T-34 vs. Pz-IV

V dokumentech o válečných konfliktech se pravidelně setkáváme se srovnáváním sil obou stran. Jde o nezbytnou, ale nevyhnutelně také dosti problematickou záležitost. Smutné je, že většina z těchto srovnání je zcela jasně neobjektivní. Dobrat se 100% pravdy je pochopitelně nemožné, stejně jako ji do všech detailů vyložit, ale až příliš často narážíme na zcela zjevné součty hrušek s jablky a podivné "kupecké počty". Pozitivní na tom pro nás je skutečnost, že právě srovnávání sil může být jedním z nejjednodušších způsobů jak rozeznat seriózní a neseriózní díla...

Každý zájemce o válečnou historii si dřív nebo později uvědomí, že bojové prostředky, zbraně i jednotky dvou rozdílných armád jsou do značné míry nesouměřitelné právě pro jejich rozdílnost. Německá "pěší divize" zkrátka není totéž co sovětská "střelecká divize", není tank jako tank a 1000 mužů může být snadno přemoženo deseti, má-li každý z těch deseti kulomet, zatímco ta tisícovka jen klacky... Je velmi těžké srovnávat dokonce i jednotlivé zbraně stejné kategorie, které považujeme za zhruba ekvivalentní, například střední tanky. Hodnotu takového mnohostranného a komplikovaného bojového prostředku jakým tank je, totiž nelze jednoduše vyčíst z tabulky takticko-technických dat a rozhodnout o ní na základě srovnáním dvou, tří nebo třeba deseti čísel, jak si snad myslí mnozí laici. V tabulkách mnohdy nenajdeme odpovídající vyjádření takových důležitých věcí jako je průchodnost terénem, ovladatelnost, odolnost, spolehlivost a mnoho dalších faktorů, na kterých skutečná hodnota té které zbraně závisela a kterými byla dána. Přitom je často velmi těžké říci, která z vlastností je důležitější než jiná a většina bojových prostředků má své přednosti i slabiny.

V některých případech snad silné či slabé stránky převažují a pak zdřejmě můžeme oprávněně říci, že to byla buď povedená, nebo naopak nepovedená zbraň. Jindy jsou silné i slabé stránky zhruba v rovnováze - tehdy zdřejmě můžeme mluvit o "průměrné zbrani". Častěji ovšem výsledek takového celkového hodnocení závisí spíše na úhlu pohledu, než na faktech samotných - zaostává-li například určitá zbraň nad tou nepřátelskou v jedné oblasti a vyniká-li v některých jiných, jak rozhodnout co hrálo větší roli a která z nich byla skutečně lepší? Jde zkrátka o příliš komplikovanou záležitost na to, abychom ji mohli rozhodnout jen tak od zeleného stolu a sestavit si pořadník "od nejlepšího k nejhoršímu".

Přesto přezevšechno se ale pravdě můžeme dobrat blíž, nebo zůstat zcela na povrchu, vyslovovat do značné míry zasvěcené, nebo naopak naprosto nepodložené soudy. V následujícím textu se vám tento rozdíl pokusím ukázat na srovnání dvou, pravděpodobně nejvýznamnějších tanků druhé světové války - sovětského T-34 a německého Pz-IV (Panzerkampfwagen IV), které tvořily páteř dvou největších armád, které spolu bez ustání soupeřily čtyři z šesti válečných let.

Pz-IVjT-34/85

Obecně se má za to, že T-34 byl lepším tankem než německý Pz-IV. Je to široce rozšířené klišé, které se za mnoho desítek let opakování dokonale vžilo a dnes už se bere víceméně jako samozřejmost. Pravdou ovšem je, že až do příchodu T-34/85 bylo "téčko" celkem slabé a ani poté nebyla situace tak jednoznačná jak by se snad mohlo zdát. Když porovnáme například T-34/76 E s Pz-IVg, zjistíme, že jsou si maximálně rovnocenné - vyšší pohyblivost T-34 je kompenzována jeho dvoumístnou věží a lepší balistická ochrana zas německými představnými pancíři, lepším kanonem a kvalitnější municí...

