Snadné kontaktní zabíjení

Tento dokument je souhrnem faktů, zkušeností i osobních názorů určitého člověka o určité problematice. Není jejím morálním hodnocením, "návodem", ani výzvou - nikoho nenabádá k ubližování ostatním atp. Vychází z toho, že fyzické násilý bylo přirozenou součástí lidského života už od nepaměti a zdřejmě jeho součástí bude i v budoucnu - bohužel. Právní i morální následky použití zde nabytých vědomostí nechávám jen a pouze na čtenářích samotných.

Tento dokument je určen obyčejným lidem - k tomu aby vám jeho obsah k něčemu byl nepotřebujete mít žádné neobyčejné znalosti, schopnosti, speciální výcvik, nebo určítou fyzickou kondici. Očekávám, že jste schopni naslouchat, máte "pět pohromadě", dvě nohy, dvě ruce, netrpíte žádnou nevyléčitelnou chorobou a tak podobně. Zkrátka jste "obyčejný člověk" se kterým se dnes lze setkat v naší společnosti.

Tento dokument si neklade nároky na přesnost, úplnost a bezmeznou dokonalost. Je však podložen několika lety vytrvalého a intenzivního tréningu bojových umění, boje muže proti muži. Jeho ústředním bodem, jádrem, jsou nicméně zkušenosti a vědomosti získané v relativně krátké době - na několika kurzech oficiálního bojového umění U.S. Navy SEALs (SCARS - Strategic Combat Agressive Reactionary System), nauky o zranitelných bodech (Dim-Mak) a následného samostudia. Netvrdím, že informace zde obsažené jsou 100% správné a přesné. Tvrdím však, že po jejich nastudování budete vědět jak rychle, snadno a spolehlivě zabít bližního svého v kontaktním boji - což je podle mých zkušeností víc, než kolik vám v našich podmínkách dá tréning většiny tradičních asijských bojových umění za několik let. Zároveň však upozorňuji, že tento dokument nerozebírá téma sebeobrany. Právě naopak - je o útoku.



Základy - mýty, fakta a realita.

Dřív, než se pustíme probírání konkrétních problémů, technik a metod se je nutné zastavit u toho co už víte - nebo respektive toho, co o boji muže proti muži "ví" dnešní průměrný člověk žijící v naší zemi. Nedalo by se totiž říct, že by takovýhle "průměrný člověk" nevěděl nic. Ví toho hodně. Bohužel je však většina z toho docela jistě k ničemu. A s tím se musíme vypořádat dřív, než se pustíme dál (je to opravdu nutné - tuto část by jste skutečně NEMĚLY přeskočit, jako nějaké nudné, neužitečné tlachání).

O co jde? Jde o to, že žijeme v určité společnosti a ta nás určitým způsobem ovlivňuje - od mládí jsou nám vtloukány do hlavy různé sociální hodnoty, pravidla slušného chování, měřítka toho co je, a co není správné. Od mládí také slýcháme, vidíme a čteme, jak prý kontaktní boj vypadá. Ikdyž nás v něm nikdo necvičí, vídáme akční filmy, televizní reportáže, příběhy z historie a podobné věci, které v nás utvářejí určitý názor. To vše nás ovlivňuje. Bohužel tento vliv neodpovídá realitě, nebo lépe řečeno: v boji vám bude spíše přítěží.

Problém je zkrátka v tom, že kontaktní boj, respektive boj o život, je v dnešní civilizované společnosti bezesporu výjmečnou situací. Příležitostně k němu sice dochází, ale většina z nás svou bezpečnost vkládá do rukou "zákona" (policie, armáda a jiné bezpečnostní složky státu).

Většinou neděláme špatně - to, že policie nemůže být úplně všude, že není zcela dokonalá a vše nevyřeší, neznamená, že by nevykonávala svou práci - oproti středověku je naše společnost bezesporu mnohem bezpečnější a i ve středověku mohl prostý člověk bez bojového umění žít. Průměrný člověk se tak dnes o svou bezpečnost vlastně ani nemusí moc starat. A právě tady je problém. Když se totiž jednoho krásného dne náhodou ocitnete v situaci, kdy se prostě postarat musíte, nejste na to připraveni. Nebyly jste na podobnou věc cvičeni, nemáte s ní osobní zkušenost a co víc - vaše mysl je svázána nesmyslnými představami o tom, "co se sluší" a jak takový kontaktní boj vypadá.

Obojího se tedy musíte zbavit.

Prvním problémem, věcí kterou se musíte naučit v boji odhodit, zcela vytěsnit ze své mysly, je žebříček hodnot z běžného života. Slušný člověk se nepere a neláme svým bližním vaz - to je tradiční představa. Ovšem když vás někdo napadne se záměrem těžce vám ublížit, nebo vás připravit o život, uděláte právě to - neobvyklé podmínky zkrátka vyžadují neobvyklé postoje. S násilníkem nelze jednat stejně jako s dobrosrdečnou sousedkou, která vám nosí vajíčka. To si je potřeba uvědomit a důkladně to uvážit - předem a v souladu s tím se také na kontaktní boj připravovat (tento fakt však nestačí jen pochopit a logicky přijmout. Je nutné se s ním vnitřně ztotožnit, skutečně mu hluboce věřit a v souladu s touto vírou také hodnotit své okolí, posuzovat krizovou situaci).

Tím by jste snad měly být schopni jednat. Aby jste však byli schopni jednat skutečně efektivně, musíte zapomenout na tradiční představy o boji muže proti muži. V dalších části tohoto textu budou uvedeny různé praktiky, které se vám dozajista nebudou líbit - budou brutální, bezohledné, odporné a "špinavé". Budete lámat kosti, vypichovat oči, vytrhávat šlachy. Budete plivat na nepřítele, kousat ho a škrábat. Nebude to "čestný boj" - bude to boj na život a na smrt. Proč by měl být hezký a příjemný? Je to škaredá a špinavá věc.

Pohled na boj který nám ukazuje společnost je zkreslený. Je založen na myšlence měření sil a vžitém archetypu hrdiny.

Co je myšleno měřením sil? V podstatě jde o ekvivalent soupeření samců v říši zvířat - cílem vnitrodruhového boje tu není ani tak přežít, nebo zničit soupeře, jako získat nad ním nadřazenou společenskou pozici, dokázat vlastní převahu, získat lepší místo v hierarchii. Takový boj je vedený z naprosto rozdílných důvodů a naprosto jinými prostředky - ty jsou zpravidla záměrně omezeny, aby nedošlo k závažnějšímu zranění - to by totiž z hlediska evoluce a přežití druhu nebylo nijak přínosné (zatímco měření sil z hlediska budoucího genetického vývoje přínosné jednoznačně je). Nu a ač se to snad někomu nemusí líbit, podobně to funguje i v naší současné, lidské společnosti. Ukázkovým příkladem je třeba box, svázaný nejrůznějšími podivnými pravidly. Stále jde převážně o to zjistit kdo je silnější, dosáhnout převahy, ne o to zničit soupeře. V té či oné míře se proto s podobnými omezeními setkáme prakticky u všech tradičních bojových uměních, i u těch takzvaně "reálných", jako je například thaiský box. S podobným omezeními se v určité míře setkáte dokonce i "na ulici". V tomto dokumentu se je naučíte nerespektovat. Pokud je totiž cílem přežít, či zabít protivníka, není důvodu to dělat nějakým konkrétním způsobem. Důležité je především uspět - a toho lépe dosáhneme, budeme-li moci použít veškeré dostupné prostředky.

