Pojednání o podstatě a původu bohatství národů


Kniha Pojednání o podstatě a původu bohatství národů (zkráceně též Bohatství národů) je považována za jakousi Bibly ekonomie. S citacemi a odkazy na ni se setkáme prakticky ve všech dílech velkých ekonomů, jejich názorových proudů a škol, stejně jako u mnoha filozofů a státníků. Její autor, Adam Smith, je považován za Otce ekonomie, kterou prý svým dílem povýšil na vědu.

O to překvapivější je, že mnohé z jeho závěrů a poučení - jejichž správnost nikdo nezpochybňuje - jsou dnes zcela ignorovány. Smithovo dílo je obsáhlé a tak si z něj každý může vybrat jen to co chce, což také zpravidla dělá, ať už jde o marxisty, fašisty nebo o liberály. A právě proto je studium Smithova díla tak důležité, protože nám výroky některých dnešních "odborníků" (ať už ekonomů, vedoucích pracovníků či politiků) ukazuje v tom správném světle. Na druhou stranu je samozřejmé, že ani A. Smith nebyl dokonalý a že veškeré jeho závěry nebyly správné. Z tohoto pohledu si je především třeba uvědomit z čeho vycházel, v jaké době žil a jaký svět popisoval. Jeho dílo vzniklo v raném odbdobí průmyslové revoluce a reagovalo především na přežívající feudalismus spojený s vměšováním šlechty do volného obchodu, jejího potlačování svobodného podnikání a zneužívání postavení vyplívajícího ze "vznešeného původu". Cyklické ekonomické krize provázející neregulovaný volný trh, sociální otázky a podobné problémy, mu z větší části zůstali skryty, stejně jako nemohl předpokládat dopad masové industrializace a automatizace na budoucnost lidstva. A tak i přesto, že v jeho díle najdeme náznaky těchto problémů, autor sám zůstává vyhraněným liberálem, bezmezně věřícím v "neviditelnou ruku trhu", ač naopak zase ne tolik, jak by si někteří dnešní (nejradikálnější) liberálové přály...

Zde uvedené úryvky jsem vybíral vyloženě podle svého vkusu, ve snaze vybrat to nejzajímavější. Skončil jsem tehdy, když mě to přestalo bavit opisovat, ale míním v tom ještě pokračovat. Knihu vám kadopádně doporučuji přečíst celou, ovšem protože ne každý má tu možnost...





Pojednání o podstatě a původu bohatství národů

Adam Smith, Londýn 1784



"... Uvedu pro to příklad z jednoho výrobního odvětví téměř bezvýznamného, kde však dělba práce budila často pozornost, totiž ze špěndlíkářství. Dělník, který nebyl vyučen tomuto oboru (z něhož dělba práce udělala zvláštní povolání) a který nebyl obeznámen s užíváním příslušných strojů (k jejihž vynalezení pravděpodobně vedla dělba práce), sotva by dokázal vyrobit za den jediný špendlík, byť by se snažil sebevíc, ale určitě by jich nedovedl vyrobit dvacet. Ale nyní se v tomto odvětví pracuje tak, že nejen celá tato práce je zvláštním povoláním, nýbrž nadto je rozdělena v jistý počet oborů, jež jsou většinou rovněž zvláštními povoláními. Jeden člověk drát vytahuje, druhý jej narovnává, třetí jej stříhá, čtvrtý jej zaostřuje, pátý jej nahoře přibrušuje, aby se mohla nasadit hlavička. Zhotovení hlavičky pak vyžaduje dva nebo tři samostatné úkony; nasadit ji je práce sama pro sebe, leštění špendlíků také. Dokonce i napíchat je do papíru je zvláštní řemeslo. A tak je ona důležitá operace výroby jednoho špendlíku rozdělena asi na osmnáct samostatných úkonů. V některých manufakturách provádí každý z nich jiný dělník, kdežto jinde dělá týž člověk někdy dva nebo tři samostatné úkony. Viděl jsem jednu takovou malou manufakturu, kde bylo zaměstnáno jen deset lidí, a kde proto někteří z nich vykonávali dva nebo tři samostatné úkony. Ale přes to, že byli velmi chudí, a proto nebyli nijak zvlášť vybaveni nutnými stroji, vyrobili všichni dohromady, když se přičinily, asi dvanáct liber špendlíků denně. Na jednu libru připadá více než čtyři tisíce špendlíků střední velikosti. A tak těch deset lidí dokázalo vyrobit za jediný den více než 48.000 špendlíků. Připadá-li tedy na každého člověka desetina ze 48.000 vyrobených špendlíků, můžeme počítat, že vyrobil za den 4.800 špendlíků. Kdyby ovšem pracovali každý zvlášť a žádný nebyl tomuto řemeslu vyučen, jistě by žádný z nich nebyl dokázal vyrobit za den ani dvacet špendlíků, a snad ani jediný. To ovšem není ani dvoustá čtyřicátá část a snad ani čtyřtisící osmistá část toho, co dovedou vykonat nyní v důsledku správné dělby práce a spojení různých pracovních úkonů. ..."





