Utopie stále živá

Robert Mareš


Světové anarchistické hnutí se po mnoha dějinných peripetiích vyvinulo do tří základních proudů, které přežily až do současnosti. Jsou to anarchoindividualismus Michaila Alexandroviče Bakunina s důsledným odmítáním jakékoli autority a s protistátně teroristickým laděním, anarchokomunismus knížete Petra Alexejeviče Kropotkina, podle něhož by společnost měla být organizována jako federace svobodných výrobních občin (komun), a konečně anarchosyndikalismus, jehož základem je myšlenka tvorby autonomních odborových a politických jednotek - syndikátů, které by měly převzít moc prostřednictvím revoluční generální stávky.


Říkají si autonomové

V tomto místě je třeba provést terminologický exkurs. Současné radikálně levicové skupiny se často brání označování za anarchistické, přičemž argumentují poněkud odlišnými názorovými východisky. Jde o názory na funkci státu, míru jeho "žádoucí destrukce" a na podobu systému, jenž by měl stát nahradit. Protestních akcí se často účastní i jednotlivci a skupiny, u nichž nejsou na prvním místě čistě ideologické, ale spíše "aplikované" požadavky - příkladem jsou ekologická hnutí. Pro široký názorový proud, stmelovaný kritickým pohledem na ekonomický model západního světa a z něj plynoucí životní způsob, se na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let vžilo označení autonomní nebo alternativní scéna. Stoupenci tohoto širšího antisystémového hnutí se nazývají autonomové.

Na hranici antisystémovosti se ovšem pohybuje i řada politických stran, definujících se jako levicové, na prvním místě parlamentní KSČM. Chceme-li se však zabývat aktivitami převážně mladých, protitotalitně smýšlejících lidí, ponecháme komunistické a parakomunistické spolky stranou, již s ohledem na vesměs vysoký věkový průměr jejich členské a voličské základny. Stoupenci autonomní scény samozřejmě nežijí pouze svými sociálními a politickými aktivitami. Nedílnou -a pro mnohé možná dominantní - součástí jejich světa je i specifická autonomní kultura. Ta se vyvíjí a profiluje jako polemická odpověď na často uniformní a sterilní masovou kulturu "pro mladé". Užívá se také termínu "subkultura" nebo "kontrakultura". Obecně nejznámější "levicovou" subkulturou je punk. Vznikl přitom původně jako generační hudební hnutí, které se politicky nijak nedefinovalo a své těžiště vidělo v provokaci, ostentativním pohrdání společenskými normami. Odpor k autoritám včetně autority státu, sociální kritičnost a později i boj proti fašistickým skupinám postupně dovedl punk na levicové pozice. Někteří punkeři jsou přímo angažováni i v anarchistickém hnutí. Punk se během první poloviny 80. let dosti vyčerpal a zčásti se transformoval v hard core (HC).

Celé autonomní hnutí je již ze svého principu značně názorově diferencované, chybí většinou jakákoli vyšší forma organizace. Stmelující úlohu hrají neformálně vydávané a rozšiřované tiskoviny, takzvané fanziny. Informace o subkulturních aktivitách jejich vydavatelé často doplňují antisystémovými články. Mnoho prostoru má ekologická problematika, propagace vegetariánství, kultura a náboženství přírodních národů, odmítání vojenské služby atd. Fanziny mají často pouze jediného redaktora, a tedy i velmi různou obsahovou i jazykovou úroveň, a vesměs nepříliš dlouhé trvání.