Co je míněno Archetypem hrdiny? V podstatě jde o účelovou lež, vytvořenou ke zkultivování obrazu našich ochránců tak, aby byl pro "změkčilou" společnost přijatelný. Zkrátka a jednoduše: pokud řadový člen společnosti nepovažuje za slušné vrážet prsty do očí protivníkovy (viz. výše), nejlépe to nepřijme ani u svého legitimního ochránce - vždyť to je přeci ten "hodný", ne? Výsledkem je tedy ryze imaginární představa o boji - taková, kterou je veřejnost ochotna přijmout, taková, která ji moc nedráždí. Zpravidla se v ní nesetkáte s dobíjením zraněného nepřítele, jeho mrzačením, nebo brutální a bezohlednou likvidací - většina technik boje muže proti muži, které nám naše policejní či armádní složky předvedou na veřejné prezentaci sice bude na pohled rázná a tvrdá, ale zpravidla "čistá", rychlá a relativně bezbolestná. Vše proběhne rychle a hladce, protivník bude "neutralizován" v jediném okamžiku, několika přesnými pohyby. Boj takový není. Připravte se na křik a nářek svého protivníka, stříkání jeho krve, praskání jeho kostí, jeho mrzačení a dobíjení na zemi, tehdy, když se nebude moci hýbat a bránit. Připravte se na inkasování ran, na využití všech prostředků které máte, ať už působí "mužně" a čestně, nebo ne. To je skutečný boj.

V následujícím textu se o něm naučíte vše, co budete potřebovat. Ke zbytku se budete schopni dopracovat sami - budete-li mít zájem.


Psychická příprava

V předcházející části jsme už tuto kapitolu naťukly - zmínily jsme se o tom, že situaci boje o přežití nelze hodnotit podle běžných měřítek. No a stejně tak nemůžete jít do boje ve stejném duševním rozpoložení, s jakým chodíte kupříkladu na golf. Pokud totiž nebudete něco připraveni učinit po stránce duševní, nebudete to dozajista schopni provést ani na fyzické úrovni.

Vlastně jde o to, že musíte vědět o co vám jde, co a proč se chystáte udělat, a nesmíte o tom mít sebemenší pochybnost. Bohužel, právě to je v praxi hlavní problém a právě to je důvod, proč většina tradičních bojových umění příliš dobře nefunguje - jejich učitelé totiž většinou své posluchače na reálnou situaci a její potřeby adekvátně psychicky (resp. psychologicky) nepřipraví. Na druhou stranu je to víc než pochopitelné - nikdo nechce být označen za někoho, kdo vede mládež k násilý, kazí její morálku, "vychovává vrahy" a podobně. No a protože většinu cvičenců bojových umění tvoří právě děti, nebo dospívající mládež, je to myslím jasné...

Představte si jednoduchou modelovou situaci - kdosi vás zezadu šktí. Používá k tomu obě ruce, před sebou máte pouze loket jeho ruky která obepíná váš krk. Drží vás ocelovým stiskem z něhož se nemůžete vymanit. Vzduchu vám rychle ubývá, před očima se vám pomalu začínají dělat mžitky. Nabízí se však jednoduchá cesta jak z toho ven - jeho hlava je blízko té vaší a vaše ruce jsou volné. Stačí málo - vrazit mu prsty do očí, oslepit ho. To by vám pravděpodobně zachránilo život. Uděláte to? Uděláte to bez zaváhání? Nebudete v této zoufalé situaci mařit čas hledáním "ohleduplnějších" způsobů?

V následujícím textu se seznámíte s tím, jak využívat své vlastní tělo ještě mnohem brutálnějším způsobem - tvrdostí a beozhledností útoku budete kompenzovat svou fyzickou sílu, nebo absenci výzbroje. Bez odpovídající psychické přípravy se tedy neobejdete. Boj muže proti muži, boj beze zbraně, je totiž tou nejosobnější formou zabíjení - zraňujete v něm vlastníma rukama, cítíte kosti praskat, údery dopadat, části těla povolovat, ohýbat se do nepřirozených pozic. Vnímáte bolest protivníka tak bezprostředně, jak je to jen možné. A právě proto je extrémně důležité dobře se na to psychicky připravit - jinak v rozhodujícím okamžiku zaváháte a to vás pravděpodobně bude stát život.

Je si třeba uvědomit všechny souvislosti. Zbavení člověka života, ukončením jeho existence v tomto světě není nic příjemného, a to jak ze stránky "praktické", tak morální. Živé organismy jsou totiž konstruovány tak, aby byli životaschopné - jinak by nepřežily. Cítí tedy bolest a neumírají snadno. Zústávají "funkční" i při velmi těžkých zraněních. Proto je třeba použít extrémních prostředků a být připraven na to, že se vše neodbyde rychle a čistě, tak, jak to vídáme ve filmech.

Nemusí se vám líbít to co budete dělat. Ale v konečném důsledku jde o to, zda to raději uděláte nepřítely, nebo zda necháte nepřítele, aby něco podobného udělal vám. Nikdo nechce být obětí. Bude-li tedy váš život ohrožen, jednejte podle toho - důsledky přeneste na protivníka. Rozhodujte se jen a pouze na základě jediného měřítka - vlastní bezpečnosti. Etika, morálka, zákon - to vše je druhořadé. Je-li život ohrožen, je vše ostatní vedlejší - a bez ohledu na cokoliv jiného, vy máte právo žít. A proto je třeba využít všech dostupných prostředků. Důsledky nechť nese ten druhý. TOTO je základní pravidlo každého boje. Mějte ho stále na zřetely.


Lidský cíl

Ať bude vaším protivníkem kdokoliv, bude to člověk. Bude tedy mít pravděpodobně dvě ruce, dvě nohy, jednu hlavu a tak dále - prostě normální, běžnou anatomii. Ve skutečnosti příliš nezáleží na tom, jak bude velký, težký, nebo silný - tato měřítka hrají roli tehdy, díváte-li se na boj jako na měření sil, které musí oba účastníci přežít bez úhony. Síla a velikost je v kontaktním boji většinou výhodou, ale ve SKUTEČNÉM boji o život jsou tyto faktory přinejlepším druhořadé. Na lidském těle se totiž nachází dostatek zranitelných míst, které lze napadnout i relativně malou silou, ale jejihž zásah má přesto smrtelné, nebo přinejmenším závažné a zneschopňující důsledky. Nejsilnější může být jen jeden. Pokud tedy nejste nejsilnějším člověkem na celém světe, je na vás naučit se těchto zranitelných míst využít, aby jste tak kompenzovaly svůj případný deficit velikosti, síly, nebo výzbroje. Ukážeme si jak. Před tím se s nimi však nejprve trochu seznámíme.

Největší koncentrace zkranitelných míst se nachází v oblasti hlavy a krku. To má svůj pochopitelný důvod: je zde uložen mozek, v jehož blízkosti musí být umístněny hlavní smyslové orgány (kvůly délce nervového spojení) - zrak, čich, sluch a chuť. Ty zas musí být umístněny v dosahu zkoumaných objektů - jsou tedy relativně necháráněné a na povrchu. Obojí - mozek i smyslové orgány - přitom musí být zásobovány živinami a kyslíkem. Z toho v konečném důsledku vyplývá velké množství špatně chráněných cílů na malé ploše. Lze je napadnout prakticky libovolným způsobem, nevyžaduje to příliš síly a má to zpravidla zničující důsledky. Konkrétně jsou to tedy oči, uši, nos, ústa. Mimo to jsou tu i tepny a je tu aorta. Je tu i samotný mozek a navíc ještě páteř - více "na ráně", než kdekoliv jinde v lidském těle. Hlava je tedy vaším cílem číslo jedna. Prakticky každý útok bude začínat, či končit napadením této oblasti.