"... Jaká je běžná mzda, to záleží všude na smlouvě obyčejně uzavírané mezi těmito dvěma stranami, jejichž zájmy nemají pranic společného. Dělníci chtějí dostat co nejvíce, zaměstnavatelé chtějí dát co nejméně. Dělníci se rádi spolčují, aby si vymohli vyšší mzdy, zaměstnavatelé proto, aby mzdy snížili.

Již předem lze ovšem snadno říci, která z oněch dvou stran má nutně za všech normálních okolností v tomto sporu výhodu a donutí tu druhou k tomu, aby přijala její podmínky. Poněvadž pánů je méně, mohou se spolčovat mnohem snadněji; mimo to zákon jejich spolčování podporuje, nebo je alespoň nezakazuje, kdežto dělníkum spolčování zakazuje. Proti spolčování, jehož cílem je snížit cenu práce, parlamentní zákony nemáme, proti spolčování, jež má dopomoci k jejímu zvýšení jich máme mnoho (Poz. vydavatele: jde o zákony proti spolčování dělníků a proti stávkám; byli zrušeny až roku 1824). Ve všech takových sporech mohou páni vytrvat mnohem déle. Majitel půdy, pachtýř, majitel manufaktury nebo obchodník by si mohli obyčejně žít ještě jeden či dva roky z kapitálu, jehož nabyli, i kdyby nezaměstnávali ani jednoho dělníka. Mnoho dělníků by nemohlo vydržet bez zaměstnání ani týden, jen málo by jich vydrželo měsíc, a celý rok asi sotva který z nich. Dělník je snad pro svého pána koneckonců právě tak nezbytný jako jeho zaměstnavatel pro něho, ale tato nezbytnost není tak bezprostřední.

O spolčování zaměstnavatelů je prý slyšet jen málokdy, zato však často o spolčování dělnictva. Vykládá-li si to však někdo tak, že se zaměstnavatelé spolčují skutečně zřídkakdy, zná pramálo svět a stejně málo i věc, o které mluví. Zaměstnavatelé jsou vždycky všude v jakémsi tichém, ale trvalém soudržném společenství, které dbá na to, aby se mzdy nezvýšily nad dosavadní hladinu. Porušení tohoto společenství vidí všude velmi neradi a ostatní zaměstnavatelé je mají tomu, kdo se ho dopustí za zlé. Pravda, o tomto společenství slyšíme jen málokdy, protože je to věc obvyklá a lze říci přirozená, o jaké se nikdy nemluví. Zaměstnavatelé někdy také vstupují do zvláštních společenství i proto, aby mzdu stlačily ještě pod tuto hladinu. Taková sdružení jednají vždycky až do okamžiku zásahu v největší tichosti a tajnosti, a když dělníci bez odporu ustoupí, jak se to někdy stává, třebaže v sobě cítí odpor, jiní lidé se to vůbec nedovědí. Takovým sdružením se však často staví na odpor podobná obranná sdružení dělníků, která se někdy ustaví sama od sebe, aniž byla vyvolána v život jednáním zaměstnavatelů, a jejichž cílem je domoci se zvýšení ceny práce. Záminkou jsou tu zpravidla buď vysoké ceny potravin, nebo velké zisky, jež mají zaměstnavatelé. Ale ať jsou jejich sdružení útočná nebo obranná, slyšíme o nich stále více než dost. Aby se domohla co nejrychlejšího rozhodnutí, tropí vždycky halasný povyk a leckdy sahají ke krajně pobuřujícím násilnostem. Dělníci jsou zoufalí a jednají z nerozumu a nerozvážnosti zaměstnavatelů tak, aby neprodleně přistoupili na jejich požadavky. Zaměstnavatelé dělají v takových případech stejný povyk zase z druhé strany a nikdy neopominou volat hlasitě na pomoc úřady a žádat přísné potrestání v duchu platných zákonů o spolčování námezdných pracovníků, dělníků a tovaryšů, které jsou tak nesmírně kruté. Proto tedy dělníkům vyplynou z násilných činů těchto bouřlivých sdružení velmi zřídka nějaké výhody. Zakročování úřadů, větší pevnost zaměstnavatelů, jakož i to, že většina dělníků se musí nutně porobit, aby měli být z čeho živi, zpravidla způsobí, že taková nesoudržná sdružení nedosáhnou ničeho, leda nanejvýš toho, že jejich vůdcové jsou potrestáni nebo zničeni.

Ale třebaže ve sporech s dělnictvem jsou zaměstnavatelé vždycky ve výhodě, přece jen je určitá hranice, pod niž se běžná mzda nedá na delší dobu snížit, i když jde o práce nejpodřadnější.