Nezbývá než přiznat, že T-34 byl bezesporu pěkný kousek železa, ale stejně tak bychom přeci mohly hovořit i o posledních tancích amerických nebo britských - vždyť tanky jako kupříkladu A27M Cromwell, A34 Comet, M4A3E2 "Jumbo", nebo Sherman VC Firefly se mohly směle srovnávat s nejlepšími tanky ostatních národů. Je jistě pravdou, že T-34 byl oblíbeným i obávaným bojovým prostředkem, významným milníkem ruské tankové školy. Na své uživatele i protivníky zapůsobil dojmem, který přetrval dlouhá léta a učinil z něj nesmrtelnou legendu. Je otázkou proč se tak stalo, můžeme s tím souhlasit, můžeme proti tomu protestovat, ale nemůžeme s tím nic dělat. T-34 je mnohými označován za nejlepší střední tank druhé světové války a ačkoliv by s tím všichni nesouhlasily, není snad nikdo kdo by o kvalitách "téčka" pochyboval. Vždyť dodnes se ve výzbroji mnoha méně vyspělých států nachází značné počty T-34, což se například o Pz-IV nebo Shermanu říct nedá, ačkoliv i ony měly pestrou poválečnou historii. Neměly bychom však zavírat oči před nedostatky sovětského tanku, díky kterým mu tanky německé mohly být v průběhu válečných let rovnými nebo dokonce i výrazně nadřazenými protivníky.

Na následujících řádcích se vám proto pokusím vykreslit i poněkud jiný obrázek tohoto jistě úctyhodného bojového stroje a jeho německého soka. Na základě známých a běžně dostupných, ale přitom také nepříliš často zdůrazňovaných faktů, srovnáváním s jeho hlavními protivníky a současníky ukážu jak "špatný tank" T-34 ve skutečnosti byl, jak dobrý byl naopak Pz-IV a proč.


Pasivní ochrana

Za jednu z hlavních oblastí kde byl údajně T-34 jasně nadřazen Pz-IV je označován stupeň ochrany. Chceme-li jej zhodnotit, musíme si v první řadě uvědomit, že tu nejde jen o samotnou tloušťku pancíře. Hodně záleží také na kvalitě pancéřové slitiny, jejím tvarování, způsobu výroby a mnoha jiných, zdánlivě nesouvisejících věcech...

Popsat kvalitu pancéřové slitiny je obtížná věc, protože dobrá slitina, to je věda sama o sobě. Taková slitina není ani příliš tvrdá, ani příliš měkká, má takovou a takovou strukturu. Její kvalita závisí na správném chemickém složení, vhodně zvolené hloubce prokalení, způsobu dalšího zpracování a spoustě dalších věcí. Protože se zde nechceme věnovat jen problematice posuzování kvality pancíře, případně technologii materiálů, soustředím se jen na základní a poněkud zevšeobecňující shrnutí, které doufám většině z čtenářů postačí (ostatním doporučuji příslušnou odbornou literaturu) a které vychází z poválečných testů tehdy pancířů užívaných za války. Z hlediska kvality pancéřové slitiny lze tedy v jednoduchosti říci, že zatímco kvalita sovětských pancéřů v průběhu války pomalu ale jistě stoupala, u Němců došlo k prudkému poklesu zhruba na začátku roku 1943, v důsledku narůstajícího nedostatku legujících prvků (Wolfram, Molybden, Nikl, Chrom) a prudkého nárůstu tloušťky běžně vyráběného pancíře s jehož tepelným zpracováním do tehdy Němci (v hromadné výrobě tanků) neměly příliš zkušeností. V posledních letech války se k tomu připojily i vzrůstající škody na výrobních zařízeních a nezbytná míra improvizace s nimi spojená. Kvalita sovětských pancéřů naopak dosáhla své nejnižší úrovně v roce 1941, kdy sice byla podstatně horší, než kvalitou tehdy víceméně srovnatelná německá, francouzská, nebo britská pancéřová slitina, ale úplně k ničemu také nebyla, neboť zhruba odpovídala běžně užívaným americkým pancéřům z konce války. Mnohé pozdější německé pancéře naopak byli i hluboko pod touto hranicí, například jedny z nejméně kvalitních pancéřů byly "odhaleny" na těžkých stíhačích tanků Ferdinand vyrobených v roce 1943 a obdobně "kvalitní" pancíř byl zjištěn i u "Královských Tygrů" a kupodivu i některých Hetzerů z roku 1945 (daný případ je pozoruhodný především proto, že tak nízkou kvalitu zpravidla vykazovaly jen pancéře větší tloušťky). Tolik tedy k samotné kvalitě slitiny a jejímu tepelnému zpracování - můžeme v jednoduchosti prohlásit, že na počátku války byla o něco kvalitnější německá slitina, zatímco ke konci války zas slitina sovětská. Na druhou stranu si je nutné uvědomit, že se kvalita pancéře na všech stranách v průběhu války zlepšovala pokud jde například o spojování jednotlivých pancéřových plátů apod. záležitosti, kde šlo vyloženě jen o otázku nalezení odpovídajících postupů a jejich osvojení. Samozřejmě také v průběhu let vzrůstala tloušťka pancíře a zlepšovaly se jeho tvary, ale tím už se dostáváme z otázky spíše technologické k otázce spíše konstrukční...