Asi nejméně zranitelnou oblastí je naopak hrudník. Jsou zde sice umístněné dva životně důležité orgány - plíce a srdce, ale právě proto je hrudník jako celek velmi dobře "pancéřován" žebry. Ty lze sice samo o sobě napadnout a poškodit, ale vyžaduje to poměrně dost síly a nemusí to mít nijak podstatný efekt na okamžitou bojeschopnost protivníka. Proto se útokům na hrudník budeme až na výjmky vyhybat. Těmito výjmkami bude především přímí útok na srdce (především zepředu) a páteř (především ze zadu).

Oblast břicha a zvláště oblast slabin je naopak dalším "moc zajímavým" místem. Cílů tu sice není ani zdaleka tolik jako na hlavě, ale jsou téměř stejně hodnotné i dostupné. Jde především o ledviny, močový měchýř a genitálie. Ve všech případech může být zásah smrtelný, většinou však má jen silný zneschopňující účinek. Ve spodní oblasti zad se navíc nachází páteř - a co je pro nás důležité, je docela dobře odkryta a leží dost nízko, aby ji bylo možné napadnout spodní končetinou - kopem.

Další skupinou cílů jsou končetiny a především jejich klouby. Důležitá jsou hlavně kolena (prokopnutí), ale často můžeme stejně tak dobře využít i loket (páky) a zápěstí (páky a "drcení" kopem na ležící končetinu). Velmi dobrým a snadno napadnutelným cílem mohou být také články prstů (prolamování), často jsou však problémy s jejich dostupností. Velmi zajímavým místem je předloktí - na jeho vnitřní části se nachází tepny, nervová centra a cévy které je možné napadnout, "přiskřípnutím" úderem ke kosti. Výsledkem může být krátkodobé ochromení celé paže, nebo dokoce celé poloviny těla.

S výše uvedenými cíly si zde vpodstatě vystačíme. Není jich sice mnoho, ale jsou dostatečně rozptýleny po lidském těle, abychom z nich mohly volit v závislosti na konkrétních bojových podmínkách. Jsou to ta nejsnáze dosažitelná a nejdůležitější zranitelná místa lidského těla.


Reakce na zásah

Představte si, že se postavíte čelem k nějakému člověku a z ničeho nic mu vlepíte pořádnou facku. Co se stane? Co to s ním udělá? Jak zareaguje na zásah? Jak to vlivní jeho pozici? Jak na něj následně zaútočíte? Podaří se vám udržet si s ním kontakt, dokážete jej skutečně vyřadit z boje poté, co jste narušily jeho obranyschopnost, nebo vás tato "náhodná" reakce překvapí a vy propásnete příležitost, dáte protivníkovy čas se zpamatovat? Zde si povíme o tom, co se stane poté, co zasáhnete soupeře... a jak toho využít. V konečném důsledku tím získáte ohromně mocnou "zbraň" - pokud nezanedbáte psychickou přípravu prakticky vám zajistí vítězství již po prvním, dobře umístněném zásahu. Ukážeme si to na již zmíněném příkladu s fackou - co se tedy stane?

Když zasažený inkasuje silný úder na tvář z boku, jeho hlava se natočí po směru úderu, tělo ji bude mírně a s určitým zpoždením následovat. Tím čistě fyzikální reakce skončí - maximálně si zasažený pod sílou úderu ukročí, zavrávorá, zapotácí se. Bezprostředně poté se ovšem zapojí bolest a geneticky naprogramovaná reakce - zasažený se rukou na opačné straně zásahu chytne za tvář, mírně se nahrbí a druhou ruku zdvihne k obličeji, asi do výšky ramen. Přesně takhle zareaguje, ať už to bude kdokoliv.

A teť vysvětlení - proč? Co se stalo? Počáteční fáze je myslím docela jasná - dostal ránu, byla mu předána určitá energie a to s jeho tělem nějak hnulo. Pod silou úderu se mu tedy otočila hlava a část energie se přenesla i na zbytek těla, způsobila změnu postoje, případně ještě narušila jeho rovnováhu. V podstatě můžeme říct, že všechno tohle by se dalo docela přesně vypočítat na základě toho kolik cíl váží, jakou razanci měl náš úder, kde jej zasáhl a v jakém směru působil - obyčejná fyzika. Působení sil a setrvačnost. Druhá fáze je už o trochu složitější. O nějakém působění kinetické energie tu mluvit nemůžeme - chycení se za tvář, nahrbení se, ani zdvihání druhé ruky zkrátka směru úderu vůbec neodpovídá, takhle jej vysvětlit nelze. Pochopíme to však, když si představíme sami sebe v kůži oběti, zvlášť pokud jsme už něco podobného v minulosti sami zažily - přijde nám to přirozené, automatické, nevyhnutelné. Zasažený zkrátka inkasoval ránu a podvědomě se snaží zjistit rozsah poškození, přikrýt "zraněné" místo (chycení se za tvář) a i pak se automaticky "kryje" před další, podobnou hrozbou - zdvíhá druhou ruku a hrbí se.

Důležité pro nás je, že všechny tyto reakce může útočník docela dobře odhadnout a naopak "obránce" (zasažený) je není schopen v průběhu události vědomě ovlivnit - dojde k nim ať zasažený chce, nebo ne, když dostane dost silnou ránu na kterou nebyl připraven. Rozhodující tu je pouze to, kam byl úder situován, jak byl razantní a překvapivý. Méně silný, předvídaný a hůře umístněný zásah vyvolá slabší reakci než masivní, nečekaný a kriticky umístněný zásah ("prosím postavte se mi sem, já vás lehce praštím semhle a oba uvidíme, že to nefunguje").

A teť jak toho využít: pokud někoho zasáhnete a budete zhruba (ve skutečnosti docela přesně) vědět jak na to zareaguje, co to s jeho tělem udělá, budete mít přirozenou výhodu - budete se moci připravit na další průběh boje, budete tušit co bude následovat vteřinu po vašem zásahu (především jde o to, že nepřítel svojí reakcí mění svojí pozici a odkrývá jiná místa na těle, příhodná jako cíl dalšího útoku). A už to vám stačí k tomu, aby jste (díky krátkému tréningu) na jeden zničující úder plynule navázaly dalším, stejně zdrcujícím, ne jen zoufale improvizovaly. Nejen že zasypete protivníka množstvím útoků. Zasypete jej množstvím zničujících, dokonale provázaných útoků, které společně povedou k jeho rychlé, spolehlivé a zničující pacifikaci (pozn.: sama znalost reakcí na zásah z vás "stroj na zabíjení" neudělá, ale dokáže takovéto stroje neuvěřitelně dobře "promazat").


Základní bojová strategie

Boj muže proti muži je velmi rozsáhlou problematikou. Množství různých unikátních situací, alternativ které mohou nastat je obrovské. Těžko se můžete připravit individuálně na každou z nich. Tím nejlepším, co však můžeme v každé z nich učinit, je využít té nejlepší příležitosti která se nám v ní naskytne. V boji tedy budeme vycházet z přirozeného využití příležitosti, které se nám nabízí. Uvidíme lehce napadnutelný cíl a napadneme ho - to je ústřední princip jímž se budeme řídit. Je jednoduchý, ale účinný. Jeho hlubší smysl vychází z toho, že prakticky žádný protivník není schopen krýt vše - vždy je něco, co můžeme napadnut a my zktrátka jen zvolíme ten nejvhodnější cíl. Pokud využijeme příležitosti a ona nevyjde, naskytne se vám zpravidla v zápětí další, jiná a mnohem lepší - váš protivník pokryje jeden cíl, ale pro změnu tím odkryje zas jiný. V každém případě se však vyhněte dlouhým analýzám. Vidíte příležitost? Využijte ji! Nic lepšího ani udělat nemůžete.