Krajinou českého anarchismu

České země jako průmyslově nejvyspělejší součást monarchie nezůstávaly stranou evropského sociálního hnutí včetně anarchismu. V roce 1896 byl publikován "Manifest anarchistů českých", hnutí vyvrcholilo vznikem České anarchistické federace (1904-1914). Tradice českého anarchismu byly přerušeny druhou světovou válkou a hlavně komunistickým režimem po únoru 1948. Vítězná KSČ neměla pro anarchismus přes jeho proklamovanou levicovost sebemenší pochopení. Nekomunistické protitotalitní levicové smýšlení existovalo i v disentu normalizačního období, ale k restauraci anarchismu jako takového došlo až těsně před listopadem 1989. Vzniklo České anarchistické sdružení (ČAS), které hned po změně poměrů začalo vydávat vlastní časopis A-kontra, odvozený od svého předchůdce, undergroundového časopisu Kontra. A-kontra dosahoval nákladu několika tisíc kusů a rozšiřován byl i prostřednictvím PNS. Šéfredaktorem byl Jakub Polák, charismatická vůdčí osobnost českého anarchistického hnutí.

Odštěpením od ČASu vznikla Anarchistická federace (AF), která se profiluje ještě vyhraněněji směrem k anarchokomunismu. Později vzniká Česká anarchistická federace (ČAF) jako pokus o zastřešení české anarchistické scény. Vydává kvalitní samizdatový časopis Autonomie (plus leták Autonom) s důrazem na informace o alternativní kultuře a hnutí squattingu. Některá programová prohlášení, uveřejňovaná na stránkách A-kontra, naznačují ochotu přejít do otevřené konfrontace se státní mocí - největší pozornost v tomto směru vzbudilo prohlášení tzv. Revoluční partyzánské autonomie z roku 1992. Podobné dokumenty však slouží spíše k "upevňování morálky" příznivců hnutí a zároveň k provokaci státních orgánů, než že by byly míněny zcela vážně.

Poměrně významným volným seskupením levicových radikálů jsou takzvaní militantní autonomové. Sdružují se v malých, časově i personálně nestálých buňkách a jsou zaměřeni především na boj proti fašistickým skinheads. Jsou přesvědčeni o tom, že na násilnosti pravicových extremistů je nutno odpovídat stejným způsobem nebo dokonce aktivně vyhledávat a napadat stoupence neonacismu. V jejich řadách můžeme najít i ojedinělé zástupce českých Redskins - ostře levicového křídla skinheadské subkultury. Tito autonomové se sdružují i kolem některých samizdatových časopisů. Nejvýznamnější programově protifašistickou organizací je Antifašistická akce, působící jako součást stejnojmenné mezinárodní organizace s centrálou v Německu.

Ve spektru ultralevicových aktivit nacházíme i ty, jež staví na doktríně "revolučního marxismu". Tyto proudy navazují na odkaz Trockého IV. internacionály a bývají proto souhrnně nazývány jako trockistické. Hlavní ideou je světová socialistická revoluce, v níž budou bok po boku bojovat aktivisté z vyspělých západních zemí a bývalého východního bloku s národně osvobozeneckými hnutími zemí třetího světa.

Nejvýznamnějšími organizacemi, hlásícími se u nás k revolučnímu marxismu, jsou Socialistická solidarita, Dělnický vzdělávací spolek-Budoucnost a Asociace samosprávného socialismu (ASS). Socialistická solidarita (dříve Dělnická demokracie) je intelektuální skupinka, hlásící se ve svém stejnojmenném časopise výslovně k myšlenkám socialismu. Ve spolupráci s dalšími seskupeními pořádala např. protestní akci proti vstupu České republiky do NATO. Okruh kolem časopisu Budoucnost se soustředí především na "boj za so-ciální práva mládeže", např. akce proti zavedení školného apod. ASS vyvíjí činnost v rámci IV. internacionály, před volbami 1992 spolupracovala s Levým blokem.

Kuriózněji působí činnost Svazu komunistické mládeže, jenž na sebe upozornil na podzim 1995 vzpomínkovou akcí u příležitosti "velkého vítězství dělnické třídy - VŘSR" na Václavském náměstí. Tento pohrobek SSM, přímo financovaný KSČM, se snaží bez výraznějších úspěchů navazovat kontakty s ostatními větvemi české radikální levice.