Pancíř prvních Pz-IV byl nepopiratelně mnohem slabší, než tomu bylo u prvních T-34, ale zde musíme mít na zřeteli, že Pz-IV byl také mnohem starší tank. Jeho pozdější verze se soudobým verzím T-34 v tloušťce pancíře minimálně vyrovnaly, nebo je dokonce i předčily. Příkladem může být třeba Pz-IVf1 s 50mm (korba) a 60mm (věž) čelním pancířem z počátku roku 1942 v porovnání s 45mm a 60mm pancířem tehdejšího T-34/76 B, nebo Pz-IVh z roku 1944 s 80mm čelním pancířem (korba i věž), v porovnání s tehdejším T-34/85 s 45mm (korba) a 75mm (věž) čelním pancířem. I původně slabé pancéřování starších verzí svých tanků přitom Němci dokázaly průběžně vylepšovat přímo na frontě - v polních dílnách se ke stávajícímu pancíři šroubovaly desky z pancéřové oceli tl. 20 nebo 30mm na čelo věže a korby, vařily rozličné komorové pancíře. U sovětských tanků k podobným úpravám tu a tam také docházelo, ale v daleko menším měřítku, popravdě jen velmi zřídka. Změny se zde týkali zpravidla jen rovinných ploch korby, protože připevnit další plát na zaoblené linie věže bylo obtížné (prakticky jediným sovětským závodem, kde se podobné úpravy realizovaly ve větším měřídku byl závod č.27 v Leningradě, který s nimi měl zkušenosti již z dob Sovětsko-finské Zimní války). U tanku T-34 zkrátka šlo víceméně jen o jednotlivé exempláře, zatímco na německé straně o akce vskutku masové. K první z celé řady těchto úprav přitom došlo již roku 1939, kdy verzy Pz-IVd učinily prakticky srovnatelnou s novou verzí Pz-IVe a tedy v bojových podmínkách, při čelním střetnutí, v podstatě nezranitelnou starými polskými, francouzskými a britskými protitankovými děly. V německé armádě se mimo to široce používaly i různé dodatečné pancíře, jako např. volně zavěšené náhradní články pásů, nebo pojezdová kola, jimiž byli některé tanky (zvláště ke konci války) doslova ověšeny. U prvních T-34 se naopak náhradní články pásů převážely zavěšené na zadním blatníku (kde pochopitelně žádnou dodatečnou ochranu neposkytovaly) a později se dva články vozily na čele korby, kde ovšem s ohledem na plochu jíž kryli ochranu také příliš nezvyšovaly.

Pozn.: tyto úpravy nám přinášejí především to důležité ponaučení, že k posuzování možností starších variant Pz-IV v pozdějších letech války je třeba přistupovat opravdu velmi opatrně - zapamatujte si to dobře, neboť o tom ještě bude řeč.

Pz-IVh z konce války. Povšimněte si volně zavěšených
tankových pásů tvořících dodatečnou ochranu. Vyjma spodní řady jde zjevně o pásy pocházející z tanku T-34.