Útok

Rozličná bojová umění se zabívají mnoha různými způsoby útoku - studují přímé i obloukové údery, páky, porazy, údery vedené pěstí, loktem, kopy vysoké i kopy nízké. Naším cílem však není do protivníka bušit, nebo jej znehybňovat pákovými technikami. Naším cílem je způsobit mu v krátkém časovém intervalu takovou škodu, aby již dále nebyl schopen odporu. Je nám přitom úplně lhostejné jestli svého protivníka ufackujeme k smrti, nebo složíme jediným, precizně provedeným Mae geri. Propracované úderové techniky jsou sice bezesporu účinné, ale vyžadují dlouhodobý tréning, minimálně v řádu několika let (znalci vám však spíš potvrdí, že to je téma na celý život). Proto se jim vyhneme. Budeme užívat o trochu méně efektivních metod, ale to jen v čistě teoretické rovině - s ohledem na znalosti a schopnosti kterými disponuje obyčejný člověk, jsou v praxi naopak mnohem účinnější a užitečnější. A ani s jejich "absolutní" účinností to ovšem nebude tak zlé, jak by se mohlo zdát - právě naopak.

O jakých způsobech útoku to mluvím? V klasických bojových uměních zpravidla dominuje úder sevřenou pěstí, nebo podobnou úderovou plochou zpevněnou dlouhodobým tréningem (malíková hrana, nárt, články prstů). V zásadě tedy jde o využití určité části těla jiným způsobem, než jaký je přirozený - lidská ruka nebyla zkonstruována k mlácení protivníka, ale pro spolehlivé uchopení, nebo nošení předmětů, použití nástrojů a zbraní. Lidská noha nebyla konstruována ke kopům (zvláště ne těm vysokým), ale k chůzi. Z toho budeme vycházet. Zohledníme běžnou lidskou anatomii a využijeme ji tak, jak to je víceméně přirozené, tak, jak to nevyžaduje žádnou velkou přípravu.

V situaci kdy by tedy např. karatista zvolil přímí úder pěstí do obličeje, my bodneme protivníka do očí. V situaci kdy by boxer udeřil protivníka hákem z boku do hlavy, my soupeře uchopíme za ucho a utrhneme mu ho. V situaci kdy by Judista přemýšlel o tom kde protivníka (stojícího na krátkou vzdálenost) chytit a jak jej přehodit, nebo podrazit, my využijeme přirozených úderových ploch našeho těla (loket, koleno, předloktí, případně dlaň ruky), napadneme protivníka na jeho dostupných zranitelných místech (rozkrok, krk) a necháme ho aby se sesunul k zemi sám. Tehdy, kdy by si praktikant Aikida lámal hlavu s tím, jak zneschopnit protivníka sraženého na zem pákou, my jej ukopeme kanadou (nebo jinou obuví).

Uvedené metody jistě nebudou zdrovna krásné na pohled, ani nebudou excelentně efektivní z hlediska úspornosti, rychlosti, nebo využití kalorií. Budou však jednoduché, pro běžného člověka snadno proveditelné a prakticky stejně (ne-li více) zničující.

Ale i přes toto "amatérské" pojetí našich útoků, bychom si přecejen na pár věcí pozor dát měly. Jde především o to, abychom co nejlépe využily síly kterou máme, bez nutnosti podrobovat se nějakému speciálnímu výcviku. Ano - nepřeslechli jste se - síly které máme. Síly má totiž každý z nás až dost. Jde jen o to umět ji uvolnit, využít. Nevěříte? Představte si třeba takovou kulku z pistole - jakou má podle vás "sílu"? Hádaly by jste asi že velkou, že? No, asi ano. Ale v zásadě to nic až tak světoborného není - běžná střela z krátké palné zbraně má kinetickou energii kolem 300-500 Joule. Kdybychom veškerou tuto energii využily (k čemuž v praxi pochopitelně nedochází), je to zhruba asi taková síla, jakou má pytel cementu (buď tedy ten nový 30-ti, nebo ten starý 50-ti kilový) který padne na zem z výšky jednoho metru. U pistole je tato energie jen uvolněna v krátkém časovém intervalu a soustředěna na malou plochu. A přesně to je cílem každého správného úderu - přenést během okamžiku všechnu dostupnou sílu do určité, malé, zranitelné, oblasti cíle. Takže o tom přemýšlejte - asi nejste o moc lehčí než pytel cementu, že?

Jak tedy využít energii která se ukrývá ve vašem pohybu (a vyplívá ze setrvačnosti)? Je to snadné. Především nesmíte jen máchat samotnou končetinou - musíte úder vést CELÝM TĚLEM, rozpohybovat jej ve směru úderu a jeho energii přenést na tu konkrétní část vašeho těla, která spojuje vaše těžiště a úderovou plochu (jinými slovy: je třeba do úderu zapojit co nejvíce svalů, nikoliv jen ty "nejsilnější" - zapojí-li se do úderu opravdu hodně svalů udeří vlastně celé vaše tělo). V druhé řadě musíte ŠVIHNOUT - dosáhnout velké rychlosti. Pokud se v úderu budete snažit "zabejčit silou", jen vás to zpomalí. A jak jsme si už řekly, rychlost znamená setrvačnost a ta zas znamená energii - "sílu". Sílu kterou jen svaly své ruky, nebo nohy nevyvinete - kolik unesete v jedné ruce? A kolik vážíte? Je to myslím jasné - zkuste tedy raději udeřit tak, že celé své tělo švihem "vrhnete" proti protivníkovy. Mimo to je také vhodné úder vést jakoby "skrz" cíl a u přímých uderů končetinu okamžitě stahovat - hraje zde roli psychologie, kdy jednak nejsme fixováni povrch cíle (takže úder ve finální fázy nezpomalujeme) a druhak nám podvědomě připravovaný zpětný pohyb pomáhá nalézt lepší - kratší a přímější - trajektorii k cíly. Na způsob provední útoku se ale na druhou stranu zas nesmíte vědomě fixovat - budete-li se snažit vědomě kontrolovat vaši útočící končetinu v průběhu jejího pohybu, během její cesty k cíly, zpomalí vás to. Vytyčte si tedy vhodný cíl ležící ZA zranitelným místem protivníka a snažte se tam svou úderovou plochou co nejdříve dostat, s tím, že jí poskytnene maximální možnou akceleraci celým svým tělem (tzn. do určité míry nechte vaše tělo, ať si samo najde ten nejlepší způsob provedení).

Zvláštní pozor si je ale každopádně třeba dávat na udržení STABILITY. Jednoduše řečeno musíte zůstat stabilní i v případě, že vaše rána mine cíl - jinak by jste totiž mohly opravdu rychle skončit. Z nestabilní pozice toho moc neuděláte a je naopak snadné vás z ní srazit k zemi. Mimo to, k tomu aby jste vyvinuly velkou "sílu" stabilitu ztrácet opravdu nemusíte. Možná se při vedení rány která vás vyvede z rovnováhy budete sami cítit "silnější", ale jednak to bude jen pocit a druhak vám dlouho nevydrží... uvolněte svou sílu v jediném detonujícím impulsu, jakoby ve zlomku vteřiny vaším tělem vyšlehl blesk směčem k nepřítely. Vyhněte se rozmáchlým pohybům a veškerým neúspornostem. Věnujte nácviku různých takovýchto útoků alespoň pár hodin a chcete-li se udržet bojeschopní, občasně si je "přípomínejte".


