Dravci mezi námi
O agresivním chování v současné české společnosti


Alena Vodáková



Následující obrazy se vyskytují běžně, v různých obměnách:

Obraz první: Děti se v houfu hrnou ze školní budovy. Pospíchají, tlačí se, křičí, razí si cestu lokty, rozdávají štulce, kopance. Některé ale spíš uhýbají, zůstávají vzadu. Vidíme obličeje uvolněné, spokojené i urputné, nebo úzkostné. Tu a tam smích, tu a tam pláč.

Obraz druhý: V plaveckém bazénu v hodinách pro veřejnost se kondičně snaží nebo plácá několik běžných návštěvníků, většinou důchodců nebo studentů. Najednou se objeví dvě sportovní postavy a začnou křížit bazén rychlým kraulem. Nehledí vpravo vlevo. Ostatní jim vyklízejí cestu, stahují se do méně nebezpečných končin bazénu. Někteří hned, jiní po zásahu atletické nohy.

Obraz třetí: Na pracovní poradě se diskutuje o problému. Slovo si stále častěji bere člověk, který hájí svůj názor nejen velice důrazně, ale i tím, že napadá druhé, osočuje, obviňuje, shazuje. Ostatní buď vracejí urážky, snaží chovat stejně, nebo se pokoušejí vrátit do diskuse racionální, neosobní tón, nebo prostě mlčí. Bojí se, je jim trapně, nejraději by odešli.

Obraz čtvrtý: V Praze na úpatí Petřína je sousoší symbolizující oběti komunismu, vytvořené a pojmenované na jejich počest. Jednoho rána mají sochy rozervaná břicha výbuchem, trčí z nich pahýly rukou, nohou.

Obraz pátý: Na televizní obrazovce se tuží oblíbený hrdina, tvrdý hoch: rozdává dobře mířené rány, eskaluje honičku, střílí dřív než ostatní, majetek nešetří, životy někdy. S násilím bojuje násilím, krve se nezalekne. Většinou jedná podle vlastních, někdy těžko rozpoznatelných pravidel. Je ale sympatický a vyhrává.


Hranice výbojného chování

Podle povrchních shodných rysů se utvořilo a v obecném vědomí zabydlelo souhrnné označení útočného a ubližujícího chování, respektive chování, které se objevuje ve všech našich obrazech. Hovoří se o agresivitě. Pro mnohé teoretiky i laiky jsou to příliš široké, zamlžené pojmy, které navíc vnášejí záporné hodnocení už do posuzování pouhé výbojnosti, ke které někteří rodiče povzbuzují své děti ve snaze usnadnit jim cestu za úspěchy, životní kariérou.

Kde ale leží hranice mezi výbojným chováním, které druhým ještě neubližuje a které už jim ubližuje? Kdy nastává nebezpečí zvratu pouhého výbojného chování v chování extrémně destruktivní? Tato otázka je dnes vysoce aktuální. Souvisí s polistopadovou společenskou atmosférou, s otevřením příležitostí k seberealizaci, s otázkami svobody a kontroly. Má své politické pozadí a právní konotace - a samozřejmě i psychologická, sociobiologická či filosofická vysvětlení. Obraz dětí i dospělých rozdávajících kolem sebe rány nepromyšleně, z náhlého popudu, ve snaze něco ukořistit, ale i něco poškodit, někomu ublížit, se jeví jako cosi spontánního, přirozeného, jakýsi primární vzorec chování životaschopného tvora. Hluboké zakotvení tohoto chování v lidské historii i obdoby v živočišné říši motivovaly vznik různých teoretických hypotéz, většinou psychoanalyticky zaměřených: o vrozených sklonech, soupeřících instinktech, specifickém energetickém potenciálu, který se musí nějak vybít nebo usměrnit, převést třeba v neškodné rituální chování. Nebo sublimovat v umělecké dílo.Vesměs se předpokládá, že „přirozenosti“ agresivního chování musejí být kladeny určité překážky a že účinnější než vnější společenská kontrola je přijetí norem přípustného chování v podobě morálních zábran.

Na jedné straně se tedy můžeme domnívat, že lidé v sobě nosí jakési přirozené, neměnné disposice k agresivnímu chování, na druhé straně je zjevné, že některé projevy těchto disposic potlačují nebo se snaží potlačovat – pod vlivem společnosti a morálky. Které projevy to jsou a jakým způsobem se potlačují, je ovlivněno konkrétní kulturou, dobou, politickým systémem.