Hlavní výhodou tanku T-34 v průběhu celé druhé světové války nebyl ani tak silnější, nebo kvalitnější pancíř, ale především (nebo možná "pouze") lépe tvarovaný pancíř. Ten třicetčtyřce poskytoval lepší ochranu, než by se podle samotné tloušťky jejího pancíře mohlo zdát. Jádrem všeho byl skloněný pancíř, který při stejné síle podstatně prodlužoval dráhu jíž musel průbojný projektil na své dráze v materiálu překonat a také zvyšoval šanci na odražení střely od povrchu. Dále to byl zakřivený pancíř, který lépe absorboval tlak a měl menší tendenci se prohýbat například při srážce dvou tanků, nebo po zásahu velkorážným granátem. Sověti také lépe zvládly svařování pancíře a široce používaly litý pancíř, který byl na německé straně záležitostí prakticky jen těžkých Pantherů, King Tigerů a čelních štítů kanonu (tzv. Prasečí hlava - Saukopf) stíhačů tanků a útočných děl z konce války. Pancéřování T-34 bylo zkrátka všeobecně promyšlenější, propracovanější, racionálnější a efektivnější, než tomu bylo u pancíře většiny německých tanků. Nebo jinak řečeno: při stejné hmotnosti sovětský pancíř poskytoval daleko lepší ochranu než (hypotetický) stejně těžký pancíř německý.

T-34/76 A. Povšimněte si skloněných stěn.

Ruské tanky tedy měly o něco lepší balistickou ochranu díky lepšímu konstrukčnímu řešení, zhruba srovnatelné tloušťce a minimálně stejné kvalitě pancéřové slitiny. Je ovšem dost problematické říci, o kolik byla tato ochrana opravdu lepší a jakou vůbec tento rozdíl na bojišti hrál roly. Často se například zapomíná, že podobně jako skloněný pancíř mnohdy fungoval i obyčejný "kolmý" pancíř, stál-li zrovna tank vůči střelci "šikovně". Tak například tank Tiger sice připomínal dvě krabice postavené na sobě a o nějakém skloněném pancíři by se v jeho případě dalo mluvit asi opravdu jen stěží, ale pokud jej střely nezasahovaly přímo z čela nebo boků, fungoval tu obdobný princip. Stejně tomu v mnoha případech mohlo být i s tankem Pz-IV, což bychom rozhodně neměly opomíjet. Mimo to je třeba mít na zřeteli, že pancéřování všech tanků má určité slabiny. U prvních verzí T-34 to například byli charakteristické "pasti na granáty" pod přídí a zádí věže, jež byly odstraněny až u verze T-34/76 D (aby se ovšem opětovně objevily u T-34/85). Velmi zranitelný byl také celý věnec věže, na jehož zablokování stačily i zásahy z 20 a 37mm kanonů, nebo výbušné projektily ráže 50mm z pozdějších verzí tanku Pz-III.

V roce 1942 se nám na Pz-IV také začínají objevovat představné pancíře ("Shützen"), které německým tankům poskytovaly velmi dobrou ochranu vůči kumulativním náložím. Podle některých polských autorů (Piekalkiewicz, Lajak) sice vznikly především jako obrana proti 14.5mm protitankovým puškám Sovětů, kdy zakrývaly zranitelné části vozidla (pojezdová kola a kladky) před zraky sovětských "protitankových odstřelovačů", ale jisté je že velmi dobře fungovaly i proti všem protitankovým zbraním založeným na explozivním účinku tím, že jejich hlavice aktivovaly předčasně, v bezpečné vzdálenosti od vlastního pancíře. Pro Němce to znamenalo především lepší ochranu proti pěchotním protitankovým zbraním a neřízeným leteckým raketám spojenců. Ikdyž totiž srovnáváme dva tanky a bereme je víceméně jako soupeře, neměly bychom zapomínat, že tank nebyl jen prostředkem protitankového boje, ale do určité míry univerzálním bitevním nástrojem. Podstatné počty tanků tedy zničily například sovětské ruční protitankové granáty a přísavné miny, americké Bazooky a britské PIATy, německé Panzerfausty, Panzerschrecky, nebo obávané Il-2 a všemožné anglo-americké stíhací bombardéry s neřízenými raketami. I to je pochopitelně nutné zohlednit a přičíst k dobru jednomu z typů, tentokráte zřejmě právě německému Pz-IV který byl představnými pancíři široce vybavován a na jehož posledních variantách lze vedle lehkých drátěných představných pancířů spatřit i ochranou anti-magnetickou pastu Zimmerit.

