Italská ¨Živá torpéda¨

19. prosince 1941 kráčel nadporučík italského válečného námořnictva Luigi Durand de la Penne po palubě britské bitevní lodě Valiant. Mimo dvou strážných jej doprovázeli i posměšné úsměšky britských námořníků. Kráčel totiž po jejich hrdé bitevní lodi, kráčel do jejich zajetí. Když však jen o několik desítek minut později šel stejnou cestou zpět, viděl v očích těch samých námořníků strach, hněv i špatně skrývaný obdiv. Uprostřed nejpřísněji střežené britské námořní základny ve středomoří, v Alexandrijském přístavu totiž právě zuřilo ohnivé inferno a dvě kdysi mocné bitevní lodě - Valiant a Queen Elisabeth - zmrzačené pomalu klesaly ke dnu. Šesti potapěčům-diverzantům se právě povedl jeden z nejničivějších útoků na kotvící plavidla v dějinách. Věc na kterou by mohlo být pyšné každé námořnictvo, natož to italské... přesto však o hrdinství italských námořníků dodnes jen málokdo ví. Historii totiž zdřejmě píší vítězové...


Když v říjnu 1922 v Itálii nastoupil k moci fašismus, dostalo se italskému námořnictvu jeho štědré podpory. Itálie už neměla hrát druhé housle, měla být velmocí a k velmoci patřilo i silné loďstvo. I přes intenzivní budování velkých válečných plavidel však admiralita stále pociťovala značnou méněcennost oproti stávajícím námořním mocnostem. Bylo jasné, že Itálie nemá dostatečné prostředky k tomu, aby je překonala ve velkých hladinových plavidlech.

Italské námořnictvo tedy začalo hledat prostředky, jak tento handicap v tradičních bojových prostředcích snížit jinými, relativně nenáročnými zbraněmi. Byla zahájena stavba velkého množství ponorek, ale i ty se ukázaly jako poměrně drahý špás a měly poměrně dost omezení. A tak Itálie začala ve třicátých letech vyvíjet velké množství malých diverzních prostředků. Většinou šlo jen o staré a otřepané nápady z dob první světové války, jako byli například rychlé explodující motorové čluny, zvláštní typy torpédových člunů, nebo min a různých diverzních náloží. Nedostatků těchto zbraní si zavčasu všimly sami Italové a do boje je ani nenasadily. Bylo tu však i několik výjmek.

Pomaluběžné torpédo, nebo-li Vepřík

Jednou z nich byla zbraň která se vyvíjela od roku 1935 do roku 1940 pod krycím názvem "pomaluběžné torpédo" ("Siluro a Lenta Corsa" - SLC). Jejím základem bylo běžné, 533mm (21") torpédo poháněné elektromotorem, užívané na torpédoborcích, torpédových člunech i v ponorkách. Cosi na něm však přibilo a cosi naopak ubylo. Výkon elektromotoru byl snížen, takže z původních cca. 40 uzlů rychlost klesla na pouhé 4.5 uzly. Uvolněné místo ovšem zabraly další akumulátory, čímž došlo k prodloužení dosahu až na 20 mil. V útrobách torpéda se objevily i tři balastní nádrže - přední a zadní přítěžové pro vyvažování, střední pro ponoření. Za lodním šroubem přibila vertikální a horizontální pohyblivá kormidla, přibližně v polovině těla se objevily různé ovládací prvky, čelní štít pro rozrážení vody a skříňka s nářadím a náhradním dýchacím přístrojem. Nakonec z toho tedy byla malá ponorka, nebo-li miniponorka, nebo spíš "mikroponorka". Nálož trhaviny v předku torpéda zůstala zachována, ale její konstrukce se změnila - zapalovač už nebyl nárazový, ale časovaný, nálož šlo oddělit a tvořilo ji 300 kg lisovaného trinitrotoluenu (TNT) - což bylo dost na zničení, nebo alespoň těžké poškození jakékoliv tehdejší lodi.

Prvotní náčrt pomaluběžného torpéda

"Pomaluběžné torpédo" osedlaly dva potapěči - důstojník sedící v předu plnil roli kormidelníka a navigátora v jedné osobě, podůstojník sedící za ním mu měl být k ruce při prostřihávání protiponorkových sítí a upevněnování nálože na trup cíle. Celý tento vynález byl totiž vynalezen k jedinému účelu a tím bylo potápění nepřátelských lodí, kotvících v dobře střežených přístavech. Do blízkosti cíle jej měla dopravit běžná ponorka, proniknout do přístavu už měl sám. Po splnění úkolu jej měla osádka opustit a setkat s agenty na pobřeží, nebo je na předem určeném místě měla vyzvednout jiná ponorka, nebo nějaké menší plavidlo.

