Účinnost ráže .22 LR proti žívé síle

Jak už bylo řečeno, jednotlivý zásah střelou ráže .22 LR se nevyrovná jednotlivému, stejně umístněnému zásahu větších ráží, doporučovaný dnes pro sebeobranu, ovšem tento deficit lze kompenzovat jinými výhodami malorážných zbraní, především vyšší přesností a rychlostí střelby, jakožto i lepší úrovní výcviku vyplívající z nízké ceny munice. I tak nás ale bezesporu zajímá, jaký účinek může takový jednotlivý zásah municí ráže .22 LR mít a co od něj můžeme v krizové situaci očekávat.

Hlavním cílem bojové i sebeobranné střelby je zničení bojeschopnosti protivníka v co nejkratším čase. Pomineme-li například ryze teoretické úvahy o zranění soupeře do obou horních končetin, pak střela .22 LR způsobí takové zničení bojeschopnosti pouze pokud zapříčiní celkové zhroucení protivníka, ke kterému dojde v rozumném intervalu prakticky jen v případě, kdy přímo zasáhne některou z důležitých částí lidského těla (srdce, mozek, mícha, plíce, játra, hlavní tepny) která je spojena s nějakou z vitálních funkcí. Mnohé z těchto cílů leží jen pár centimetrů pod povrchem těla takže dostatečný výkon má prakticky každá palná zbraň. Pro cíle v oblasti hrudníku se však nejčastěji hovoří nutnosti průniku do hloubky 7-8 cm, přičemž se udává, že střela běžné ráže potřebuje k proniknutí do takové hloubky kinetickou energii cca. 50 Joule. Tato hodnota však nezahrnuje energii potřebnou k proniknutí např. silným pracovním či zimním oděvem. Zde se mluví o tzv. "energetickém minimu" které má dosahovat alespoň 80 Joule.

Jak vidíme z níže uvedené tabulky balistických hodnot běžně užívané munice do krátkých palných zbraní (firemní katalog Sellier & Bellot z roku 1997), tuto podmínku splňuje i nejslabší dnes užívaná ráže - 6.35mm Browning. Ráže .22 LR se svými 140 Joule překračuje tuto hranici zhruba o 43% a vysokorychlostní munice .22 LR HV (Hight Velocity) dokonce o 59% ze svého celkového výkonu. Zdálo by se tedy, že malorážná munice je z hlediska smrtícího účinku nejen dostatečně výkonná, ale dokonce i značně předimenzovaná.

Munice - ráže Hmotnost střely (g) Úsťová rychlost (m/s) Kinetická energie (j)
6,35mm Browning
3.3
238
93
.22 LR
2.56
330
140
.22 LR HV
2.33
410
195
7,65mm Browning
4.75
318
240
9mm Browning
6
291
254
9mm Makarov
6.1
310
286
.38 Special
10.25
271
376
.45 ACP
14.9
260
504
.40 S&W
11.7
295
509
9mm Luger
8
360
518
7,62mm Tokarev
5.5
502
693
.357 Magnum
10.25
425
926

Hodnoty uváděné v tabulkách výrobců munice však vycházejí z měření balistických veličin střel vystřelovaných z dlouhých, zpravidla 60 cm puškových hlavní. Stejná munice vystřelená z hlavně krátké palné zbraně pochopitelně nebude těchto hodnot dosahovat, tím spíše půjde-li o samonabíjecí pistoli (kde část energie spotřebuje automatika zbraně) nebo revolver (kde část energie únikne spárou mezi válcem a hlavní). Pro náboj ráže .22 LR, který byl původně konstruován jako puškový a není tedy optimalizován pro dosažení plného výkonu v krátké hlavni to pravděpodobě bude platit o to víc. Jaká je tedy skutečná kinetická energie střely vypálené z malorážné pistole?

Ve Střelecké revue 1/2002 byl uveřejněn zajímavý test munice který pro nás může být dobrým vodítkem. Testovány zde byli čtyři druhy nábojů ráže .22 LR střední cenové katagorie (tehdy cca. 1,20 Kč za kus) běžně dostupné na trhu: Sellier & Bellot Standart, Sellier & Bellot Club, Sellier & Bellot Sport a Aquila Super Extra. Test byl primárně zaměřen na přesnost munice, ovšem měřena byla i úsťová rychlost střel z níž můžeme kinetickou energii odvodit. K testu byli použity samonabíjecí pistole Ruger KMK 512 (varianta Rugeru mk.II s 5 1/2" hlavní) a Norinco M 93 (kopie Colt Woodsman se 4" hlavní), pro srovnání byla použita i opakovací puška ZKM 452. Pro naše potřeby pouze krátce shrnu obecné výsledky testu:

Z Rugeru KMK 512 s hlavní délky 140mm bylo dosahováno úsťové rychlosti v rozsahu od 282,9 až po 336,6 m/s, přičemž průměrná rychlost činila 309 m/s. Norinco M 93 s hlavní délky 102mm dosahovalo úsťových rychlostí 257,5 až 317,8 m/s, průměrná rychlost zde činila 297 m/s. U opakovací pušky ZKM 452 s délkou hlavně 580mm se naměřené hodnoty pohybovaly od 310,6 do 367 m/s, průměrná rychlost činila 342 m/s.

Jak se tedy dalo předpokládat, úsťových rychlostí udávaných v katalogu S&B pro ráži .22 LR není u samonabíjecích pistolí s krátkou hlavní běžně dosahováno. Ruger s hlavní dlouhou 140mm se však při použití jednoho z výkonnější typů munice .22 LR (konkrétně zde šlo o náboje Aquila Super Extra) k této hodnotě těsně přibližuje - průměrná rychlost naměřená pro tuto kombinaci zbraně a munice dosahovala 329,6 m/s což opravdu není tak daleko od oněch 330 m/s deklarovaných v katalogu S&B. Pro nás jsou však zajímavější hodnoty z Norinca které je se svou hlavní dlouhou 102mm dobrým zástupcem malorážných pistolí vhodných pro skryté nošení (již zmiňovaná MARGO má například hlaveň jen o 4mm kratší - tj. dlouhou 98mm). A zde zjišťujeme, že v rozsahu naměřených hodnot se kinetická energie pohybovala od 85 do 129 Joule (připomínám, že jde o shrnutí výsledků dosahovaných čtyřmi různými druhy munice, včetně extrémních odchylek - proto onen relativně velký rozsah), průměrně však 113 Joule. Je tedy vidět, že krátké samonabíjecí pistole ráže .22 LR střílející běžně užívanou munici požadavek na minimální dopadovou energii 80 Joule splňují a prokazatelně dosahují vyšších výkonů než kdysi velmi populární sebeobranná ráže 6.35mm Browning v ideálním případě. Při použití výkonějších vysokorychlostních nábojů (.22 LR HV) přitom výkon bezpochyby ještě o něco stoupne. Smrtící potenciál "sportovní" ráže .22 LR tedy myslím není možné ani v nejmenším podceňovat.


Tabulka průbojnosti munice ráže .22LR:
(běžná olověná ogivální střela, na vzdálenost 25m)

Materiál Průbojnost (mm)
Písčitá zem
107
Hlinitá zem
83
Měkké dřevo
83
tvrdé dřevo
29
Cilhlová zeď
21
Beton
13
Ocelový plech
0,2
Srovnání průbojnosti různých ráží v měkkém dřevě:
6,35mm Browning
.22 LR
.38 Special
7,65mm Browning
9mm Makarov
9mm Makarov - průbojná střela
9mm Luger

Jak je to však s jejím tzv. zastavujícím efektem? Lze říci, že vzhledem k balistickým parametrům této ráže zde nefunguje většina druhotných, organismus poškozujících mechanismů, které fungují u velkorážných pistolí (jako jen např. kmitající dutina, "porážecí" nebo střepinový efekt) ale ten který je považován za nejdůležitější a základní tu funguje velmi dobře - jde o tzv. trvalou dutinu.

Trvalá dutina je ve stručnosti díra, kterou v cíly střela zanechá. Tkáň v téhle díře je průchodem kulky definitivně zničena a organismus je poškozen úměrně k jejímu objemu a důležitosti (tj. zda tam byly svaly, kosti nebo různé orgány). Protože to, co vám někdo ustřelí už jaksi nepoužijete, je trvalá dutina jedním z nejspolehlivějších faktorů pro vyřazení protivníka z boje. Snahou konstruktéřů protipěchotní munice je proto vytvořit takovou munici, která by při daném výkonu (kinetické energii) vytvářela co největší trvalou dutinu v co největším procentu zásahů. Munici, dosahující optimálního poměru mezi průbojností a ranivostí. Když totiž zvětšíme ranivost, vzroste nám tím i odpor kladený střele, čímž se logicky zase sníží průbojnost.

