Češi se nechovají jako přátelé Ameriky

Tento článek byl převzatý z internetového magazínu Přítomnost, část rozhovoru vysílal i Český rozhlas 7 – Radio Praha.

Scott Ritter je jako někdejší hlava zbrojních inspektorů ze Speciální komise OSN pro Irák pokládán za předního amerického experta na zbraně hromadného ničení, problematiku Iráku i americkou politiku vůči této zemi. Než se stal zbrojním inspektorem, měl za sebou významnou kariéru odborníka v oblasti technologie balistických střel, který v rámci svého dvanáctiletého působení v ozbrojených silách USA pracoval ve vojenské rozvědce v bývalém Sovětském svazu a na Středním východě. V hodnosti majora prodělal válku v Perském zálivu a v roce 1991 se stal členem týmu zbrojních inspektorů OSN (UNSCOM), s nímž absolvoval víc než třicet inspekčních cest. V roli zbrojního inspektora na sebe Ritter poprvé upozornil prohlášením, že vláda Spojených států soustavně zasahovala, mařila a pokoušela se zneužít inspekční úsilí OSN. Ritter byl neúnavným kritikem války v Iráku a vůbec americké politiky v tamější oblasti; na toto téma publikoval řadu knih.
O současné situaci v Iráku a o svých zkušenostech zbrojního inspektora mluvil Scott Ritter na pražské konferenci pořádané společností American Voices Abroad, zastoupené Američany žijícími v zahraničí, kteří se staví kriticky k zahraniční politice současného prezidenta George W. Bushe. Přítomnost ho při této příležitosti vyzpovídala.

Pane Rittere, ocitl jste se nyní v samotném srdci toho, co by americký ministr obrany Donald Rumsfeld nazval „Nová Evropa“. Jak na vás stihla zapůsobit?

Po příjezdu do Prahy jsem zjistil, jak rozšířená je mezi Čechy důvěra, že Spojené státy jednají správně a že jsou garantem svobody. Ruku v ruce s tím jde neochota přijmout jakoukoli kritiku USA a jejich politiky; to se pokládá za zradu země, která se podle mnohých Čechů zasadila o jejich nově nabytou svobodu.
Pro mě je samozřejmě těžké to pochopit, protože nejsem Čech, nežil jsem léta pod sovětskou nadvládou a neznám z vlastní zkušenosti brutální potlačování lidských práv; vím ovšem, co je to být Američan a co znamená svoboda z amerického pohledu. Ta má svůj základ v zákonu: zákonu vyjádřeném ústavou Spojených států amerických. A když pošlapete zákony, už nereprezentujete svobodu.
Bylo by dobré nějak informovat české občany, že Spojené státy, kterým vzdávají pocty, už těchto poct nejsou hodny, protože jednají způsobem, který se rozchází se zásadami mezinárodního práva. Jak chcete mít svobodu, když nerespektujete právo? Jak ji chcete někomu vnutit, když to provedete nezákonně a nelegitimně? Jediné, co se v tomto případě snad dá dělat - pokud ctíte zásadu svobody a jste přítelem Spojených států - je vstát a říct „Jsme proti takové politice. Neslučuje se to s principy, které sami hlásáte. Svobodu nemůžete dosadit na špičkách bajonetů. Demokracii nelze na někoho uvalit, ta se vyvíjí zevnitř. Popíráte to, k čemu se sami hlásíte“. Tohle by udělal přítel. Podle mě se Češi nechovají jako opravdoví přátelé Ameriky, protože přítel nestojí tiše vpovzdálí, natož aby podporoval druhého přítele ve špatném jednání.

Říkáte, že svobodu nebo demokracii nelze dosadit na špičce bajonetu, ovšem je tu často citovaný příklad Německa a Japonska z druhé světové války. Myslíte si, že je to správné srovnání?