Potápěči-diverzanti byli speciálně vybráni a vycvičeni. Jejich výcvik připomínal více než cokoliv jiného moderní kursy skupin "podvodních skůtrů" U.S. Navy SEALs. Probíhal především v noci a jeho vyvrcholením byla série cvičení prováděných v Italských přístavech - v době války a bez vědomí jejich osazenstva. V průběhu výcviku došlo k několika zajímavým událostem. Pozoruhodným žertem italských potápěčů se stala výměna dopravní značky "Pozor dej přednost v jízdě" za námořní značku "Zákaz kotvení. Pouze uvazování." uprostřed přísně střeženého přístavu. Méně humornou byla příhoda, kdy nic nevědoucí italský torpédoborec nečekaně vyplul na moře s ostrou, 300 kg náloží připevněnou pod trupem... jeho kapitán pochopitelně odmítal uvěřit, že by k jejímu trupu italští diverzanti byli schopni nějakou nálož připevnit - má přeci velmi pozorné hlídky...

V průběhu výcviku dostala "pomaluběžná torpéda" i nové jméno - začalo se jim říkat Vepříci, nebo Vepři ("Maiale"). Přezdívka se ujala po výroku poručíka Duranda De la Penne, který při výcviku utrousil: "jaképak pomaluběžné torpédo - já na tom sedím jako na vepři".

Scire - původní podoba z roku 1940

Scire - úprava z roku 1941

K přepravě Vepříků byla upravena ponorka Sciré - moderní ponorka třídy Adua, která měla relativně malou velikost (délka 60 metrů, výtlak na hladině 700 tun), dobrou ovladatelnost a velký dosah. Byla schopna přepravit tři miniponorky ve třech kontejnerech vezených na palubě na vzdálenost několika tisíc mil. Potapěči-diverzanti mohly z jejích útrob "přeselat" na Vepříky přímo pod hladinou, vezena byla i jedna náhradní osádka. I osádka Scire byla speciálně vybrána. Byla považována za výkvět italského ponorkového loďstva a její velitel - kníže Borghese patřil k nejlepším ponorkovým velitelům italského námořnictva.


V říjnu 1940, v době kdy již byla Itálie více než čtyři měsíce ve válce s Anglií a Francií byla nová zbraň poprvé nasazena do boje. Scire dorazila ke vstupu do Algecirasského zálivu u Gibraltaru 28. října 1940. První pokus proplout mezi hlídkujícími torpédoborci ve stínu obchodního plavidla nevyšel. Druhého dne kapitán zvolil jinou taktiku a pronikl zrádnými mělčinami a minovým polem. Původním cílem Vepříků byli dva křižníky a jedna velká obchodní loď, kotvící v přístavu. Bezprostřední pozorování však odhalilo, že křižníky odpluly. V přístavu zůstalo několik menších obchodních plavidel a dvě velké obchodní lodě, každá o výtlaku 32-35 tisíc tun. Dva cíle tedy byly jasné a osádka posledního Vepříka si měla vybrat důstojný cíl podle vlastního uvážení. 29. října krátce po půlnoci Scire vypustila vepříky 3.5 míle od vjezdu do přístavu a vydala se na cestu zpět na základnu, kam dorazila 2. listopadu.

Italským potapěčům však štěstí nepřálo. Jako první vyrazil vepřík řízený jedním ze svých konstruktérů, kapitánem inženýrem Teseo Teseijem a potapěčem seržantem Alcide Pedrettim. Brzy po vyplutí je postihla závada, pravděpodobně na zadní balastní nádrži. Záď vepříku se začala propadat. Ruční pumpování vody příliš nepomáhalo a tak se potapěč Pedreti posadil dopředu na nálož, aby náklon vyrovnal. Záď vepříka však postupně plnila vodou a stále klesala. Osádka vepříka se i přesto odmítala vzdát a dál vytrvale pokračovala v cestě. Situace se však stále zhoršovala a tak jim nakonec nic jiného nezbylo - krátce před vjezdem do přístavu byl už náklon vepříka takový, že řidič cestoval s hlavou pod hladinou. Závada na dýchacím přístroji ho donutila použít záložní dýchací přístroj, ale ten se ukázal rovněž jako vadný. Oba potapěči tak musely přerušit akci nedaleko před cílem. Potopily vepříka, zapojily jeho autodestrukční zařízení a po krátké anabázy se setkaly na dohodnutém místě na pobřeží s agenty italské zpravodajské služby kteří je bezpečně dopravily zpět do Itálie.