Střela by tak na jedné straně měla disponovat dosatečnou průbojností k proniknutí až k nejzranitelnějším, vnitřním oblastem cíle, ale na druhou stranu zase není výhodná průbojnost která vede až k úplnému průstřelu - energie kterou střela v cíly nevyužije, která jí po jeho průstřelu zůstane, je totiž zbytečně vyplýtvána - za jiných okolností by mohla by být efektivně využita ke zvětšení ranivosti a tím i trvalé dutiny. Průstřel cíle v určitých situacích také není vhodný například vzhledem k možnosti zasažení nezůčastněných osob. Konstruktéři výkonné munice se tedy pokoušejí o vyvážení průbojností a ranivosti střel tak, aby optimálně vyhovovaly nejběžnějším podmínkám praxe, tj. například zasažení nekrytého člověka do hrudní oblasti.

Můžeme říci, že ráže .22 LR onoho optimálního poměru mezi průbojností a ranivostí narozdíl od mnoha výkonnějších ráží dosahuje. Zatímco zákaz střel s řízenou deformací v ČR drasticky omezuje možnost plného využití potenciálu většiny nábojů s vysokým výkonem, běžná bezplášťová olověná střela .22 LR (která je zákonem povolena) se v cíly dobře deformuje, záhy ztrácí stabilitu a tak v cíly zpravidla využije veškerou svou kinetickou energii při dosažení "vitálních hloubek".

Zajímavé z tohoto pohledu může být srovnání vysokorychlostního náboje .22 LR HV osazeného bezplášťovou ogivální střelou s nábojem 7,65mm Browning osazeným ogivální celoplášťovou střelou. Zatímco tabulkový výkon zde drobně nahrává 7.65mm munici (která má kinetickou energii vyšší o 45 Joule - tj. cca. o 19% ze svého celkového výkonu), úvahy o chování střely v cíly nás mohou dovést k naprosto jinému výsledku. Bezpláštová střela ráže .22 (5,6mm) totiž relativně hladce pronikne poměrně bezvýznamnými povrchovými tkáněmi cíle, přičemž se začíná převracet a deformovat aby v hloubce cíle dosáhla průžezu až 1,6 násobku svého průměru (tj. cca. 9mm). Celoplášťová střela ráže 7.65mm se naopak v cíly zdeformuje na max. 1,2 násobku svého průměru (tj. cca. 9,2mm) a s ohledem na svůj počáteční vyšší průměr pravděpodobně ztratí více kinetické energie při průchodu relativně nevýznamnými povrchovými tkáněmi. Z toho by se snad dalo usuzovat, že výrazně nižšího účinku dosáhne munice .22 LR HV pouze u povrchových zásahů, nebo v případě zásahu kosti, kdy nebude schopna vyvolat střepinový účinek. Přitom je munice 7.65mm Browning dodnes poměrně oblíbenou ráží pro sebeobranu (odhaduje se, že více než 50% samonabíjecích pistolí vyrobených do roku 1990 bylo vyrobeno právě v této ráži) a ačkoliv ji mnozí mají sklon podceňovat, podle Marshalova a Shanowova indexu jsou rozdíly při použití celoplášťových střel mezi ní a rážemi jako je 9mm Browning, 9mm Makarov či .38 Special jen velmi malé (konkrétně jde o méně než 6%) a ani v porovnání s oblíbeným 9mm Luger či .45 ACP si nevede zle...

Na základě výše uvedeného bych tedy osobně soudil, že výkon munice .22 LR a především vysokorychlostní .22 LR HV je pro sebeobranu či "střetnutí s nechráněnou živou silou na krátkou vzdálenost" vcelku dostatečný. Samozřejmě je záhodné mít v krizové situaci jistou rezervu výkonu, ovšem otázkou je, zda této rezervy není vhodnější místo vyšších výkonů samotné munice dosahovat např. větší přesností a kadencí střelby zbraně. Nikdo přitom nemůže popřít, že co se týče rychlosti a přesnosti střelby se dobré malorážné pistoli nic nevyrovná. Osobně mám například spolehlivě ověřeno, že trochu lépe vycvičený střelec dokáže z malorážné pistole s přiměřenou přesností vypálit 8 ran za cca. 1.25 vteřiny, nebo ve stejném čase vystřelit 4 dobře mířené rány. Jak jsme si již ukázaly, každý z těcho výstřelů může být smrtelný a této úchvatné kadence, která je téměř srovnatelná se samopalem, je přitom možné dosahovat právě díky "slabší" munici.