Obrana

K provedení zničujícího útoku jsou potřeba vlastně jen dvě věci: musíte být ve stabilní pozici, na dosah protivníka a musíte mít nějaký viditelný, hodnotný cíl. S obranou je to mnohem složitější. Obraná akce musí být dokonale načasována a precizně provedena. Je třeba jasně indentifikovat cíl i způsob útoku, zvolit odpovídající protiakci a ve správný čas ji provést (ani později, ani dříve - jeji-li provedena dříve, protivník má čas svůj útok naší protiakci přizpůsobit) - a to vše ve velmi omezeném čase. Z čistě teoretického hlediska je dokonce úspěšné provedení obranné akce v boji dvou "zhruba stejně silných" protivníků nereálné - čas který má obránce k dispozici na vyhodnocení útoku, zvolení způsobu obrany a samotnou reakci je zcela jasně nedostatečný.

Ve skutečnosti však obrané akce přece jen do určité míry možné jsou. Obránce totiž nemusí čekat na bezprostřední impuls - samotný útok. Často dokáže záměr protivníka v předstihu odhalit podle nějaké jeho drobné, podvědomé přípravy, změny postoje, přesunutí těžiště, pohybu (pozn.: totéž ovšem na může být i dobře nacvičenou "fintou" zkušeného rváče), což pochopitelně podstatně zvětší čas, který bude mít k dispozici na vyhodnocení hrozby, zvolení i provedení odpovídající protiakce. Dobře vycvičený obránce se spoustou praktických zkušeností ze cvičných soubojů také může zareagovat zcela instinktivně - aniž by přesně věděl jak a proč, prostě na základě nějakého sotva postřehnutelného impulsu spustí obranou akci čistě instinktivně a správně, okamžitě, během setiny vteřiny. Útok se také útočníkovy nemusí zcela vyvést, nebo jej rovnou může úplně zmršit, třeba širokým nápřahem za osu těla, kterým jasně demonstruje všem okolo co se chystá udělat. Jisté, řekněme "progresivní" styly bojových umění také pracují s chytře vymyšlenými kryty které jsou do značné míry univerzální - vcelku dobře kryjí obránce proti poměrně rozsáhlému spektru útoků a tak mu podstatně usnadňují rozhodnutí v kritickém okamžiku.

Přesto však většinou platí to co již bylo řečeno dříve - obrané akce jsou v boji muže proti muži mnohem obtížnější na provedení než útočné. Už to by samo o sobě bylo dost zlé, ale navíc ještě nevedou k zdrovna rozhodujícím výsledkům - obránce maximálně odrazí útok, případně trochu poškodí tu část protivníkova těla, jíž útočil, ale nic víc. V zásadě ničeho nedosáhne - jen oddálí okamžik kdy bude zasažen. Dobře "rozjetý" útočník ho pravděpodobně zasáhne hned dalším úderem, který pro něj osobně nebude žádný problém provést, ale který bude naopak pro obránce mnohem těžší odrazit. A tak stejně jako v sebeobraně platí, že "kdo uteče vyhraje", v boji o život zpravidla platí staré známé rčení: NEJLEPŠÍ OBRANOU JE ÚTOK.

Pozn.: toto je další důvod proč tradiční bojová umění v reálném boji zpravidla selhávají - jsou vyučována jako "sebeobrana", sport, nebo prostředek duchovního růstu. Praktikuje je většinou mládež a nezřídkakdy děti. Proto je v nich jakákoliv agresivita tlumena, nevyprovokovaný útok, čistě ofenzivní akce jsou potlačovány, kryty naopak vyzdvihovány - nikdo přeci nechce být označen jako někdo, kdo vede děti k násilý, agresivitě, učí je ubližovat lidem - "oni se jen učí jak se bránit".

Naše obrana tedy nebude založena na klasickém tradičním stylu "všechno nebo nic", "já se bráním, ty útočíš". Naše obrana bude kombinací dočasné snahy co nejvíce omezit dopad útoku kterým jsme se nechaly zaskočit a trvalého záměru získat iniciativu. Abychom vyloučily potřebu dlouhého přípravného tréningu, mnohaleté přípravy, uděláme z nouze ctnost - v počáteční fázy využijeme přirozených obraných reakcí našeho těla (se kterými většina tradičních bojových umění zoufale a zdlouhavě zápasí) abychom omezily škody a ihned poté přejdeme do zdrcujícího a překvapivého protiútoku v situaci, kdy se nepřítel stále ještě bude cítit "na koni" a nebude připraven k přechodu do obrany. Přijmeme "nutné zlo" obrany pouze v těch situacích kdy nepůjde dělat nic jiného, než co nejlépe "přežít nepřízeň osudu" - náhlý útok, která nás zaskočil - a téměř bez výjmky jí svěříme svým vrozeným instinktivním reakcím. V jiných případěch budeme preferovat vlastní útočnou aktivitu, nebo předčasně odhalených, neobratných útoků soupeře využijeme k jeho zmrzačení prudkou "protiofenzivní" akcí - protiútoky na vystavené (útočící) části soupeřova těla, nebudou-li momentálně dostupné jiné, hodnotnější cíle


Konkrétní techniky - příklady použití

Nyní zřejmě čekáte, kdy už se konečně dozvíte to hlavní. Mám pro vás překvapení - "to hlavní" už víte. Ano, je to skutečně tak "jednoduché" - zde si pouze na několika příkladech ukážeme, jak to co už víte využít v boji. Ne, není to maličkost - porozumět souvislostem a vyvodit z nich závěry není až tak jednoduché, jak by se zprvu mohlo zdát. Ale většinu toho skutečně důležitého už skutečně víte - nyní z toho jen budeme vycházet.


Příklad č.1

Začneme se situací kterou jsme už nakously - fyzicky silnější protivník vás škrtí zezadu, jeho ruka obepíná váš krk, loket máte před sebou. Co udělat? Jistě by bylo skvělé prostě jej vzít za ruku a nějakým zázračným chvatem ho přehodit přes sebe, nebo jej magickým dotekem malíčku na nějaký "nervový bod" na místě zabít. Vy však uděláte něco úplně jiného - budete překvapeni a paralyzováni. Vládu nad vaším tělem dočasně převezmou vrozené instinkty. Pokusíte se o obranu - budete se snažit uchopit ruku protivníka a dostat ji ze svého krku. Budete se snažit přitisknout bradu k hrudi, otočit se stranou, vymanit se ze sevření. Budete se velmi neefektivně bránit a nic s tím nebudete moci udělat. Zatím. V prvních několika okamžicích.

Důležité však je, co uděláte po této první "zmatené vteřině šoku", která postihne nás všechny. Je možné, že váš protivník bude tak dobrý, že mu tato vteřina stačí - překvapí vás útokem zezadu, pevně sevře, vychýlí z rovnováhy a dostane do pozice kde už bude skoro nemožné něco udělat, zvlášť pokud je silnější. V takovém případě jste se však už jednak musely dopustit mnoha předešlých chyb a druhak jste měly tu smůlu, že jste narazily na schopného soupeře, kterému zdrovna všechno vyšlo. Většinou tomu bude naopak - chyby dělají všichni, ale rozhodující je kdo jich dokáže lépe využít.

Co tedy uděláte? Budete pokračovat v dalších - neefektivních - instinktivních obraných akcích? Nebo přejdete do útoku a roztrháte protivníka na kusy? Myslím, že odpověď je jasná. Budeme útočit. A co víc, využijeme své prvotní obranné akce ve svůj prospěch.