Demokracie si často neví rady

Totalitní režimy se vždycky snaží usměrňovat agresivní chování. Uvolňují a podporují disposice k němu ve svém zájmu, k plnění svých cílů a tvrdě trestají jakékoliv jeho známky u svých ideologických odpůrců. Na jedné straně „banalizují zlo“, které jim slouží, na druhé straně démonizují jakýkoliv odpor. Stačí si vzpomenout na benevolenci vůči sadistickým dozorcům v nacistických i komunistických koncentrácích a na tvrdé tresty pro ty, kteří byli obviněni z pouhého plánování ozbrojeného odporu proti režimu. I v běžném životě se jakékoliv výbojné, útočné chování připouštělo jen u šiřitelů správné ideologie a bojovníků za správnou věc, všichni ostatní se měli chovat mírumilovně, vstřícně, případně apaticky a poraženecky. Pod bedlivou kontrolou příslušných orgánů se tak skutečně chovali.

Na rozdíl od poválečné doby naše „sametová“ revoluce v roce 1989 odvrhla a odsoudila neagresivním způsobem veškerou předchozí agresivitu a následný demokratický režim ji do svých služeb nezapojil. Osvobození od ideologického nátlaku s sebou přineslo i zmírnění kontroly chování lidí. Dokonce lze říci, že kontrolní mechanismy získaly vlivem vzpomínek a snahy „nebýt jako oni“ pejorativní příchuť. Byly často stavěny do protikladu ke svobodě a k možnostem prosazování vlastní individuality, nesvázané vůlí kolektivu.Takže na druhé straně drobné projevy agresivity byly nejen tolerovány, ale v určitých situacích i vítány a chváleny. Každý získal právo vydobýt si svoje místo pod sluncem tvrdými lokty.

Spontánní agresivita v honbě za ziskem, za lepším zaměstnáním, za kouskem moci nad jinými je často považována za jakési přirozené právo, které nám bylo dlouho upíráno. Pracoviště křižují bezohlední plavci, kteří nechtějí nic víc než volnou cestu pro uskutečnění svých plánů a rozdávají rány, jen když se jim někdo do té cesty připlete. Realizují tím svoji svobodu i svoje ambice. Jejich cílem není někomu ublížit, ale nezajímá je, zda k tomu dochází. Ti nejtvrdší a nejrychlejší se záhy dostali do výšin kapitalistického podnikání nebo politického života. Působí jako „přirození dravci“ a i když se nevyžívají v ubližování jiným, rádi nad nimi vykonávají moc. Společnost se jen zvolna a opatrně začíná bránit, distancovat od výrazných projevů tohoto typu zpočátku zdánlivě neškodné či dokonce žádoucí agresivity. Měřítko úspěchu a bohatství sice stále zastiňuje metody, které byly při cestě za kariérou, mocí a bohatstvím použity, ale pozvolna jsou odhalovány „křiklavé případy“ lidí, kteří na své cestě vzhůru evidentně ignorovali jakékoliv překážky, včetně zákonů. Problém je, že zákony byly a stále do značné míry jsou děravé, interpretovatelné nejrůznějším způsobem, a že soudci jsou zřejmě často nejen přetížení, ale i zmatení. I to lze považovat za „nezamýšlený důsledek“ otevření prostoru svobody a za potvrzení známé skutečnosti, že demokracie si často s agresivním chováním neví rady.


Beránka vlku se zachtělo

V našem třetím obraze ze současného života se objevuje rovněž ambiciózní jedinec deroucí se bojovně vpřed – k dobrému postavení, vlivu, moci, bohatství, který má ale zároveň těžko ovladatelnou potřebu urážet a srážet z podobné cesty lidi ze svého okolí. Nad jinými možnostmi preferuje dosažení úspěchu prostřednictvím ponížení jiných, jejich škody, jejich trápení. Někdy se tento způsob stane nutkavou potřebou. I když nikdo nestojí v cestě, je vyhledáván skrytý nepřítel a nemilosrdně stíhán. Občas potřeba ubližovat, destruovat převládne nad původním kariérovým cílem, mění se v samoúčel a kariéru případně i ničí, místo aby ji pomáhala budovat. Tento typ „dravce“ mívá jen dočasné, krátkodobé spojence, protože je snadno mění na terče svých agresivních výpadů. Kromě toho provokuje uvolnění agresivity k odvetnému chování u lidí alespoň trochu k takovému chování disponovaných a někdy se vytvoří fronta tichého odporu jeho „obětních beránků“ , tj. těch, kteří se stali náhradním objektem jeho agrese při nedostatku nebo nedostupnosti skutečných nepřátel.