Společenská kritika

Jaké jsou hlavní oblasti zájmu dnešních českých anarchistů? Lze říci, že leitmotivem většiny iniciativ je komplexní kritika společensko-ekonomické situace v zemi. Příčinou všech problémů má být převzetí "nevyhovujícího, překonaného modelu ekonomiky volného trhu", jehož základní nedostatky jsou prý již dávno zřejmé. Patří k nim podle nich narůstající vykořisťování pracujících, zvyšování nezaměstnanosti, příjmových rozdílů mezi lidmi. Současně je kritizován i samotný systém parlamentní demokracie - volby jsou pro anarchisty pouhou fraškou, která jen potvrzuje moc privilegované vrstvy, establishmentu. Příslušníci této vrstvy pak sledují pouze svůj osobní prospěch, proto politicky podporují zájmy finanční a průmyslové oligarchie, která se tak stává skutečnou držitelkou moci ve státě. Vládnoucí špičky se snaží udržet status quo, utužují mocenské struktury státu a pomocí těch pak postihují nepřizpůsobivé jedince. Proto autonomové nejvíce nenávidí právě mocenské složky: policii, armádu a byrokracii. Z tohoto úhlu pohledu je logický i nesouhlas s rozvíjením nadnárodních hospodářsko-politických struktur typu Evropské unie.

Nemilosrdně je též kritizován údajný nezájem státu o životní prostředí a práva zvířat. To do autonomního hnutí přivádí organizace radikálních ekologů, neboť se shodují v odmítavém postoji ke způsobu života většiny populace, konzumací masa počínaje a honbou za hmotným zabezpečením konče. Velký vliv je přitom připisován působení reklamy, která údajně "vymývá mozky" již nejmenším dětem. Z člověka je vychováván konzumní tvor, jehož uměle vytvářené pseudopotřeby pak uspokojuje rostoucí produkce.

Stálým tématem je také boj proti rasistickým, xenofobním a fašizujícím tendencím ve společnosti. Mladí stoupenci levice se profilují jako skupina výrazně tolerantní k etnickým, náboženským, sexuálním a dalším minoritám, čímž se výrazně liší nejen od svých "vlastenecky" orientovaných vrstevníků, ale i od starších voličů např. komunistických stran. Z rasismu je viněna i policie, úřady a většinová společnost vůbec.


Navrhovaná řešení

Jako řešení výše naznačených problémů anarchisté většinou konstruují modely samosprávného společenského uspořádání na principu dobrovolnosti. Tato organizace společnosti by měla vyplývat z individuálních potřeb každého zúčastněného, jejichž naplňování by nebylo omezováno zákonem, nýbrž dohodou svobodných jednotlivců. Racionálnější směry v anarchistickém hnutí rezignují na změnu celospolečenského zřízení a zaměřují se na tvorbu dobrovolných samospráv v rámci existujících poměrů. Snaží se na státní moci dobýt co možná největší prostor pro pěstování svého alternativního životního stylu.

Přes některé inspirativní momenty, které lze najít v ideologii anarchismu (samospráva, přímá demokracie apod.), nelze si nepovšimnout zásadního nedostatku. Anarchisté se totiž málo zajímají o to, jakým způsobem získat od stále konzumněji žijící společnosti mandát k provádění těchto změn (cesta teroristických akcí je, zdá se, bohudík opuštěna). Řada aktivistů si myšlenkovou izolaci hnutí ve společnosti pravděpodobně uvědomuje, ale nelze se zbavit dojmu, že uzavřenost, extravagantnost a jistá míra intelektuální nadřazenosti je nezbytnou součástí identity těchto skupin.

Snad jediným fungujícím naplněním autonomních idejí samosprávného soužití je squatting, tedy skupinový život v nelegálně obsazených domech. V mnoha směrech jde o pokračování štafety, započaté venkovskými komunami hippies v šedesátých letech. Osazenstvo squatů tvoří nejenom lidé ve skutečné bytové krizi - mladí nezaměstnaní, bezdomovci, imigranti a podobně, ale i intelektuálně laděná mládež, pro kterou je tento způsob života šancí odpoutat se od vlivu rodičů a "žít jinak". Některé squaty se ale staly útočištěm narkomanů, asociálů nebo kriminálního podsvětí. Ostatní squatteři se od podobných skupin striktně distancují.