Pz-IV s představnými pancíři

U sovětských tanků se naopak s představnými pancíři prakticky nesetkáváme (vyjmkou je pouze Berlínská operace). Důvody proč tomu tak je bývají často nepochopeny. Mnozí teoretici spekulují o nedostatku péče či prostředků Sovětů na podobná dodatečná opatření. Pravdou ale je, že představný pancíř měl i své nevýhody, které snad byly ze sovětského pohledu o něco nepříjemnější než tomu bylo v případě Němců. Stejně tak jako představný pancíř ztěžoval přístup k vozidlu nepřátelským explozivním projektilům, ztěžoval jej i samotné osádce tanku - před údržbou nebo opravou bylo takový pancíř nutné nejprve demontovat a poté opětovně nasadit, což nebylo u velkých, 5-8mm tlustých plechů nic jednoduchého. Pokud šlo o opravu v bojových podmínkách, představný pancíř se zde mohl osádce stát dokonce osudným. Instalací klasického představného pancíře na věž T-34 by mimoto došlo k zakrytí bočních průzorů, což by bylo v jeho případě obzvláště nepříjemné (viz. dále - Pracovní podmínky osádky). Pozdější verze T-34 také vozily v zadní části korby externí odhazovatelné palivové nádrže (tedy vlastně velké sudy s naftou) jejihž přítomnost instalaci představného pancíře v této oblasti vylučovala a obdobným problémem byla i sovětská tanková pěchota ("Tankodesatniky"), která se stala nedílnou součástí sovětských tankových sborů.

Míra ochrany však není dána jen pancířem, ať už jeho tloušťkou, nebo provedením. Důležité jsou i takové věci, jako je možnost úniku posádky ze zasaženého vozidla, nebo jeho odolnost vůči zapálení. Oblíbeným argumentem je v této oblasti skutečnost, že Pz-IV měl benzínový motor, zatímco T-34 motor naftový, což prý mělo téčku zaručit vyšší odolnost vůči zapálení. Jak už tomu tak ovšem bývá, ani zde není věc tak jednoduchá jak bychom si snad mohly přát. Některé prameny dokonce uvádějí, že podle zkušeností ruských tankystů získaných v průběhu velké vlastenecké války naftový pohon v 90% případů neznamenal žádnou podstatnou výhodu z hlediska ochrany proti vznícení po zásahu. V zásadě není důvod proč tomu nevěřit - nafta má sice vyšší zápalnou teplotu než benzín, ale nehořlavá také není a navíc se naopak mnohem hůře hasí. Velmi známá je historka o volbě paliva pro T-34, s kbelíkem nafty a benzínu, ale jak asi všichni tušíme, mezi sirkou a dělostřeleckým granátem je přece jen dost podstatný rozdíl. Do benzínu používaného v německých tancích se navíc přidávaly speciální příměsi které jeho "nebezpečnost" podstatně snižovaly, zatímco do sovětské nafty se v lepším případě nic nepřidávalo, a v horším se to rozhodně nedalo klasifikovat jako protipožární aditiva.

Pozn.: bez zajímavosti není ani to, že to byl vlastně právě onen opěvovaný dieselový motor, který se z počátku války stal velkým počtům T-34 osudný - většina ostatních sovětských vozidel totiž jezdila na benzín, což tehdy mělo vzhledem k nedostatku cisternových a odtahových vozidel doslova zničující následky.