Člověk musí vždycky žít ze své práce a jeho mzda musí přinejmenším stačit na jeho obživu. Ve většině případů musí být mzda o něco vyšší, jinak by nebylo možné, aby si založil rodinu, a vrstva takových dělníků by během jedné generace vymřela. Z toto asi Cantillon usuzuje, že obyčejní dělníci nejnižších vrstev musí si všude vydělat alespoň dvojnásobek toho, co sami potřebují pro svoji obživu, má-li každý z nich vychovat průměrně dvě děti; přihlíží přitom k tomu, že žena, která se musí starat o děti, nemůže podle něho pracovat víc, než dostačuje k její obživě. Polovina narozeních dětí umírá však podle odhadu dříve, než dospěje. Podle toho tedy musí nejchudší dělník hledět vychovat přinejmenším čtyři děti, aby alespoň dvě z nich měli vyhlídku, že se dožijí dospělého věku. Vydržování čtyř dětí činí, jak se počítá, téměř tolik co vydržování dospělého muže. Práce statného otroka, dodává týž autor, odhaduje se na dvojnásobek hodnoty jeho obživy a domívá se, že práce i toho nejpodřadnějšího dělníka nemůže mít o nic menší hodnotu než práce statného otroka. Je tedy zřejmé, že muž a žena, mají-li vychovat rodinu, musí být schopni vydělat společně svou prací, a to i prací toho nejnižšího druhu, o něco více, než co sami spotřebují na své živobití. Nebudu se však pokoušet rozhodnout, o kolik to přesně má být, zda o tolik, jak jsem tu uvedl, nebo nějak jinak.

Jsou však jisté okolnosti, které někdy dělníkům poskytují určitou výhodu a dopomáhají jim k značnému zvýšení mezd nad tuto míru, která je zřejmě nejnižší mírou, při níž může ještě člověk být člověkem.

...

Zvyšování mezd není důsledkem velikosti národního bohatství v té které době, nýbrž jeho neustálého růstu. Podle toho nejsou tedy nejvyšší mzdy v zemích nejbohatších, nýbrž v zemích nejvíce vzkvétajících, v těch, které bohatnou nejrychleji. Anglie je v současné době jistě mnohem bohatší zemí, než jakákoliv část Severní Ameriky. Mzdy jsou však v Severní Americe mnohem vyšší než kdekoliv v Anglii. V newyorské provincii vydělají i obyčejní dělníci za den 3 šilinky 6 pencí tamější měny, což se rovná 2 šilinkům šterlinkové měny; lodní tesaři 10 šilinků 6 pencí a k tomu pintu rumu v hodnotě šesti pencí, což se úhrnem rovná našim 4 šilinkům 6 pencím; krejčovští tovaryši 5 šilinků, což se rovná asi 2 šilinkům 10 pencím šterlinkové měny. Všechny tyto ceny jsou vyšší než londýnské. A v ostatních koloniích jsou prý mzdy stejně vysoké jako v New Yorku. Ceny potravin jsou v Severní Americe všude mnohem nižší než v Anglii. Co je to drahota, tam nikdy nepoznali. I v nejhorších dobách měly vždycky všeho dost alespoň pro sebe, i když ne vždycky také pro vývoz. Jestliže je tam peněžní cena práce vyšší než kdekoliv v mateřské zemi, její skutečná cena, souhrn nutných životních prostředků i věcí zpříjemňujících život, jež za ni může dělník získat, musí pak být mnohem vyšší.

Ikdyž tedy není Severní Amerika ještě tak bohatá jako Anglie, vzkvétá mnohem více a spěje mnohem rychleji ke stále většímu obohacování. Nejprůkaznější známkou rozkvětu té které země je vzrůst jejího obyvatelstva. Ve Velké Británii a ve většině ostatních evropských zemí se počet obyvatelstva zdvojnásobí nejdříve tak za pět set let. V britských koloniích v Severní Americe se zdvojnásobuje, jak bylo zjištěno, za dvacet nebo pětadvacet let. I v současné době je tento vzrůst způsobován především velkým rozmnožováním lidí, nikoliv snad neustálým přílivem přistěhovalců. ..."





"... Vše, co nutí některé studenty ke vstupu do té či oné koleje nebo na tu či onu univerzitu bez ohledu na zdatnost a pověst temějších učitelů, přispívá k tomu, že se zdatnost a pověst učitelů stávají více méně zbytečnými.

Dají-li se výsady spojené s dosažením akademické hodnosti ve filosofii, právech, lékařství a bohusloví získat jedině několikaletým pobytem na některé univerzitě, nutí to jistý počet studentů, aby vstoupili na takovouto univerzitu bez ohledu na zdatnost a věhlas jejích učitelů. výsady téch, kdož vystudovali univerzitu, jsou něco podobného jako předpisy o době učednictví a přispěly ke zlepšení vzdělání asi tak, jako ostatní předpisy o době učednictví přispěly k pozvednutí řemesel a živností. ..."