V jaké se nacházíme situaci? Byli jsme chyceni za krk a obě ruce jsme se instinktivně pokusily využít k uvolnění protivníkova sevření. Máme tedy ruce nahoře, ve výši krku a máme je relativně volné. Protivník má obě ruce zaměstnané a jeho hlava - nejlepší cílová oblast je blízko. Udeříme. Rychle. Tvrdě. Nemilosrdně. Sjeďte po protivníkových končetinách, zamiřte na hlavu. Jděte po očích. Máte deset prstů. On má dvě oči. Zasáhnete. Pustí vás - v šoku, bolesti a hrůze. Nepřestávejte!!! Jděte dál. Doražte ho! Použijte veškerý vztek který dokážete sebrat, změňte protivníka v něco podřadného a podlého co má být zničeno. Přebijte těmito "negativními pocity" vlastní strach, bolest, vyčerpání, únavu i "slušné vychování". Teť přišla vaše chvíle - to ON si dovolil VÁS napadnout??? Zničte to. Teť máte jedinečnou - dost možná i jedinou - příležitost. Jednejte dokud je bezbranný - dokud se v rámci své instinktivní obranné reakce drží za oči a snaží se ustoupit před novým, překvapivým a nečekaným ohrožením. Neváhejte, otočte se a jděte po něm! Vidíte cíl? Je to krk? Obrátil se stranou a předklonil se? Nebo ještě stojí, zaklání se a drží se za obličej? Je jedno co se děje. Ať tak, nebo tak, vy jste připraveni a máte tu další cíl - zátylek, ucho, nebo ohtyzek či rozkrok - je to jedno, berte cokoliv se vám zdrovna naskytne. Nepřemýšlejte. Vidíte příležitost? Tak udeřte. Dejte do toho vše. Zásah. Reakce. Zásah. Reakce. Zásah. Váš protivník je MRTVÝ a ještě o tom neví. To VY ovládáte situaci - víte co se děje, jak toho využít a jste rozhodnuti to udělat.

Uvedená situace se může větvit do tolika různých myslitelných variant, že je ani nelze popsat. Ale v každé z nich budete vítězy, pokud se budete držet základních pravidel zmíněných výše - budete zaměřeni na útok, nebudete vázáni morálkou a představou "čestného" boje, soustředíte se na napadení příležitostných cílů - vystavených zranitelných míst - a porozumíte-li instinktivním reakcím lidského těla, díky nimž budete moci být vždy o krok před protivníkem.


Příklad č.2

Předcházející příklad byl zaměřen především na demonstraci první fáze boje (přechodu z vynucené obrany do útoku) a celkového přístupu k "řešení krizových situací". V tomto příkladě si blíže ukážeme hlavně to, jak dovést boj ke konci - jak definitivně zničit již (dočasně) zneschopnělého protivníka.

Počáteční situace: první protivník vůči nám stojí mírně z boku a už nás pevně chytil oběma rukama za pravou ruku v oblasti zápěstí a předloktí. V rámci tohoto demonstračního scénáře předpokládejte, že na této straně máte u pasu zbraň (ikdyž ji třeba nenosíte). Druhý protivník se k nám blíží čelně, ke kontaktu dojde velmi brzy - řekněme nejpozději do dvou vteřin. Záměr útočníků je jasný - první vám znemožnil užít zbraně a omezil vaši pohyblivost, druhý si vás má podat (bohužel jim tak úplně nevyšlo načasování - což je ovšem v praxi velmi běžné). Nechaly jsme se překvapit do té míry, že se k nám první protivník mohl přiblížit a uchopit nás za ruku. Nyní jste však plně bojeschopní.

Vaše první, instinktivní a nevědomá reakce spočívala ve snaze uvolnit si uchopenou končetinu - pokusily jste se vytrhnout ze sevření a velmi pravděpodobně jste si snažili pomoci i druhou rukou, začaly jste se natáčet čelem k prvnímu soupeři aby jste mohly vyvinout větší sílu. Nevyšlo to (pokud ano, nebylo by vcelku co rešit). Co tedy teť?

V první řadě je opět nutné přestat s instinktivními reakcemi a začít tam, kde (neúspěšně) skončily. Bezprostřední překvapení z větší části pominulo, teť už své tělo zase plně ovládáte vy. Nepokračujte tedy v tom, co očividně dost dobře nefunguje. Bleskově zhodnoťte situaci, uvědomte si co (kdo) pro vás představuje bezprostřední ohrožení a okamžitě hledejte cíle. V tomto modelovém případě vás tedy váš první protivník drží za jednu ruku, ale druhou ruku máte volnou a máte ho na dosah (v opačném případě by vás nebyl schopen dost pevně uchopit). Je tedy zjevné, že máte "první ránu zdarma". Musíte však zareagovat dost rychle, dřív, než se druhý protivník stačí do boje zapojit. Pokud se budete držet naší zásady - budete preferovat útok a v podstatě instinktivně napadat vystavené, snadno dosažitelné cíle, neměl by to být problém.

Protože jste se zpočátku pokoušely instinktivně vyprostit, budete se jednak nacházet poněkud blíže u sebe a druhak bude pozornost protivníka soustředěna na kontrolu vaší, jím uchopené paže. Jinými slovy, budete nejspíš v mizerné pozici k napadení oblasti kolen, rozkroku a obličeje, ale naopak v naprosto perfektní pozici ke zničujícímu útoku na oblast krku. Zde jsou v podstatě dvě alternativy - buď udeříte na ohryzek a pokusíte se tak protivníka zlikvidovat víceméně už první ranou, nebo (v případě že máte pocit, že by to z nějakého důvodu nevyšlo) jej za krk "pouze trochu hruběji uchopíte" a sevřete (ve skutečnosti by jste to taktéž měly realizovat jako úder, jen prostě nestáhnete ruku zpět, ale soupeře uchopíte). Probereme si druhý případ. Jeho výsledkem bude, že u protivníka spustíte obdobnou instinktivní reakci kterou jsme si probrali v příkladě č.1 - pokusí se ruku uchopit a dostat pryč od svého životně důležitého místa (přívod vzduchu do plic). Protože zároveň s tím poněkud skloní hlavu (ve snaze položit bradu na hruď) a ustoupí, ocitne se "shodou okolností" v ideální pozici pro další zničující útok, nebo spíše celou sérii útoků - budete moci napadnout jeho rozkrok i obličej (oči, nos). V našem případě zvolíme (ryze kvůly výpravnosti příkladu) útok na rozkrok - tvrdě tedy "uchopíte" protivníka za krk a jakmile se odkryje vší silou jej kopnete mezi nohy, ve stylu fotbalového výkopu. Jeho "fyzikálně-emocionální" reakcí na tento zásah bude prudké zlomění v pase, otevření úst (v procítěném výkřiku) a chycení se mezi nohama. Pravděpodobně se po žásahu rovněž pokusí otočit mírně bokem. K tomu mu však vy nedáte příležitost - BOJ STÁLE POKRAČUJE!! Protivník je tedy před vámy zlomený v pase. V závislosti na vaší vzdálenosti od něj se vám zdřejmě nabídnou vpodstatě asi jen dvě možnosti - útok na hlavu z boku (cílem je ucho - buď úderem = proražení bubínku + druhotné škody a zcela jistě těžké ochromení soupeře na vcelku dlouhou dobu, nebo utžení ucha = velmi bolestivé a šokující + "přitažení" protivníkovy hlavy do pozice vhodné k dalšímu útoku), nebo útok na páteř - zlomení vazu. Předpokládejme že jste v pozici vhodné pro zlomení vazu (opět víceméně kvůly názornosti) - to je samo o sobě snadné: položíte jednu ruku na protivníkovu hlavu na temeni hlavy, tak aby váš loket směřoval ven, příčně od osy jeho páteře a druhou jej uchopíte za bradu. Přikročíte k němu co nejblíže (aby jste mohly lépe využít síly boků a celého vašeho těla) a bez prodlení prudce škubnete kolem osy veškerou silou kterou dokážete vyvinout.