Ani osádce druhého vepříka se nevedlo o moc lépe. Nadporučík Gino Birindelli a potapěč desátník Damos Paccagnini ve skutečnosti narazily na obtíže ještě před tím, než akce skutečně začala. Jejich vepřík se zasekl v přepravním kontejneru a oni strávily jeho namáhavým vyprošťováním více než deset minut. Oba tedy začínaly akci hned od počátku vyčerpaní. Brzy se ukázalo, že hermetičnost vepříka byla pravděpodobně narušena a voda vnikla do elektrických baterií - rychlost plavby vepříku totiž klesla, stejně jako jeho vztlak. Stejně jako u posádky prvního vepříka se začala propadat i záď. Následně selhal Paccagninimu dýchací přístroj. Rezervní však byl v pořádku a tak nebojácná osádka pokračovala v cestě. Přestože jejich miniponorka byla stále těžší a těžší, akumulátory vybitější a vybitější, podařilo se jim proniknout do přístavu. Vědomi si technických obtíží, zamířily k nejbližší velké lodi. Asi 60 metrů od cíle však došlo k náhlému ponoření a vepřík klesl až na dno přístavu. Pokus o jeho oživení neuspěl, elektromotor přestal pracovat. Potapěči odpojily nálož a pokusily se ji odtáhnout po dně pod cíl. Nálož však byla velmi těžká a po odtažení o cca. 10 metrů začal mít Paccagnini opětovně potíže se svým novým (záložním) dýchacím přístrojem. Nadporučík Birindelli tak poslal svého podřízeného nad hladinu a sám pokračoval v tažení nálože pod cíl. Výsledkem jeho 30 minutového boje s 300 kg náloží bylo překonání pouhých několika metrů. Záhy i Birindelli zjistil, že mu dochází zásoba vzduchu, rychle nastavil časový zapalovač nálože a téměř v bezvědomí se vydal na cestu k hladině. Tam zpozoruje, že nálož je od cíle zhruba 40 metrů - příliš daleko, než aby mu mohla uškodit. Ze zvědavosti připlave k velkému plavidlu blíže aby zjistil která loď mu unikla. Šokovaný a demoralizovaný zjišťuje, že jde o Barham - jednu z největších bitevních lodí Velké Británie, o jejíž přítomnosti v přístavu Italové nevěděly. Záhy na to je Birindelli zajat osádkou strážního člunu. V zajateckém táboře se setkává Paccagninim. Podle předem domluvené krycí historky oba shodně tvrdí, že byli vyloženi z německé ponorky a měly za úkol se ukrýt v přístavu a pozorovat válečná plavidla. V zajateckém táboře zůstanou až dokonce války. Po propuštění dostává Birindelli zlatou a Paccagnini stříbrnou medaily za statečnost.

Osádka třetího vepříku - poručík Lugi Durand De la Penne a desátník Emilio Bianchi - zprvu pokaračuje v akci bez obtíží. Náhle však ve vepříkovy něco "praskne", elektromotor se zastaví a vepřík začne klesat. Ruční odčerpávání vody z útrob vepříka nepomáhá a tak brzy klesnou až na dno, do hloubky okolo 40 metrů. Poté co osvětlení přístrojové desky pohasne konstatují selhání baterie. Vepřík je k nepotřebě. Potapěči zapojí autodestrukční zařízení, opouštějí vepříka a vydávají se na cestu k domluvené schůzce s agenty, kteří je bezpečně dopraví až do Itálie.