V některých západních velkoměstech dochází k ostrým konfrontacím mezi squattery na straně jedné a majiteli domů a policií na straně druhé (u nás se vedl spor okolo pražského squatu Ladronka). Úřady se proto v poslední době snaží o kompromisní postup a potom se hovoří o tzv. legalizaci squatu. Jsou stanoveny podmínky, za nichž lze dům obývat při placení minimálního nájemného. V roce 1994 vzbudilo velkou polemiku zařazení některých ekologických aktivit na seznam potenciálně extremistických hnutí. Seznam sestavily ministerstvo vnitra a BIS a svůj krok odůvodňovaly akcemi, jako byly blokáda elektrarny v Temelíně a narušení dostihů pardubicích v roce 1992. Ty sice nepochybně přestoupily hranici zákona, nicméně hovořit o ekoterorismu je v tomto případě přehnané. Ve světě funguje řada skutečně militantních ochranářských sdružení (Animal Liberation Front, Earth First), u nichž by o tomto označení snad bylo možno uvažovat.


Existuje nebezpečí?

Policejní a bezpečnostní složky věnují anarchistickým a všem příbuzným ultralevicovým skupinám soustředěnou pozornost. Zdá se tedy, že se "establishment pomocí svých pochopů" (anarchistickou rétorikou řečeno) snaží eliminovat ty, kdo mu připravují konec. Pokud se ale zamyslíme nad procentuálním zastoupením přívrženců beztřídní a bezstátní společnosti mezi mladými lidmi, je zřejmé, že tato okrajová skupinka byť velmi aktivních jednotlivců nemůže pro společnost znamenat žádné nebezpečí. Výzkumy hodnotových preferencí mladé populace jednoznačně dokumentují příklon k výkonovému životnímu stylu. Generace, která si bere za vzor západní společnost s vysokou úrovní osobní spotřeby, nevytváří klima příznivé pro rozkvět proto-komunistických vizí. Anarchismus bývá v médiích i v myslích lidí tradičně spojován s představou hnutí, které se otevřeně hlásí k násilným metodám prosazování svých názorů. Situace je, jak již to bývá, poněkud odlišná. Uvnitř jakékoli komunity, která si definuje určité cíle, může existovat "tvrdé jádro", skupinka osob, která ať z důvodu osobního prospěchu, nebo fanatického přesvědčení o vlastní neomylnosti neváhá užít jakýchkoli metod. Tento boj pak může snadno nabýt ozbrojených forem a přerůst až do záškodnických a teroristických akcí.

Přestože zdaleka ne všechny teroristické útoky mají na svědomí militantní levicové organizace, právě anarchoterorismus toto hnutí nejvíce proslavil (a zdiskreditoval) v očích veřejnosti. Že myšlenka "partyzánské války" proti systému nemusí být jen doménou Latinské Ameriky, uvědomila si Evropa již na konci 60. let. Vznik teroristických ultralevicových bojůvek souvisí s hnutím Nové levice, širokým názorovým proudem, hlásajícím mj. právo "utlačovaných" na násilný odpor. Teroristické metody ovšem odmítá jako nelidské, neúčelné a diskreditující i většina přívrženců radikální levice.

Obvyklé porušování zákonů sympatizanty autonomního hnutí má podstatně civilnější charakter. K nejčastějším překročením zákona dochází v souvislosti s protestními akcemi a demonstracemi zejména proti fašistickým, rasistickým a xenofobním tendencím ve společnosti, k ekologickým otázkám apod. Neohlášené akce se často policisté snaží rozehnat hned na začátku, u ohlášených akcí pak zasahují např. po opuštění stanovené trasy, při verbálních útocích na policisty nebo při ničení majetku. Stačí vzpomenout prvomájovou demonstraci v roce 1995, kdy byl napaden štáb TV Nova a jídelna McDonald's. Tyto útoky mají na svědomí vesměs stoupenci hnutí punk, kteří patří u nás i v zahraničí k "úderným hrotům" autonomních skupin. V západní Evropě však mají násilnosti mnohem vážnější charakter; nejvýraznějším příkladem je Německo. V Berlíně se každoročně konají "revoluční" prvomájové oslavy, ale jak přiznávají sami aktivisté, politický aspekt se většinou ztrácí a zůstává příležitost k bitkám s policií. Zábava, karneval, provokace - tak hodnotí noční řádění sami účastníci. K dalším pravidelným střetům dochází během tzv. Chaos Days v severním Německu. Tyto demonstrace plné násilností bývají nezřídka doprovázeny pleněním a žhářstvím, namířeným proti luxus-ním automobilům, obchodům, bankám apod.

