou pravicovou filosofii o násilí, přežití a rebelství. O dva roky později zorganizoval menší politickou skupinu White Noise, která brzy upoutala pozornost neonacistické organizace British National Front. V roce 1981 se Donaldsonova politická buňka přejmenovala na Blood and Honour Club.

Kolem roku 1982 se začíná část anglických rockových skupin vracet ke klasické hudební formě hospodských popěvků, tzv. oi hudbě (oi je hovorový pozdrav užívaný londýnskými dělníky). Postupně vzniká celá scéna, založená na hard rockové verzi jednoduchých, rytmických písní se sborovými refrény a patriotickými texty. Část skupin v čele se Skrewdriverem počíná na této hudební bázi vytvářet v textech písní mýtus urozenými vikingskými rytíři založené bílé Británie, kterou je nutno bránit proti úkladům nepřátel pro "árijské děti". Skrewdriver se stává legendou vznikající White Power Music - extrémně pravicové a rasistické odnože rockové scény.

S vlnou nacionalistických nálad začal stoupat počet trestných činů, zaměřených proti cizincům, přičemž většina pachatelů pocházela z řad skinheads. Ultrapravicová větev hnutí na sebe rychle strhává pozornost médií a společnost začíná skinheads odsuzovat. Od tohoto směru se distancují i stále existující nepolitičtí skinheads. Uvnitř britské hudební scény se v této souvislosti počíná formovat protirasistická levicově orientovaná fronta rockových hudebníků.

V této době (první polovina 8O. let) se skinheadské hnutí dostává na kontinent a rychle tu zdomácňuje. Dominantním se bohužel stává právě fašisující směr (který se v Německu vlivem tradic dostává na neonacistické pozice). Obdobná je i situace v Itálii, Španělsku, Belgii, Francii, Skandinávii. Důležitou úlohu při integraci evropských neonacistů má již zmíněná organizace Blood and Honour. Od roku 1987 se otevřeně deklaruje jako nacionálně socialistická; v jejím londýnském sídle se scházejí špičky tohoto hnutí, včetně německého ultrapravicového teroristy Manfreda Roedera. Vzniká silné celoevropské společenství, postavené na propojení ideových východisek (neonacismus, neofašismus), subkulturního stylu (jednotná image, symbolika, agresivita) a hudby (white rock). V krátké době se hnutí šíří do USA, kde má v některých oblastech ultrapravicové rasistické smýšlení silné kořeny. Američtí White Power skinheads jsou reprezentováni např. organizací Hammer Skinheads, úzce napojenou na Ku-Klux-Klan, American Nazi Party nebo W.A.R. (White Aryan Resistance).


U nás

Do střední a východní Evropy se hnutí začíná šířit koncem 8O. let a velký rozmach zažívá po změně režimů. V tehdejším Československu má velký vliv hudební skupina Orlík, která v krátké době vydala dvě dlouhohrající desky a zpopularizovala kult skinheads mezi mládeží. Od pokusů organizovat naše skinheads na bázi nacionálního cítění s důrazem na husitské tradice (tzv. kališnictví, reprezentované spolky jako Jednota kalicha, Nová česká jednota nebo Liga Čechů) se hnutí v první polovině 9Otých let z drtivé části přiklonilo na rasistické, autoritářské až fašistické nebo nacionálně socialistické pozice.