První akce vepříků tedy nedopadla nijak slavně - žádná z osádek nedosáhla cíle ani protivníkovy nezpůsobila jakékoliv škody. Italská admiralita přesto akci vyhodnotila jako úspěšnou, neboť v jejím průběhu žádný z potapěčů nepřišel o život a italské námořnictvo díky ní získalo užitečné zkušenosti. Byly zahájeny práce na odstranění mechanických nedostatků vepříků a všichni vrátivší se potapěči byli zařazeni do diverzantské školy jako instruktoři. Dalším pozitivem této jinak v zásadě nijak úspěšné akce byla skutečnost, že v jejím průběhu nedošlo k žádnému velkému úniku informací - angličané toho o vepřících příliš nezjistily, neboť jim žádný nepadl do rukou a zajatí potapeči se buď držely své - očividně absurdní - historky, nebo pro změnu zarytě mlčely. 31. října velení Gibraltarského přístavu vydalo prohlášení pro místní časopis, podle kterého se Italové pokusily zaútočit na přístav dvěma "speciálními torpédy". Jejich pokus se údajně nezdařil, jedno z nich explodovalo u vjezdu přístavu, zatímco druhé bylo zavlečeno na mělčinu u španělského pobřeží. 2. listopadu se ve španělském tisku objevila fotografie vepříka vyplaveného na břeh. Neutrální (Frankovo fašistické) Španělsko jej však odmítlo britům vydat, nebo o něm sdělit cokoliv bližšího. Britové tak neměli nic, než pouhou fotografii z novin. S italskými torpédy si popravdě příliš hlavu nelámaly - domívaly se, že šlo jen o nějaký bláznivý pokus několika přespříliš aktivních mladých důstojníků, který se už nebude opakovat. Špatně vyhodnotily i způsob nasazení vepříků - domívaly se, že nálož je jejich integrální součástí, předpokládaly že útok je zde realizován obdobně jako u klasického torpéda prostým nasměrováním na cíl. Dokonce tvrdily, že jde o sebevražednou zbraň, což je s ohledem na dosavadní zkušenosti s "bojovou morálkou" italských vojáků poněkud uklidnilo - nečekaly, že by Italové do takových akcí příliš hrnuly. Zrodila se tak legenda o "živých", nebo "lidských" torpédech, která byla nejprve vcelku logickým předpokladem a později propagandistickým tahem, který měl omezit morální dopad nové a velmi účinné italské zbraně.

Další akce vepříků proběhla 27. května 1941. Cílem byl opětovně Gibraltar, konkrétně dvojice křižníků a letadlová loď kotvící v přístavu. Ani tentokrát však Italům štěstí nepřálo. Krátce po vyplutí jednomu z vepříků selhal motor. Vepříci tentokrát pluly k cíly společně a tak se osádky snažily společnými silami zjistit příčinu závady a odstranit ji. Když se jim ani jedno, ani druhé nepovedlo, odpojili z vepříka nálož, vzali ji do vleku, vepříka potopily a zapojily jeho autodestrukční zařízení. Osádka potopeného vepříka se rozdělila mezi dvě dosud pracující miniponorky a společně s nimi opětovně vyrazila k cíly. Po chvíly plavby se před celou skupinou nečekaně objevilo několik světel. Obě miniponorky se okamžitě ponořily a pod vodou ztratily vzájemný kontakt. I jejich další osud však byl velmi podobný - žádný z vepříků nenalezl jemu přidělený cíl a tak vyhledali cíle náhradní, kterými byl tanker a obchodní loď. Ačkoliv se však dostaly do jejich těsné blizkosti, nálož na ně už upevnit nestačily - v kritickém okamžiku selhal jednomu z potápěčů u obou osádek dýchací přístroj a on upadl do bezvědomí. Pro standartní dvoučlenou osádku by to pravděpodobně znamenalo jistý konec akce. Dva zbývající potapěči však situaci zvládly... bohužel jen proto, aby zjistily, že jejich vepříky postihla závažná mechanická závada. Ta sice u obou vepříků měla poněkud jinou příčinu, ale v zásadě se projevila stejně - ztrátou vztlaku vepříka a jeho klesnutím až na dno. Protože upevnit nálož na cíl bylo nyní nemožné, vydali se obě posílené posádky na dohodnutá kontaktní místa, kde se o ně postarali agenti italské zpravodajské služby. 29. května 1941 se všichni potapěči setkali na letišti v Římě.

I druhá bojová výprava vepříků tedy vyšla naprázdno. Přesto tu však bylo několik povzbuzujících faktů: Italové opětovně získaly další zkušenosti, žádný z potapěčů nepřišel o život ani nebyl zajat a neunikly dokonce ani žádné informace - Angličané o celé akci, která ztroskotala jen pár metrů před cílem neměly sebemenší ponětí. Všech šest potápěčů-diverzantů se okamžitě dobrovolně přihlásilo k další akci. Všech šest bylo vyznamenáno medailí za statečnost. Těžká kritika se naopak snesla na výrobce dýchacích přístrojů Pirelli i samotných miniponorek. Konečně byli učiněny odpovídající kroky vedoucí k nápravě. "Pomaluběžná torpéda" vyrostla z plenek a skutečný boj pro ně teprve začínal.