Kromě střetů s policejními silami se odehrávají i potyčky se stoupenci neofašistických skupin, které často napadají anarchistické demonstrace. Výsledkem bývají výtržnosti a ublížení na zdraví. Nutno podotknout, že i v ČR, ale zejména v západní Evropě postupují obdobně také levicoví radikálové - "kontrademonstracemi" se snaží hatit průběh veřejných vystoupení fašizujících skupin. Případy útoků na skinheads se množí, což souvisí nejen s radikalizací levice, ale především s rostoucí agresivitou neofašistů. Zprávy o potyčkách mezi mladými neofašisty a levicovými radikály přicházejí nejčastěji z Brna.


Červení a černí

Čím se tedy vlastně tyto dvě nesmiřitelné skupiny odlišují? Na prvém místě je třeba poznamenat, že jak ultrapravicová skinheadská subkultura, tak anarchismus a autonomní scéna vůbec jsou především generační vrstevnické skupiny. V obtížné etapě dospívání je běžné hledat své vymezení vůči generaci rodičů, své "velké téma", které by zároveň bylo možno sdílet se skupinou svých vrstevníků. Proč, jakým způsobem a na jak dlouho se konkrétní mladý člověk stane členem konkrétní referenční skupiny, to je do značné míry otázkou náhody. Obecně platí, že sklon k nonkonformitě (ať vrozený nebo výchovou získaný) významně zvyšuje pravděpodobnost vstupu do subkulturní skupiny. Tyto skupiny poskytují především uspokojení z exkluzivity, pocit vymanění se z průměru a "šedi". U politicky orientovaných subkultur, jako jsou právě anarchisté nebo skinheads, pak osobní sebevědomí člena zvyšuje mesianisticky laděný boj za "vyšší ideály", ať je to beztřídní společnost nebo čistá rasa. Zpočátku však tato stránka nebývá to hlavní - impulsem může být prostě kamarád nebo spolužák.

Pokud jde však od dva základní proudy - radikálně pravicový a radikálně levicový, jejich příslušníci se od sebe výrazně liší. Mladí skinheads jsou převážně učni, dělníci, případně nezaměstnaní, maturitu má malá část z nich, vysokoškoláci jsou raritou. Mají sklon k jednoduchým silovým řešením problémů, v dnešní technologické společnosti se cítí spíše nejistě. Stoupenci radikální levice naproti tomu bývají intelektuálního ražení, často studenti gymnázií a vysokých škol. Palčivě pociťují neduhy současného světa a nechtějí žít konzumním způsobem většinové společnosti. Nelze ale říci, že by jedni nebo druzí pocházeli z nějakého vyhraněného rodinného prostředí, ať po stránce materiální, úplnosti rodiny apod.

Drtivá část mladých aktivistů nalezne po dvacítce jiné způsoby, jak budovat svou identitu: nejčastěji trvalejší partnerský vztah ústící v manželství, profesní kariéru, koníčky náročné na čas a podobně. Hnutí pak buď zcela opouštějí, nebo se stanou málo aktivními členy, kteří občas zajdou na demonstraci. Jen hrstka nejvěrnějších přijímá funkci "oldies", chodících legend, které udržují kontinuitu hnutí a přivádějí do ní čerstvé síly.

ROBERT MAREŠ (1968)
Autor se věnuje kriminologii a výzkumu sociálně patologických jevů mezi mládeží.