Jestliže první výše popsaný typ necíleně ubližujícího chování bývá považován za něco normálního, přirozeného a v jisté míře a za jistých okolností i pozitivního, tento druhý typ je vnímán jako vybočující z normality a nebezpečný už proto, že narušuje možnosti dohod, spolupráce, společenského konsensu. I když je někdy při řešení komunikačního problému eskalace konfliktu svým způsobem prospěšná, protože umožní čistší, nekompromisní řešení, neregulovatelný agresivní jedinec často zamezí tomu, aby proběhla poslední fáze řešení konfliktu, která obnovuje konsensus na nové bázi. Kromě toho tento popsaný způsob agresivního chování vzbuzuje strach, a to obzvláště u těch, kteří se nemohou bránit – buď že z různých důvodů nedokáží uvolnit potřebnou obranou agresivitu nebo jim to okolnosti neumožní.

Daný typ agresivity se snaží vysvětlit frustrační či reaktivní teorie. Základem je hypotéza, že někteří jedinci, dlouho, opakovaně, ale marně usilující o nějaký cíl (obzvláště cíl vysoký, těžko dosažitelný v rámci jejich schopností a možností), propadají frustraci a reagují agresivními výpady proti tomu, kdo jim podle jejich mínění brání v dosažení žádoucího cíle. Uspokojení z poškození, zničení domnělého viníka vlastního neúspěchu či neštěstí může být tak silné, že se změní v samoúčelné „trestání“ a vyvolává potřebu opakování takové odplaty na stejném nebo podobném objektu. Jestliže je totiž osoba, skupina či instituce podezřívaná z blokace cíle nedosažitelná, nenapadnutelná, je vybírán podle určitých shodných rysů nebo i náhodně náhradní objekt, na který agresivní chování lze zaměřit a z nějž lze udělat „obětního beránka“. Obětním beránkem nemusí být jen vybrané osoby jako v uvedeném případě pracovních a podobných klání, ale i celé skupiny lidí – většinou skupiny oslabené, menšinové, případně veřejností neoblíbené, s malou možností bránit se, získat spojence.

Ovšem i frustrovaný jedinec se může spojit s jinými podobně motivovanými lidmi ke společným agresivním výpadům. A ve skupině, v davu se snáze uvolňují i naplňují agresivní tendence. Zdání síly a anonymity ruší morální zábrany. Odtud se odvíjí hlavní nebezpečí chtěně destruktivní agresivity „frustrovaných dravců“: za určitých okolností může přerůst v etnické čistky, pogromy, války.


Za co může komunismus, za co nový režim

Velkým nebezpečím je také snadná manipulovatelnost agresivně laděnými osobami a skupinami. Pro příjemný prožitek odplaty, trestání, moci nad jinými lidmi si někdy nechají vnutit obětního beránka. Kromě toho se mohou v případě potřeby i sami před sebou zaštítit autoritou, ideologií, mohou „banalizovat zlo“. Nutno ovšem dodat, že ideologická či náboženská konverze, ztráta autority nebo změna manipulátora jim mohou přivodit pocity viny za násilné chování a způsobit obrácení agresivity proti vlastní osobě.

Extrémní příklady skupinového agresivního chování a jeho účelové regulace najdeme opět v totalitních režimech z nedávné minulosti. „Křišťálová noc“ je příkladem umně řízeného židovského pogromu, dokumenty z druhé světové války ukazují, jak byla povzbuzována agresivita umdlévajících německých i sovětských vojáků. Občasné agresivní chování vůči německým občanům odsouvaným z naší republiky po válce budí spíš dojem neregulované reakce na předchozí frustraci. Ovšem pouliční demonstrace v únoru 1948 nesporně manipulovány byly, stejně jako pronásledování třídního nepřítele v následném komunistickém režimu. Zejména na jeho počátku se objevily silné snahy naladit agresivně celý národ proti „zrádcům“ odsuzovaným v inscenovaných procesech. Kromě žádoucího ohlasu ve zfanatizovaných skupinách to však budilo spíš strach, apatii, pocity bezmocnosti, poraženosti.

Víc než čtyřicet let komunistického režimu byla část našich občanů trvale frustrována, protože nedosáhla na své profesní, kariérové, politické cíle. Tito frustrovaní ambiciózní jedinci se v některých případech začali po roce 1989 chovat jako osoba z našeho třetího obrazu. Otevření možností, svobodný přístup prakticky do všech společenských struktur sice mohly tyto lidi zbavit frustrací – a jistě se tak mnohdy stalo, zároveň jim ale umožnily a umožňují opakovaně reagovat agresivně vůči svému okolí.