Scire na bojové plavbě

10. září 1941 vyplula Scire z La Spezie na novou bojovou plavbu. 19. září usedla na dno v již dobře známé severní části Algecirasského zálivu. 20. září se vydala na cestu zpět - lehčí o tři vepříky a šest potápěčů. Miniponorky vyrazily k cíly po rozbouřené hladině a narazily zde na překvapivě silnou hlídkovou činnost nepřítele. Dvěma vepříkům se nepodařilo proniknout do prostoru přístavu, dva z dýchacích přístrojů Pirelli opětovně selhali. Přesto se však za rozbřesku ozvaly v blízkosti přístavu tři hromové exploze. Ke dnu šly tři plně naložené anglické lodě: tanker Fiona Shell o výtlaku 2.440 tun, obchodní loď Durham o výtlaku 10.000 tun a vojenský opancéřovaný tanker Danbydale o výtlaku 15.893 tun, považovaný angličany za nepotopitelný. Obrovský požár způsobený potápějícím se Denbydale mimo to zničil velkou část přístavních zařízení a vážně poškodil dva sousední tankery. Celkem bylo potopeno téměř 30.000 tun tonáže bez jediné ztráty na životech diverzantů (pozn.: dvojice potápěčů padla krátce po útoku do rukou španělské policie, ale velitel místní malé četnické stanice byl záhy uplacen pohotovým agentem italské tajné služby a tak se diverzanti opětovně ocitly na svobodě). Výbuchy vyvolali v Gibraltaru paniku. Kapitáni obchodních lodí odmítaly kotvit na rejdě mimo přístav, jiní nechtěly být vůbec zařazováni do konvojů plujících na Gibraltar. Velení námořní základny marně pátralo kdo během jedné hodiny potopil tři velké lodě v přísně střeženém prostoru, jednu dokonce uvnitř samotného přístavu. Nikdo nechtěl uvěřit, že by do tak přísně střeženého přístavu jakým byl Gibraltar mohl proniknout protivník. Britská kontrarozvědka zahájila rozsáhlé vyšetřování v němž dokonce - světe div se - nalezla hned několik viníků (hlavním podezdřelým byl místní zásobovací důstojník pro pohonné hmoty, který se před válkou "velmi důvěrně" stýkal s jistou Němkou) a bez odkladu byl připraven polní soud. Až když britská rozvědka v Itálii zjistila, že šest námořníků-diverzantů bylo za akci v Gibraltaru vyznamenáno vysokým italským vyznamenáním, bylo soudní líčení zastaveno. Bezprostředním následkem bylo drastické zostření všech bezpečnostních opatření v anglických přístavech a posílení sil vyčleněných k ostraze.

3. prosince 1941 vyplula Scire z La Spezie na svou nejslavnější plavbu - směrem k britské námořní základně v Alexandrii. Mimo obvyklých bezpečnostních opatření jako byli protiponorkové sítě, uzavíratelné závěry, hlídkující torpédoborce, pobřežní naslouchací stanice a hlídky na samotných lodích na ně zde čekala i mnohá nová překvapení. Byla tu hladinová i podhladinová minová pole, výstražná lana propojená s bójemi střílejícími světlice, malé motorové čluny vyzbrojené kulomety, světlomety a hlubinnými pumami, tiše číhající uprostřed přístavu na svou kořist. Byli tu ovšem i dvě bitevní lodě kotvící pod dvojitou vrstvou protitorpédových sítí - Queen Elisabeth a Valiant, každá o výtlaku více než 30 tisíc tun.

19. prosince v noci vystoupily potapěči ze Scire a pod hladinou začaly své vepříky vytahovat z kontejnerů a připravovat k použití. Akce však - jako mnoho jiných - nezačala šťastně. Lodní lékař potapěčů Spaccareli, který pomáhal posádkám vepříků vyndat miniponorky z kontejnerů náhle zcela nečekaně upadl do bezvědomí. Ukázalo se, že jde o selhání dýchacího přístroje. Spaccareli byl urychleně přepraven do ponorky a boj o jeho život pokračoval ještě dávno poté, co se už vepříci vydali na cestu. Hodinové oživování na Scire nakonec lékaři zachránilo život. Ponorka sama se vydala na cestu zpět do Itálie. Do La Spezie dorazila 29. prosince 1941.