Ne, podle mě to žádné srovnání není. Japonsko a Německo představovaly jasnou hrozbu pro mezinárodní mír a bezpečnost. Japonská říše ohrožovala celý region. Nacistické Německo okupovalo celou Evropu a napadlo Rusko. To byla skutečná hrozba. A byly to Spojené státy, kdo vedl světovou koalici, aby se s těmito zeměmi střetly a okupovaly je.
Jednou z věcí, které se zrodily po druhé světové válce, byla charta Spojených národů, která odmítá válku jako prostředek řešení mezinárodních sporů. A to se týká i zásady, že žádný stát nebo skupina států nemá právo mocensky si podrobovat suverénní národy. Takže příklad Japonska a Německa opět pouze ubírá na legitimitě tomu, co Spojené státy podnikly v Iráku. Jediné, čeho jsme dosáhli nelegálním vstupem do Iráku a porušením mezinárodního práva, bylo očištění Saddáma Husajna v očích mnoha Iráčanů. Posílili jsme tím odpor v zemi a tím jenom zkomplikovali poválečnou situaci. Čili znovu opakuji, že mezi těmi citovanými příklady nevidím žádnou podobnost.

Než jste se uchýlil do ústraní, byl jste řadu let zbrojním inspektorem. Chápu správně, že vaše problémy začaly za Clintonovy administrativy?

Problémy vlastně začaly za prezidentství Bushe staršího. Zbrojním inspektorem jsem byl v letech 1991 až 1998. Co se týče Iráku, jde o složitou situaci. Jistěže Saddám nese hlavní díl odpovědnosti za problémy, které museli inspektoři překonávat. Kdyby Iráčané odzbrojili okamžitě a v souladu se svými závazky, nebyli bychom tam, kde jsme. Irák lhal. Irák mlžil. Proto se inspekční režim výrazně lišil od toho původně zamýšleného. Ale jako inspektoři jsme prosadili svou. Poradili jsme si s jejich lhaním, zastíráním a manévry. V letech 1995 – 1996 jsme Irák přiměli k poslušnosti a registrovali jsme 90 až 95 procent produkce zbraní hromadného ničení. Irák v té době nepředstavoval hlavní problém. Tím byly Spojené státy, které sledovaly svůj jednostranný politický záměr odstranit režim jako takový, přičemž inspekční procedury používaly jako nástroj k dosažení tohoto záměru. USA samy jednaly v rozporu s mezinárodním právem. Rada bezpečnosti OSN v rámci svého mandátu, kterým bylo odzbrojení Iráku, uvalila na Irák hospodářské sankce. Byla to celoplošná opatření, která měla otřesný dopad na irácký lid. Jakmile by se Irák podřídil, sankce měly být zrušeny. Také Spojené státy jako člen Rady bezpečnosti pro tyto rezoluce - požadující odzbrojení Iráku výměnou za zrušení sankcí - hlasovaly. A přesto od roku 1991 americká politika usilovala o to, aby sankce zůstaly v platnosti, dokud bude u moci Saddám, třebaže by irácká vláda dostála svým závazkům. Tak kdo tu tedy porušuje právo? Tři prezidentské garnitury: George Bushe staršího, Billa Clintona a současného prezidenta Bushe přijaly direktivy na způsob rozsudku smrti. CIA se v nich zmocňuje dělat všechno možné pro to, aby byl Saddám Husajn svržen, včetně vytvoření takových situací, které by vedly k diktátorově smrti. Čili pokud jste v roli irácké vlády, máte spolupracovat se zbrojními inspektory a za zády přitom máte CIA, která používá inspekční aktivity jako nástroj nikoli k odzbrojení Iráku, nýbrž ke shromažďování informací o irácké bezpečnosti. Pochopitelně budete činnosti inspektorů aktivně bránit, jestliže jejich práce podle vás neodpovídá odzbrojovacím účelům. Myslím, že historie ukáže, že jednostranná politika USA vůči Iráku byla naprosto chybná. Tím hlavním problémem nebyl Irák Saddáma Husajna.

Nesvětí ale nakonec účel prostředky? Tony Blair řekl, že bez ohledu na současné problémy jsou na tom Iráčané lépe než za Saddámova režimu...