Podobný vývoj lze zaznamenat i v ostatních zemích bývalého východního bloku. Otevření hranic a společnosti vůbec s sebou přineslo i řadu problémů, které se občané museli učit přijímat a nové vlády řešit (přistěhovalectví, nárůst kriminality a její import, rozšíření drogové scény, prostituce a jevy s ní spojené, nezaměstnanost a mnoho dalších). Demokratizace poměrů obnažila i dříve neřešené sociální jevy, m.j. otázku integrace etnických minorit, konkrétně Romů. Skinheadství k nám pronikalo spíše z německé části Evropy než z Anglie, proto je tradiční nepolitické a nerasistické pojetí skinheadského kultu v našem regionu téměř neznámé. Pravicové křídlo skinheads u nás zaznamenává stálý, i když pomalejší příliv sympatizantů. Výrazným trendem je stále se snižující věk sympatizantů - výjimkou dnes nejsou ani žáci základních škol, tzv. "Kinderskins". Z hlediska sociálního složení dominují učni, středoškoláků, i když se také objevují, je minimum. Mezi staršími členy pak převažují dělnické profese a nezaměstnaní. Z analýzy pachatelů pravicově extremistických trestných činů v SRN vyplývá, že např. v Sasku (které patří v SRN k nejproblémovějším zemím) jich 60% nemá dokončených deset tříd základního vzdělání. Tentýž materiál udává, že přibližně čtvrtina pachatelů je dospělých (tj. přes 21 let věku), zbylé tři čtvrtiny tvoří rovným dílem mladiství (14-18 let) a mladí dospělí (18-21 let).


Jedovaté studánky

Základním myšlenkovým východiskem všech odrůd pravicově extremistického myšlení je silný rasismus, projevující se jako přesvědčení o "biologické výjimečnosti" bílého etnika. Největším zločinem je v očích pravicových extremistů míšení bílé rasy s ostatními - nejmilitantnější z nich pak hovoří o nutném vypuknutí "rasové svaté války" nebo "bílé revoluce", rozhodujícího boje bílého plemene za přežití. Otevřené pohrdání a nepřátelství vůči lidem jiné barvy pleti se obrací především proti přistěhovalcům. V Británii jsou to zejména Pákistánci, v Německu Turci, ve Francii Arabové.

V obecnější poloze můžeme hovořit o xenofobii, t.j. nedůvěře a odporu k zvnějšku přicházejícím podnětům - v tomto případě imigrantům, bez ohledu na jejich etnicitu. Racionalizačním mechanismem bývá nejčastěji obviňování přistěhovalců ze zhoršování situace na trhu pracovních míst. Nemajetní, často málo vzdělaní a jazykově nevybavení přistěhovalci (ale i trvaleji usazené etnické minority) se častěji ocitají v "záchytné sociální síti" a část jejich existenčních nákladů přebírá stát. To je pak další argument pro tvrzení o "parazitním způsobu života" přistěhovalců a jejich negativním vlivu na životní úroveň majoritní společnosti.

Specifickým případem rasové nenávisti je antisemitismus. V některých kruzích stále ožívá spiklenecká teorie dějin o světovládných ambicích "světového Židovstva". Podobné názory často raší z podhoubí křesťanského ultrakonzervativismu; mnoho antisemitů však pokládá i křesťanství za zdařilou židovskou intriku k ovládnutí bílé rasy. U militantních antikomunistů (zejména v USA) navíc převládá přesvědčení, že Židé jsou agenty komunismu.

Antisemitismu v ČR není nijak masový a lze doufat, že nebude sílit. Podle výzkumu IVVM z března 1993 má k Židům 29% respondentů dobrý vztah, 35% zaujímá neutrální vztah a pouze 5% respondentů má vztah špatný (31% respondentů nemá vztah). Tentýž průzkum z roku 1995 neukázal žádný výraznější posun v postojích veřejnosti - 35% respondentů deklaruje svůj vztah k Židům jako dobrý, stejně velká část jako neutrální; čtvrtina nemá žádný vztah a 5% špatný. V otázce rasové a národnostní tolerance však tento příznivý obraz bere rychle za své. Výsledky průzkumu veřejného mínění provedené firmou Ecoma v dubnu 1993 ukazují nepřipravenost společnosti na případnou vlnu imigrantů. V otázce "Jak by měl podle Vašeho názoru postupovat český stát vůči cizincům - imigrantům, kteří jsou dnes na jeho území?" bylo 73,4% odpovědí pro tu či onu formu deportace a pouze 5,7% respondentů by cizincům umožnilo usadit se v ČR. Zajímavým údajem je i vztah běžné populace k Romům. Podle již citovaného výzkumu IVVM z března 1993 mají negativní vztah k Romům dvě třetiny dotázaných. Pouze 6% respondentů má k romskému etniku vztah "velmi dobrý" či "spíše dobrý", 22% je neutrálních. V souvislosti s postoji veřejnosti k Romům je zajímavý pražský výzkum UNIVERSITAS z června 1993. Sympatie k sociálním skupinám "Romové" a "Skinheads" jsou na stejné úrovni - zcela nesympatické jsou 43% respondentů, na sedmistupňové škále získaly shodně velmi nízký průměr 2,2 (negativnější postoj zaujímá veřejnost již jen k neonacistům). Výzkum, provedený IKSP v roce 1996 na reprezentativním vzorku českých středoškoláků a učňů tato zjištění zcela potvrdil - je tedy zřejmé, že rasově motivovaní násilníci mohou oprávněně cítit mlčenlivou podporu veřejnosti.