Mezitím co lodní lékař zápasil o život, byla šestice potápěčů-diverzantů na cestě ke svým cílům. Společně cestovali podél přístavní hráze až ke vstupu do přístavu, kterým pronikly odděleně. Všem vepříkům se podařilo bezpečně projít vstupem a samostatně se vydaly za svými cíly. Vepřík číslo dvě s osádkou tvořenou kapitánem inženýrem Antonio Marcehlianim a desátníkem Spartaco Shergatim měl zřejmě nejvíce štěstí. Bez větších potíží nalezl přidělený cíl - bitevní loď Queen Elisabeth - umístnil pod ním svou nálož a unikl z přístavu. Poté však oba potapěči nedokázaly nalézt kontaktní místo s agenty italské tajné služby a druhého dne večer byli zadrženi policejní hlídkou.

Vepřík číslo tři s osádkou tvořenou kapitánem Vincenzem Martellotim a desátníkem Umbertem Marinim naopak nedokázal lokalizovat přidělený cíl, kterým měla být blíže nespecifikovaná letadlová loď. S velkým sebezapřením tedy nakonec propluly okolo velkého křižníku k přidělenému náhradnímu cíly, plně naloženému tankeru Sagonnat o výtlaku 7.554 tun. Z přístavu rovněž unikly bez problémů, ovšem na pobřeží byli záhy zadrženi egyptskou policií. Podle dohodnutého krytí se snažili tvrdit, že jsou Francouzští námořníci, ale na policejní stanici jejich historka brzy vzala za své. Anglický důstojník požadující jejich vydání dorazil na místo právě v okamžiku, kdy přístavem otřásla série silných výbuchů.

Vepřík číslo jedna s osádkou tvořenou nadporučíkem Luigi Durandem de la Pennem a seržantem Emilio Bianchim neměl tolik štěstí jako zbylí vepříci - do přístavu sice rovněž pronikly bez větších potíží, ale s nalezením přiděleného cíle - bitevní lodě Valiant - měly značné problémy. Když jej konečně nalezly, překonaly dvojitou protitorpédovou síť a chystali se připevnit nálož pod kýl, jejich vepříka náhle postihla mechanická závada a on bezvládně klesl na dno. Veškeré úsilý opravit vepříka, nebo jiným způsobem připojit nálož k trupu Valianta bylo marné. Protože se však nacházely přímo pod bitevní lodí a v přístavu nebyla příliš velká hloubka, v podstatě to ani nebylo na závadu. Společnými silami tedy nálož alespoň dostrkaly hlouběji pod kýl bitevní lodi a s již vyčerpanými dýchacími přístroji na hladině plavali zpáteční cestou. Nedaleko od bitevní lodě je ovšem zachytil paprsek světlometu, rychle následován několika dalšími, načež varovně zaštěkal kulomet. Oba potapěči poslušně vyčkaly příjezdu motorového člunu, který je odvezl k výslechu na pobřeží. Ještě ve vodě si však stačily sléci potapěčské kombinézy a společně s dýchacími přistroji je potopit na dno přístavu. Po krátkém výslechu, který probíhal odděleně a kdy jim bylo vyhrožováno zastřelením byly ke svému zděšení přepraveni na palubu "svého" Valiantu. Po dalším výslechu, během kterého se opětovně držely své krycí historky je zavřeli do lodního vězení. Krátce před okamžikem kdy měla jejich nálož pod Valiantem explodovat a krátce poté co již explodovala nálož třetího vepříka umístněná pod tankerem, si de la Penne důrazně vyžádal rozmluvu s kapitánem a upozornil jej na nálož umístněnou pod jeho lodí. Kapitán Morgan okamžitě nařídil všeobecnou evakuaci plavidla. Zanedlouho poté došlo k dvěma velkým explozím a dvě kdysi mocné bitevní lodě - Valiant a Queen Elisabeth začaly pomalu klesat na dno září hořícího tankeru osvětleného Alexandrijského přístavu.

Šest zajatých potapěčů-diverzantů putovalo do zajateckého tábora, kde přečkaly zbytek války. Po válce byli všichni dekorováni italskou medailí za statečnost. Ironií osudu to byl vedoucí spojenecké námořní mise v Itálii, admirál Morgan - bývalí velitel Valiantu - kdo poručíkovi de la Pennemu roku 1944 připjal na hruď jeho vyznamenání.