Zdroje této hypotetické frustrace ovšem nemůžeme hledat jen v minulém režimu. Objevuje se nová dlouhodobější frustrace z neúspěchů v zaměstnání, v politickém i osobním životě. Mety úspěchu a blahobytu se zvýšily, těžko se na ně dosahuje. Na druhé straně se nabízejí hromadní obětní beránci v podobě Romů, přistěhovalců, pro někoho třeba i důchodců. Manipulativní techniky leadrů většinou neoperují s rasistickými teoriemi, sázejí na obecný odpor k určitým rysům chování daných skupin, poukazují na jejich větší kriminalitu, na to, že je „platíme z daní“ apod. Specifickou skupinu nově frustrovaných tvoří bezesporu lidé, kteří změnou režimu přišli o své místo na slunci, respektive na vyšších příčkách stratifikačního žebříčku, nedokázali se dobře adaptovat na nové požadavky. Jejich tendence k agresivitě je někdy i přiznaně ideologicky motivovaná, ale díky situaci „poražených“ je jimi samotnými potlačována. Rozpaky demokracie nad eventuálním nebezpečím ze strany zastánců starých, kdysi mocných ideologií (nejen komunismu, ale i fašismu) se projevuje čas od času u soudů s vydavateli a pisateli agresivních slovních výpadů i s mladistvými pouličními bojovníky za etnickou či rasovou čistotu. Vyvstává otázka, kam sahají hranice svobody, respektive komu a za jakých okolností lze upřít realizaci svobody podle vlastních představ.


Útočnost je v módě

I když se agresivita často jeví jako spontánní a těžko zvladatelný projev lidské přirozenosti nebo patologického uzpůsobení osobnosti, nelze opominout případy, kdy se podobá spíše naučenému chování, promyšlené taktice. Pro nikoho není obtížné zjistit, že v určitých situacích je výhodné použít některých prvků agresivního chování, protože to může působit dojmem síly a lze tím získat přívržence a zastrašit odpůrce. Využití takové zkušenosti nápodobou odpozorovaného chování může být instinktivní a poté i návykové, může ale jít o pečlivě připravovaný, promyšlený tah. V houfu školních dětí lze rozpoznat snáze, kdo zuří, bojuje doopravdy, kdo se o to úporně snaží, aby se připodobnil obdivovanému vzoru nebo neztratil renomé, a kdo jen hraje a chladně přitom kalkuluje. U dospělých bývá obtížnější odhalit motivy agresivního chování. Jedině, že dobře vykalkulovaná agresivita se lehce mění v mírumilovné a vstřícné chování, pokud slibuje větší zisky, a že spontánní zločinci z vášně bývají snadněji dopadnutelní než chladnokrevní vrazi. Je logické, že naučenou a taktickou agresivitu najdeme skoro ve všech komunikačních situacích: rodič předstírá, že se zlobí na dítě a trestá ho, dítě preventivně útočí proti spolužákům, aby ho neobtěžovali nebo aby získalo prestiž, vedoucí napadá důrazně podřízené, aby nedělali chyby v práci nebo pro získání vlastní autority, poslanec nevybíravě útočí na politického odpůrce, aby ukázal svoji rozhodnost a zalíbil se voličům.

I tyto praktiky podléhají vlivu společnosti a doby. Tam, kde je prostor pro určitý typ agresivního chování, je prostor i pro jeho napodobování. Přijetí určité bojovné ideologie může vést ke snaze nebo dokonce povinnosti učit se agresivnímu chování v jejím zájmu, v jejích službách. Směřování k ryze vlastnímu prospěchu někdy vyžaduje zdánlivé přijetí určité ideologie, někdy vymanění se z jakékoliv ideologie. To všechno platí i pro naši komunistickou minulost, s jejím regulovaným prostorem agresivity.

Naše současná společnost poskytuje relativně stejně velký a stejně se měnící prostor pro spontánní i naučenou agresivitu. Nicméně se zdá, že určité úspěchy „osvobozené agresivity“ svádějí někde a někdy k většímu následování, než by se čekalo. Doložit to lze na projevech politiků, parlamentních i televizních diskusích i novinových komentářích. Přestože se stále hovoří o zlepšení komunikace, je útočnost v módě, vyžaduje se. Dokonce i ta osobní, zraňující, podpásová. A předpokládá se, že občanům se to líbí, že to obdivují nebo se tím baví. Virtuální agresivita našeho posledního obrazu ze současného života a jeho variant bývá ovšem vydávána za možnost prospěšného náhradního vyžití pro jedince naplněné potenciální instinktivní agresivitou nebo považována za nebezpečné svádění k napodobování agresivního chování. V každém případě část diváků a čtenářů jímá spíš nechuť a strach. Možná to jsou ti, kteří se ve skutečném životě agresivity straní a bojí. Kolik jich asi je?

Alena Vodáková (1938) je socioložka a vysokoškolská učitelka.


(převzato z www.pritomnost.cz)