Pro rasistické postoje je nejčastějším zástupným označením vlastenectví. "Patrioté se odvolávají na hrdost, národní tradice, odkaz slavných postav národa atd. Historie je přitom vykládána účelově nebo jednostranně, za fakta bývají vydávány skutečnosti mytologické povahy. Velmi oblíbeným tématem jsou dávné příběhy evropských národů, kult Keltů, Vikingů a středověkých křížových výprav.

Mezi pravicovými spolky (včetně skinheadských) je řada takových, jež se otevřeně deklarují jako nacionálně-socialistické; při četbě jejich tiskovin na to upozorní především fanatický antisemitismus, adorace "árijských hrdinů" z období hitlerovského Německa - velice váženou postavou je především Rudolf Hess. Druhá světová válka je ideology neonacismu označována jako nešťastně zmařený pokus nastolit nový světový řád a zlomit moc Židovstva.

Jiné proudy se upínají více ke "klasickému" fašismu režimu Benita Mussoliniho nebo generála Franca. V našich zemích se značné úctě těší "velký vůdce, zborovský hrdina Radola Gajda", zakladatel Národní obce fašistické. Pro své antiněmectví je vyzdvihován především nacionalistickou větví skinheads.


Nefašistické odnože hnutí

V reakci na vzrůstající vliv fašistického tábora vznikla v New Yorku v roce 1986 frakce tzv. S.H.A.R.P. skinheads, programově bojujících proti rozmachu rasismu uvnitř hnutí. S.H.A.R.P.(Skinheads Against Racial Prejudice, sharp = ostrý) zaznamenávají rychlý přírůstek příznivců a začínají vytvářet protiváhu opačnému konci názorového spektra, tzv. White Power Skins. Obě antagonistické skupiny svádějí v řadě amerických měst ostré pouliční boje, údajně i za použití střelných zbraní.

Myšlenka aktivně protirasistického postoje brzy přešla do Evropy. Vznikla protirasistická skinheadská kulturní scéna, představovaná desítkami rockových kapel, hudebních vydavatelství a nezávislých časopisů, tzv. fanzinů. Sharp nepodléhají žádnému jednotnému vedení a ve vztahu k politickému dění mají rozdílné postoje - od striktního odmítání jakékoli politické angažovanosti (tímto postojem se velmi blíží tradičním, apolitickým skinheads), až po značně levicové názory a projevy. Občas navazují užší vztahy se stoupenci anarchistických a autonomních myšlenek, což se projevuje třeba i účastí na protifašistických demonstracích. Na podobnou angažovanost však pohlížejí s nelibostí nejen fašisté, ale i skinheadští tradicionalisté, pro které je nejvyšší devizou nenechat se "koupit" žádnou politickou doktrínou.

Sharps nicméně představují jednu z nejsilnějších frakcí Skins na světě. Jsou proti útisku jakýchkoli menšin a proto jsou i propagátory myšlenky "skins and punks unity", to jest "mírového stavu" se stoupenci hnutí punk - fašizující skinheadi totiž vedou s punkery nevyhlášenou válku. Obě frakceí skinheadů mají společný pouze patriotismus, hrdost na dělnický původ, kult síly a mužnosti a odpor k drogám. Shodné je i oblečení, podléhající poměrně přísnému úzu - stoupenci rozličných křídel, skupin, klubů a part (v skinheadském žargonu "crew", posádka) se vesměs odlišují pouze nášivkami nebo odznaky. Rovněž hudební výraz, tzv. oi-rock má své příznivce na obou stranách, diametrálně se však liší po obsahové stránce - ultrapravicové skupiny mají ve svých písních i odpovídající "rasově správné" texty (texty odsouzené české skupiny Braník jsou často při porovnání přímo selankovité).