Shrňme si to tedy - co se to tu před námi událo? Dva protivníci k vám směřují. Jeden z nich vás chytne za vaši "střeleckou" ruku a zabrání vám tak v jejím použití. Instinktivně se mu snažíte vytrhnout, zatímco se k vám druhý dál blíží. Nedaří se - s protivníkem jen lehce cloumnete, nic víc. Náhle však vaše volná ruka zanechá marných pokusů o vyproštění té chycené a vystřelí směrem k protivníkovu krku, "vidlička" tvořená rozevřeným palcem a ukazováčkem do něj tvrdě narazí plnou silou celého vašeho těla (!) a uchopí jej. Protivník je silně dezorientován a vržen do defenzívy. Instinktivně chytne vaši ruku, zachroptí a pokusí se uvolnit si krk. Současně se mírně zakloní a ustupuje. V tu chvíly ho vy zasáhnete kopem s velkým nápřahem mezi nohy. S "procítěným" vyheknutím se zlomí v pase, načež mu jediným trhnutím zlomíte vaz.

Od počátku až do konce celé akce tedy neuběhla víc než vteřina a půl, maximálně dvě a půl vteřiny. Po celou dobu se situace pronikavě měnila. První z protivníků byl záhy vtažen do děsivé série zásahů, které následovaly jeden za druhým. Rychle ztratil iniciativu při svém (úspěšném) pokusu o eliminaci vaší snahy o vyproštění a poté už jen létal jako panenka mezi smrtelnými zásahy, neschopen dělat cokoliv jiného, než čistě "fyzikálně", nebo "emocionálně" (v rámci instinktivní obrany) reagovat. Každý jeho následující krok byl špatný, ale v zásadě ani nemohl nic dělat - vaše znalost zranitelných míst, přirozených reakcí lidského těla na zásah, ofenzivní přístup a explozivně uvolněná nezměrná brutalita to rozhodly už na začátku. Stačilo jen vytrvat v nastoupené linii.

Druhý protivník byl odsouzen víceméně jen pasivně sledovat toto tragické divadlo - nemohl okamžitě zasáhnout a tím, že byl nucen reagovat na váš pohyb, na měnící se situaci, ztratil i jakoukoliv vlastní iniciativu. V závěru akce je první protivník spolehlivě odrovnán (pokud jste do svých útoků daly opravdu vše, pravděpodobně má pohmožděný krk, natrhlý močový měchýř a zlomený vaz, či alespoň vyhozený krční obratel). V této chvíly vám nic nebrání vytáhnout zbraň a rozsekat na kusy i druhého - nyní už notně šokovaného - soupeře.

Celé to snad nakonec může působit jen jako souhra šťastných okolností, či rovnou neskutečná pohádka, ale přitom vše, co jste v rámci tohoto demonstrativního příkladu učinily bylo vlastně tak snadné, přirozené a jednoduché - co nejdříve jste převzaly iniciativu, přešly do útoku. Napadaly jste nejsnadněji dosažitelné, kriticky důležité cíle jednoduchými "technikami". Předvídaly jste vývoj situace "krok napřed", díky znalosti reakcí na zásah. V první řadě jste ale odhodily představu o "správném a čestném boji muže proti muži" a nebraly jakýkoliv ohled na morálku - útočily jste přimitivně, zběsile a brutálně. Spojily jste inteligenci (znalosti), činnost (útočný a iniciativní postoj k situaci) a rozhodnou bezohlednost (agresivita a absence běžné etiky). Vaše fyzická kondice, síla, velikost, nebo dlouhodobý výcvik naopak v žádné z jednotlivých fází boje nehrály příliš podstatnou roli - nešlo tu o měření sil. Byl to boj na život a na smrt. A vy jste v něm maximálně efektivně využily všeho, čím běžný, "průměrný člověk" disponuje.

Pozn.: opětovně si je třeba připomenout význam na udržení stability v průběhu všech akcí, využití síly (potenciálu, setrvačnosti) celého těla a "ofenzivní bezohlednost" - tyto věci nestačí jen pochopit a souhlasit s nimi. Je třeba je upřímně a hluboce přijmout, vtisknout si je do paměti. Daný příklad také nesnižuje význam a nutnost výcviku - ukazuje jen, že k dosažení "uspokojivých" výsledků není potřeba dlouhodobého (tj. řekněme několikaměsíčního, nebo ještě delšího) výcviku.


Příklad č.3

Oba předcházející příklady vycházely ze situací, které bychom z určitého hlediska mohly označit jako relativně jednoduché. V třetím, posledním příkladu si tedy rozebereme přesně opačnou situaci - zdánlivě to nejobtížnější, s čím se v dnešním kontaktním boji můžeme setkat. Ukážeme si, jak získát iniciativu v rozvíjejícím se střetu se zkušeným a dobře vyzbrojeným soupeřem útočícím rychlými zahajovacími technikami.

Počáteční situace: ve vzdálenosti 3m od vás se nachází protivník vyzbrojený dvěma noži. Nejsou na něm patrné větší známky nervozity, strnulosti. Jak se k vám blíží, působí uvolněně, plynule mění pozici a provádí lehké švihové techniky, které sotva stačíte sledovat. Je viditelně silnější a zkušenější než vy. Vy sami nemáte žádnou zbraň.

Zhodnocení: tato situace je pro vás už na první pohled velmi zlá. S ohledem ke své výzbroji vám váš protivník může způsobovat závažná zranění bez toho, aby k tomu musel vynaložit mnoho síly - narozdíl od vás mu k domu stačí jen lehký švih ozbrojenou končetinou, a ve výběru cílů není nijak zvlášť omezen na zranitelná místa lidského těla. V útoku je tedy všeobecně mnohonásobně silnější a totéž do jisté míry platí i v obraně - pravděpodobně se k němu nebudete moci přiblížit, aniž by jste utržily alespoň nějaká drobná zranění a šrámy (protože je vyzbrojen noži zatímco vy jste neozbrojeni, stačí mu vyvinout nepoměrně menší úsilí k vašemu zranění, než vám k jeho účinnému zásahu). A aby toho nebylo málo, má navíc takovéto zbraně dvě - pokud tedy zaměříte pozornost na jednu z nich, druhá vás velmi pravděpodobně dostane.

Spousta lidí by vám tedy dokonce řekla, že řešit takovouto situaci je zcela zbytečné - tady už je vše rozhodnuto. Svým způsobem je v tom hodně pravdy, ale tak docela tomu tak také není.

Základem k "vyřešení" této situace je správně klasifikovat její závažnost a vyvodit z toho odpovídající důsledky. Jsme bezesporu ve velké nevýhodě, ale máme jinou možnost než bezprostředně bojovat? Je tu možnost k úniku, nebo "odložení" boje? Musíme teť a tady sami zničit protivníka, abychom se tím vyhly vlastnímu zničení?