Pokud jde o ohrožení ohněm, je si také třeba uvědomit, že problém zde nepředstavovalo jen palivo - stejným, ne-li větším ohrožením byla pro osádku i vezená munice, kde ovšem byla situace přesně opačná - ani Pz-IV ani T-34 sice neměl mokré úložiště střeliva, jako například některé anglo-americké tanky, ale ruské střelivo bylo mnohem citlivější než jakékoliv jiné. Výhody T-34 v této oblasti jsou tedy poněkud sporné. V dobových dokumentech i memoárech obou stran se každopádně můžeme setkat s relativně častými popisy hořících T-34, jezdících po bojišti a typicky střílejících na všechny strany dávno poté co už by "soudní" němečtí tankysté svůj stroj opustily. Téčko tedy velmi pravděpodobně nebylo vůči ohni o nic víc odolné, než běžné německé tanky. Šikmé stěny a oblé tvary mu snad mohly poskytovat lepší ochranu proti zbraním typu zápalných lahví, neboť z nich mohla hořící tekutina snadněji stékat dolů a nezachytávala se v nich, ale na rozdíl od sovětské (nebo finské), německá armáda těchto zbraní v boji prakticky nepoužívala... na druhou stranu je ovšem možné, že právě finská zkušenost Sověty podnítila k tomu, věnovat této problematice zvýšenou pozornost.

Prototyp T-34/76 A při zkouškách odolnosti ohni

I z hlediska opuštění zasaženého vozidla si oba tanky byli v průběhu války zhruba rovnocenné. První verze T-34 sice měly v tomto ohledu jisté nedostatky, které byly u soudobých, služebně starších Pz-IV již dávno odhaleny a odstraněny, ale následující modifikace rychle přinesly nápravu těch nejzávažnějších z nich, zatímco pozdější instalace představných pancířů u německých tanků měla zase zcela opačný účinek, když docházelo k úplnému zablokování některých únikových otvorů, které byly právě z tohoto důvodu u pokročilejších verzí Pz-IV vypuštěny. Všeobecně však ani Pz-IV, ani T-34 neproslul jako nějaký "zabiják osádek". K uvěznění posádky v poškozeném vozidle u nich docházelo jen zřídka. Vyjma těch nejničivějších zásahů byly šance na přežití posádky velmi vysoké. Většina z mrtvých tankystů zemřela bezprostředně po zásahu, nebo byla postřílena až po opuštění vozidla.

Tolik tedy ke stupni ochrany a odolnosti obou vozidel vůči zbraním protivníka. Je tu myslím velmi těžké mluvit o nějakém jednoznačném vítězi. V různých podmínkách měl pravděpodobně různý tank větší šanci na přežití. Obecně se sice má za to, že T-34 poskytoval své osádce vyšší stupeň ochrany, ale z čistě praktického hlediska není žádný konkrétní důvod proč by tomu nemohlo být v absolutní rovině zrovna naopak - poněkud lepší odolnost sovětského typu proti průbojným protipancéřovým projektilům mohla být na straně německého tanku vykompenzována větší odolností vůči explozivním protitankovým zbraním. Jisté ovšem je, že rozhodující nebyla jen odolnost vlastního bojového prostředku, ale spíše její vztah k ofenzivním možnostem zbraní protivníka. Čímž už se ovšem dostáváme k otázce palebné síly, nebo spíše účinnosti vlastní výzbroje...


Ofenzivní potenciál a pracovní podmínky osádky

Oproti většině nepřátelských tanků měl Pz-IV "klasické německé výhody", které původně převzal víceméně jen v rámci standartizace z koncepce tanku Pz-III a které později sám dále rozvíjel. Souhrnně se jednalo o lepší pracovní podmínky osádky. Tedy "pohodlí" řekl by kdosi.