Skupina S.H.A.R.P. existuje třetí rok i u nás, své stoupence má v Praze, Brně, Hradci Králové, Liberci, Teplicích a na dalších místech. Naprostá nezvyklost nerasistického pojetí skinheadského kultu se ale projevuje na množství přívrženců - v celostátním měřítku jich je pouze několik desítek. Jde však o mladé lidi dosti agilní. Z bezpečnostního hlediska neznamenají tito skinheads žádné nebezpečí, v ohrožení jsou spíše oni sami jak se strany Romů, kteří pochopitelně vnímají skinheady "globálně", tak ze strany fašistických skinheads, pro něž jsou Sharps "zrádci rasy" a "levicovou špínou".

Pro úplnost je třeba zmínit i často tradovanou odnož skinheadského hnutí, tzv. Redskins. Tato skupina se zformovala v Británii pod vlivem tvorby stejnojmenné hudební skupiny a názorově patří k militantním frakcím levicových autonomů. Ze skinheadské tradice převzali vedle image i kult proletářské hrdosti a nesmlouvavosti, který přetavili v intencích převážně trockistických myšlenek. Bývají proto přední linií na akcích levicových radikálů. Je to frakce i v západní Evropě velmi málo početná - členové se přiklonili buď přímo k autonomní scéně, nebo k méně radikálním Sharps. U nás se jedná pouze o jednotlivce, spolupracující s marxistickou mládeží. Některé zmínky v tisku, "identifikující" redskins podle barvy bundy, tkaniček obuvi nebo čepic s nápisem Redskins (jméno washingtonského fotbalového klubu) jsou nepodložené. Síň svatých tradic Nezanedbatelnou část evropských skinheads tvoří dnes "tradicionalisté", větev ve střední a východní Evropě téměř neznámá. Jejich hlavním působištěm jsou britské ostrovy, i když ani v dalších zemích není jejich počet zanedbatelný. Snaží se prostřednictvím hudebních vydavatelství a vlastních časopisů udržovat "tradiční skinheadskou kulturu", (tj. hudbu, styl chování a oblékání) prostou všech ideologických nánosů - proto nebývají aktivní v politických střetech a nepříliš často se objevují v masmédiích. Velice příkře odsuzují snahy zapojovat do "skinheadství" politické cíle - především o fašistech říkají, že jim vlastně "ukradli" jejich kult.

Pro běžného pozorovatele "zvenku" bývá těžké pochopit, v čem vlastně může spočívat skinheadství, není-li doprovázeno krajně pravicovými politickými názory. Ani někteří apolitičtí skins to nejsou schopni systematicky vyložit a hovoří poněkud inkoherentně o účesu, hudbě, oblečení, kamarádech, zábavě a celkovém "způsobu života". Sociologicky řečeno, jde o subkulturní zájmové vrstevnické skupiny, které svým členům poskytují pocit sounáležitosti, kamarádství a návaznosti na tradice. Tato "kontinuita" je demonstrována především přísně neměnným stylem oblékání od určitých oděvních firem (Lonsdale, Fred Perry, Ben Sherman) a hudbou ska. Názory a hodnotové orientace tradičních skinheads jsou poměrně konzervativní, velmi preferovanými hodnotami jsou stálý partnerský vztah, založení rodiny, dobrá práce, odpor k drogám s výjimkou alkoholu. Jestli se někdy "tradiční" skinheadi prosadí i u nás, není vůbec zřejmé, a stejně těžké je předvídat osud ostatních frakcí. Nikdy však neuškodí vědět o nich.

ROBERT MAREŠ (1968)
Autor se věnuje kriminologii a výzkumu sociálně patologických jevů mezi mládeží.