Často tomu tak není. Nejlepším řešením podobných situací bývá ve skutečnosti vyhnout se jejich řešení - když už se v nich ocitnete, můžete svou situaci výrazně vylepšit, kupříkladu dozbrojením se příležitostnou zbraní v místě zápasu (hasák, kus trubky, kus řetězu, klacek, kámen, hrst písku, láhev, sklenice, popelník, aktovka apod.). Mnoho lidí zkrátka zapomíná na to, že mají nohy a umí utíkat, nebo že nebojují ve vzduchoprázdnu - improvizovaným užitím předmětů běžné denní potřeby z okolí lze zásadně zvrátit situaci a ani samotný útěk není špatným řešením - v tomto případě nejde o zbabělost, ale o věc zdravého rozumu. Ale ani v případě, když dospějeme k závěru, že protivníka musíme zničit tady a teť, chceme-li přežít, není nic ztraceno - ještě stále můžeme bojovat... třeba až do úplného konce - horší to už opravdu být nemůže.

Předpokládejme tedy, že jste dospěly právě k takovémuto závěru - buď nyní protivníka zabijete, nebo on zabije vás. Nemůžete ustoupit, ani využít nějakých podpůrných prostředků. Co to tedy pro nás znamená? Přemýšlejme o tom - jaké jsou pozice obou stran? Váš soupeř má nad vámi bezesporu převahu, vy jste v závažné nevýhodě. On si vás může lehce "naporcovat" - posekat, pořezat - a buď ve chvíly oslabení dorazit, nebo prostě nechat vykrvácet. Pravděpodobně se k němu nebudete moci přiblížit, aniž by jste sami byli zraněni. Budou však tato zranění rozhodující? S největší pravděpodobností nikoliv. Na 99% půjde víceméně jen o "přípravné" techniky - takové které vás mají vlákat do pasti instinktivních obraných reakcí, rozhodit, připravit soupeři půdu pro rozhodující "dorážecí" úder, pravděpodobně bodnutí, nebo důrazný sek na krční tepny. Teprve nějaká taková akce ukončí váš život.

Běžná představa o účiném boji předpokládá, že protivník bude zničen a vy vyváznete nezraněni. To je však ideální případ a podmínky ve kterých se vy nyní nalézáte rozhodně ideální nejsou. Opětovně by jste především měly zapomenout na obecně příjmaný obraz kontaktního boje a soustředit se na realitu - tady platí jen taková pravidla, která jsou definována vašimi skutečnými možnostmi.

Máte tedy handicap hlavně v oblasti zahájení, přípravných útoků - těžce zranit, dočasně zneschopnit, nebo zabít protivníka dokážete téměř stejně tak rychle neozbrojeni - jak jsme si už ukázaly v předcházejících příkladech. Otázkou která před námi leží tedy není to, zda dokážeme protivníka zničit, ale to, jak se k tomu propracovat... a kolik nás to bude stát.

Primárním cílem lehkých přípravných útoků vašeho protivníka budou převážně vaše vlastní končetiny, které mu brání k cestě ke skutečně vitálním cílům. Půjde hlavně o ruce - které v zásadě sami o sobě nejsou nijak životně důležité. Vaším cílem v tomto boji je tedy omezit nezbytné škody které utrpíte do té míry, aby tím vaše bojeschopnost co nejméně utrpěla a především se vyhnout pasti v podobě instinktivních obraných reakcí, uštědřit protivníkovy rozhodující úder dřív, než stačí od "přípravných" přejít k "dorážecím" technikám. Jinými slovy: vaším cílem je přiblížit se k soupeři na tělo a nechat se při tom co nejméně posekat, "šikovně" seknout, když už tedy víceméně musíte být zasaženi. V podstatě jde tedy o to, nabídnout protivníkovy relativně snadný, lákavý, ale přitom docela bezvýznamný cíl, na jehož napadení by mohl být vázán, sami se připravit na zranění a následné okamžité napadení protivníka, jeho kritické zasažení a další postup v rámci již zažitého "kolotoče přirozených reakci" (jinými slovy: rozhodující je tedy opětovně získat a udržet iniciativu, nepropadat pasivitě, řešit situaci ofenzivně, s plným nasazením).

Vhodným trikem může být například použití části svého oděvu k omezení škod "přípravných" útoků protivníka, nebo jeho vyprovokování k neuváženému "rozhodnému" útoku v situaci která na to dosud není zralá, např. soustavným letmým ústupem před jeho povrchovými útoky. Můžete mu však také (nenápadně) nastavit relativně dobře chráněnou vrchní část předloktí, či pěst - obojí prosté zranitelnějších cílů. S největší pravděpodobností budete zasaženi a zraněni. Ale protože to budete vy, kdo zvolí místo i čas zásahu, nebudete (zas až tak moc) překvapeni a šokováni. A protože samotný přenos energie tu nebude nijak velký (nůž pracuje s koncentrací tlaku - řeže, nepřenásí sílu) s velkou pravděpodobností tak i v této - směšně nevyrovnané modelové situaci - proniknete až na dosah k těm nejzranitelnějším cílům protivníka. Výhody má on. Ale nemusí mu být k ničemu - je stejně smrtelný jako vy. Můžete ho vzít sebou, způsobit mu těžké zranění, doživotně jej zmrzačit. Překvapivě vysokou šanci máte i na jeho zabití za cenu několika málo, sice nepříjemných, ale z hlediska přežití nepříliš závažných zranění. Pro vašeho protivníka - očividně dobře vyzbrojeného, vycvičeného a v kondici - to není příliš radostná zpráva...

Rozhodující pro váš úspěch je však ABSOLUTNÍ NASAZENÍ - k boji o život nelze přistupovat polovičatě. Jste skutečně ochotni jej zabít, aby jste vy mohly žít? Jakou cenu za to jste schopni zaplatit? Jak moc skutečně chcete přežít?

Pozn.: mimo zde zdůrazněného absolutního nasazení a ochoty k určitým obětem v nepříznivé situaci, vyžaduje boj proti ozbrojenému protivníkovy také porozumění jeho zbrani. Ve zde uvedeném příkladu byl pro názornost použit konkrétní výklad, ale v obecné rovině je třeba studovat všechny zbraně s nimiž se můžete v boji setkat, nebo ještě lépe - v rámci svého "výcviku boje beze zbraně" se s nimi sami učit zacházet (dostatečné nejspíš bude prostudovat pouze několik nejběžnějších zbraní, jakými dnes jsou např. nože, hole, boxery, řetěz, slzné spreje, krátké palné zbraně apod.).


Pár slov závěrem:

V předcházejícím textu jste se mohly seznámit s tím, jak může "obyčejný člověk" snadno a rychle zabíjet v kontaktním boji, bez toho aby musel podstoupit nějaký dlouhodobý tréning, vlastnit zbraň, nebo mít neobvykle velkou fyzickou sílu. Jinými slovy, bylo zde popsáno to nejdůležitější co potřebujete vědět. Samotné přečtení tohoto textu vám však nedá nic jiného, než vědomosti - ukáže vám zkrátka jak na to, ale toto vědění je samo o sobě téměř k ničemu. Na vás samotných je, aby jste se tyto vědomosti naučily používat. Není k tomu třeba mnoho - trochu praxe v "švihových" úderech, několik pomalých zkoušek různých modelových situací s přítelem a velká spousta psychické přípravy. Stejně jako dobrý učitel, i tento text vám ale může jen ukázat směr, otevřít dveře. Projít jimi už musíte sami.


Příloha:

Boj zblízka - dokument ve formátu pdf o taktice sebeobrany krátkou palnou zbraní - psán v podobném stylu a vcelku s podobnými závěry, jen v trochu jiném kontextu a vysvětlením na jiných příkladech.

Obrazová příloha:
  • Anatomie - kosti, svaly a ktevní oběh
  • Anatomie - nervová, trávící a dýchací soustava
  • Anatomie - Stavba kostí 1, 2
  • Vitální body v Karate 1, 2a, 2b, 2c, 2d,
  • Vitální body v Tae-Kwon-do