Potopení bitevních lodí v Alexandrijském přístavu bylo nejslavnější epizodou válečné kariéry vepříků, nikoliv však epizodou poslední. Na nosiče vepříků byly posléze přestavěny i dvě další ponorky třídy Perla - Iride a Ambra. Jejich vepříci pokračovali v boji až do konce války. V prosinci roku 1942 například v alžírském přístavu potopily minimálně čtyři lodě o celkovém výtlaku přesahujícím 20 tisíc tun. Úspěchům, kterých dosáhly v letech 1940-1941 vepříci ze Scire se však přiblížily spíše posádky vyplouvající z italské obchodní lodi Olterra. Ta byla 10. června 1940 (tj. ještě před první bojovou plavbou Scire) úmyslně potopena na pokyn svého majitele v Algericasském zálivu, aby nepadla do rukou nepříteli. Jak ovšem válka mezi Anglií a Itálií pokračovala, situace se poněkud uklidnila a její janovský majitel nyní zvažoval, zda je pro něj za stávajících podmínek výhodnější vlastnictví lodě potopené kdesi u Gibraltaru, nebo její odprodání za zbytkovou cenu nějaké španělské společnosti. Slavný rod Borghesů byl dobrým garantem solidního mezinárodního jednání mezi "jistou španělskou společností" a dosavadním majitelem Olterry. To že zástupce tohoto rodu - kníže Borghese - byl v dané době nejen kapitánem ponorky Scire, ale i velitelem celé 10. diverzní flotily, byla samozdřejmě jen pouhá náhoda...

Vlajka 10. diverzní flotily

Netrvalo dlouho a Olterra byla vyzvednuta ze dna a dovlečena do přístavu Algercias, vzdáleného necelé čtyři míle od britské válečné základny v Gibraltaru. Koncem roku 1941 se na její palubu vrátila původní italská posádka. V posádce však přibyli různí řemeslnící a pochopitelně také potápěči - loď přeci vyžadovala generální opravu, což zahrnovalo i opravy trupu a lodních šroubů. Velitelem skupiny "opravářů" byl ovšem hrdina někdejší záříjové akce, přemožitel pancéřového tankeru Denbydale, nadporučík Licio Visintini. A tak snad nepřekvapí, že na loď bylo postupně, součástku po součástce, propašováno několik vepříků a pod čarou ponoru se zde horečně budovali dvě vodotěsné komory. Nová posádka se v podpalubí měla čile k světu, zatímco na palubě předváděla typicky italskou ukázku lenivosti. Čekání na "náhradní díly" si italští diverzanti krátily dalšími úpravami vnitřku lodě a pečlivým pozorováním přístavu. Jejich špionážní činnost jim zprvu poněkud komplikoval fakt, že měly pouze běžný, námořní dalekohled s desetinásobným zvětšením. Ačkoliv byl nový dalekohled na cestě, seržant Giovanni Magro si jednoho dne povšiml překrásného námořního dalekohledu umístněného na terase anglického konzulátu. Druhého dne se na Olteře jakousi podivnou "náhodou" objevil "velmi podobný" dalekohled s 64-násobným zvětšením. Včetně trojnožky.

5. prosince 1942 do Gibraltarského přístavu připlula britská bitevní loď Nelson, křižník Renown, letadlová loď Furious, Furmidable a další doprovodná plavidla. Byla to příliš lákavá příležitost, než aby zůstala nevyužita. Visintini se rozhodl operaci uskutečnit 7. prosince večer. Připraveni byli tři vepříci, jako cíle byly stanoveny obě letadlové lodě a bitevní loď. Deset minut před půl desátou vyrazila trojice do útoku. Dvojici vepříků však záhy selhala kormidla. Všichni vepříci se urychleně vrátily zpět na základnu. Během půl hodiny horečné práce byla závada u obou vepříků odstraněna a všechny osádky znovu vypluly vstříc svým cílům. Přístav však byl tentokráte neobvykle silně střežen, pravděpodobně kvůly přítomnosti několika velkých válečných plavidel a živé vzpomínce na útok v Alexandrii. Osádky miniponorek krátce před vjezdem do přístavu zjistily, že hlídkové torpédoborce se nejen pohybují i v přístavu samotném, ale dokonce tam i v pravidelných intervalech svrhávají hlubinné pumy. Přesto všichni pokračovaly vpřed. Umístnit nálože na cíl se však žádné z osádek nepodařilo.