Ta otázka obsahuje dva problémy. Ospravedlňuje účel prostředky? Ne tak v demokracii. Ne ve společnosti, která ctí zákon. Zákony jsou od toho, abyste z nich vycházeli: aby cíle nesvětily prostředky. A když máte stát jako USA, který vynáší vládu práva, aby ji pak v zájmu dosažení nějakého cíle porušil, co to o něm vypovídá? Především musím říct, že cesta vedoucí k válce s Irákem představuje velice vážnou hrozbu pro zásady práva a demokracie jak ve Spojených státech, tak v Británii. Obě země utrpěly touto válkou značnou ztrátu, pokud jde o dopad, jaký měla válka na jejich morální autoritu. Nemůžete se chlubit tím, že máte skvělou ústavu, když pošlapáváte vládu zákona, kterou tato ústava zaručuje. J A jestli je Irák na tom dnes lépe než za Saddáma? Troufám si říct, že je na tom hůř. Máme za sebou deset měsíců nezákonné okupace země, při které američtí vojáci každou noc vyrážejí dveře stovek, ne-li tisíců domácností, vyhánějí z nich muže, kteří se ničím neprovinili, aby je terorizovali, ponižovali a někdy i zabíjeli před zraky jejich rodin. Nastalo bezvládí a chaos. Ústřední autorita, zákon a pořádek zmizely. Ropa se netěží. Kdybyste jel do Iráku před invazí - zkuste hádat: tyhle věci by se neděly. Takže jsem nucen konstatovat, že Irák byl na tom lépe před nezákonnou a nelegitimní americkou okupací.

Připusťme, že máte pravdu. Ovšem oba hlavní americké tábory – Demokraté i Republikáni – se zdají být v této otázce zajedno. Jakým způsobem je podle vás možné tuto situaci napravit nebo se jí aspoň vyvarovat do budoucna?

Klíčem k tomuto problému jsou občané Spojených států. Nezapomínejte, že nežijeme v diktatuře. Naše vláda vychází z lidu, je lidem volena a je mu odpovědná. Pokud americká vláda, lhostejno zda demokratická či republikánská, jedná v rozporu se zákonem, s ústavou Spojených států a chartou OSN, pak musí být hnána k odpovědnosti. To je jediné východisko z takové situace: američtí občané musí činit ty, které zvolí do vyšších pozic, odpovědnými za všechno, co dělají jejich jménem. Jakmile přijmete princip odpovědnosti, budoucí vlády si napříště rozmyslí dělat politiku protichůdnou představám amerického národa.

Má poslední otázka je trochu hypotetická. Sloužil jste dvanáct let v armádě a něco již o tomto způsobu života víte. Co podle vás právě prožívají američtí vojáci v Iráku?

Nejprve se zamysleme nad tím, proč lidé vstupují do armády. Všimněme si například přísahy, kterou skládá každý příslušník armády. Přísahá, že bude podporovat a hájit ústavu Spojených států amerických proti všem vnějším i domácím nepřátelům. Když se dáte k armádě, děláte to proto, abyste chránil svou zemi a obětoval za ni svůj život. Do války jdete proti těm, kteří ji ohrožují. Ve válce jsem byl a řeknu vám, že to není hezká věc. Ale člověk je ochoten se obětovat ve jménu vyššího dobra.
Mnoho vojáků, námořníků a pilotů v Iráku podle mě nyní stojí před zjištěním, že dělají něco, co se neslučuje s jejich přísahou. Řeklo se jim, že jdou do války, aby zničili zbraně hromadného ničení, ale žádné takové zbraně tam nenacházejí. Říkali jim, že jdou válčit, protože Saddám byl napojen na mezinárodní terorismus, ale žádná taková spojitost tam nebyla. Jediná spojitost se sílícím terorismem nyní souvisí s americkými akcemi. Vojáci slyšeli, že jedou do Iráku osvobodit tamní lid, jsou však svědky jeho rostoucího nepřátelství. Nevědí, kde hledat nepřítele. Není jím už ten zlý diktátorský režim, ale sami lidé, které měli přijít osvobodit. Vládne kolem toho spousta zmatku a oběť vlasti, ke které byli vojáci povoláni, se jeví jako zbytečná.