Vepřík řízený nadporučíkem Visintinim a seržentem Magro hladce překonal dvojité přehrazení přístavu. 400 metrů od bitevní lodi Nelson však v jeho těsné blizkosti explodovala hlubiná puma. Oba stateční potápěči zemřely nedaleko svého velkého cíle - jedné z nejsilnějších bitevních lodí světa. Vepříka číslo dvě vynesl na hladinu výbuch jiné hlubinné pumy ještě u vjezdu do přístavu. Okamžitě byl osvětlen světlometem ze strážní lodi vzdálené necelých 40 metrů. Ačkoliv se záhy ocitly pod kulometnou palbou, italským potapěčům se i přesto podařilo vepříka potopit, zapnout autodestrukční zařízení a následně potopit i vlastní kombinézy a dýchací přístroje. Nakonec se dostali na palubu americké obchodní lodě kde jim Američané italského původu nabídly motorový člun. Oba potapěči však už byli příliš vysíleni, než aby se pokusily o další únik. Krátce nato připlul člun přístavní policie a odvezl je do britského zajetí. Třetí vepřík poručíka Celly a seržanta Leoneho se několikrát pokusil proniknout do přístavu, vždy bezvýsledně. Vyhlášení poplachu v přístavu nezaznamenaly, neboť byli v daném okamžiku právě pod hladinou a vytí přístavních sirén neslyšely. Zvyšující se frekvenci výbuchů hlubinných pum, množství lodí a reflektorů pátrajících na hladině však přehlédnout nešlo. V okamžiku kdy se poručík Cella rozhodl vrátit na Olterru náhle zjistil, že seržant Leone nesedí za ním na svém místě. Chvíly ho bezvýsledně hledal, chvíly vyčkával, ale nakonec bezradně zamířil k základně, na kterou dorazil až krátce před svítáním.

První akce vepříků vedená z Olterry tedy skončila neúspěšně, až by se snad dalo říci katastrofálně. Žádný z cílů nebyl zasažen, ze šesti potápěčů dva zahynuly a tři padly do zajetí, včetně Leoneho, kterého našla v polovědomí hlídková loď. Italští diverzanti na "pomalauběžných torpédech" v této akci utrpěly nejtěžší ztráty od začátku války. Útok miniponorek ovšem opětovně k smrti vyděsil Angličany, kteří v panice ještě několikanásobně zvýšily ostrahu svých přístavů. Na ochranu válečných základen námořnictva musely být staženy další lodě, které dosud stíhaly ponorky v Atlantiku. Přepravci z neutrálních států odmítaly plout se svými loděmi do britských přístavů a tím komplykovali jejich zásobování.

Základna na Olteře však touto akcí prozrazena nebyla - všichni zajatí potapěči se držely krycí historky, podle níž je měla nedaleko přístavu vysadit ponorka Ambra. Po hrdinské smrti nadporučíka Visintiniho byl velitelem jmenován kapitán Ernesto Notari a po pětiměsíční přestávce, když už strach z italských "živých torpéd" pomalu opadal byla zahájena další akce vepříků. Tentokráte však nebyla zaměřena proti válečným plavidlům v přístavu, ale proti obchodním lodím na rejdě. 6. května 1943 se tři osádky vydaly noční tmou napříč rozbuřeným zálivem a udeřily na největší plavidla formujícího se konvoje. Byli potopeny tři velké obchodní lodě: Pat Harrison o výtlaku 7.000 tun, Mahsud o výtlaku 7.500 tun a Camerata o výtlaku 4.785 tun. Všech šest potápěčů se bezpečně vrátilo na základnu a dvě pohonné jednotky vepříků byli zachráněny pro další akci, která se následovala po tříměsíční přestávce. 2. srpna večer vyplula stejná trojice osádek k obchodním lodím kotvícím na rejdě severně od přístavu. Opětovně byla potopena tři velká plavidla: tanker Tgorshovdi o výtlaku 10.000 tun, obchodní loď Harrison Gray Otis o výtlaku 7.000 tun a obchodní loď Stanridge o výtlaku 6.000 tun. Všichni potapěči se bezpečně vrátily zpět na základnu i s jednou pohonnou jednotku vepříka. Mezi kapitány obchodních lodí opětovně vypukla panika a pojišťovny odmítaly pojišťovat plavby mířící do Gibraltaru.

Italská obchodní loď Olterra se ve španělském přístavu Algeciras "opravovala" až do konce války. Přímo před bdělým dohledem blízkého britského konzulátu prováděla dobře maskovanou výzvědnou činnost a z jejích útrob vyplouvali italští potapěči-diverzanti na další a další záškodnické akce proti obchodním lodím.


Prameny:

Knihy: Záludné miniponorky, J. Borotský & A. Kuneš
Weby: http://www.subnetitalia.it/