V případě tohoto "pohodlí" ovšem šlo o něco víc, než jen o hezky polstrované sedačky. Němci byli první, kdo si uvědomil že pracovní podmínky osádky tanku jsou zásadním faktorem který rozsáhle ovlivňuje možnosti plného využití bojového potenciálu celého tohoto bojového prostředku. Toto poznání bylo spojeno především s jejich vizí protitankového boje, v němž byli nejúčinnějšími protitankovými zbraněmi zase samy tanky. Čistě pragmaticky skutečně nebyl žádný zvláštní důvod proč by Pz-IV měl mít třímístnou, elektricky ovládanou věž s velitelskou kupolí, kvalitní pozorovací, dálkoměrné i zaměřovací přístroje, odvětrávání bojového prostoru, radiostanici a další "zbytečnosti". Většina podpůrných tanků té doby nic z toho neměla a na své úkoly spolehlivě stačily. V protitankovém boji však toto uspořádání nakonec přineslo Pz-IV ohromné výhody. Výhody které T-34/76 prostě neměl a pravidelně za to draze platil. Typicky ruská odolnost vůči nepříznivým životním podmínkám, pragmatičnost, necitelnost vůči nepohodlí a odlišný přístup k protitankovému boji se tentokrát obrátily proti nim. A tak první věc kterou si o výzbroji německých tanků musíme uvědomit je skutečnost, že německé osádky měly obecně mnohem lepší podmínky k jejímu využití - pokud by byl zcela identický kanon namontován v T-34 a v Pz-IV, větší "údernou sílu" by měl německý tank, protože by měl lepší možnosti nepřítele objevit, rychleji a přesněji ho zaměřit, vypálit a v této palbě pokračovat...

Pozn.: z hlediska "uživatelského komfortu" všechny varianty Pz-IV T-34 jasně překonávaly, částečnou výjmkou v tomto ohledu byla jen poslední verze Pz-IV - Pz-IVj, v níž byl obětován elektrický pohon věže (věží bylo nutné otáčet ručně, prostřednictvím dvourychlostního převodového soukolí) kvůly snížení hmotnosti a výrobní náročnosti celého tanku. Uvolněný prostor navíc dovolil zvýšit kapacitu palivových nádrží. Tato úprava bezesporu snížila protitankové schopnosti Pz-IV na krátkou vzdálenost, v přestřelkách na větší vzdálenost, které většina německých tankystů preferovala se však pravděpodobně nikterak negativně neprojevovala. Všechny předchozí verze Pz-IV měly naopak oproti T-34 elektrický pohon nejen věže, ale také náměru kanonu. Motor otáčející věží T-34 byl taktéž charakterizován jako velmi nespolehlivý a nedostatečně výkonný.

Rusové jsou nenároční lidé, odolní vůči nepohodlí, neteční vůči nepřízni osudu. Rusko bylo, je a zřejmě ještě i dlouho bude velmi tvrdou zemí. Lidé se zde v průběhu generací naučily vyrovnat s drsným prostředím, nouzí, nedostatkem a nejistotou. Ze sovětského vojáka to činilo obávaného nepřítele, schopného bojovat v naprosto nepředstavitelných podmínkách, nepředstavitelnými způsoby a často i s nepředstavitelnými výsledky (v pozitivním i negativním slova smyslu). Ruské tankové škole to dalo do vínku především dvě zásadní vlastnosti. Jedna z nich byla velmi žádoucí, druhá se jí téměř stala osudnou.

Ruský tank musel být odolný, tvrdý a jednoduchý stejně jako Rus sám. To bylo dobré. Špatné bylo přehlížení podmínek v nichž musela pracovat posádka tanku, které byli na evropské poměry doslova otřesné a přitom se přímo promítaly do bojové efektivity... Z pohledu Rusů byl tank - stejně jako každý jiný bojový prostředek - věcí určenou k ničení a předurčenou ke zničení. Někdo v tom snad může spatřovat cynismus, nebo neúctu a pohrdání životy osádky, ale stejně tak dobře je za tím možné vidět čirý realismus a pragmatismus. Rusové intuitivně chápaly, že z hlediska válečné výroby "čas je krev" a životnost každé zbraně je zpravidla velmi omezena. Proto se nezdržovaly s věcmi které považovaly za nedůležité. Čas od času se to snad mohlo obrátit proti nim, ale zpravidla byla výsledkem vysoká produktivita z hlediska poměru výkon / cena. Sériové ruské tanky byly velmi jednoduché a hrubě zpracované, velké plochy např. běžně nebyly opatřeny nátěry. Ale to co muselo nezbytně fungovat také zpravidla fungovalo - a to za jakýchkoliv podmínek. V prachu, blátě, ledu, pod vodou i ve vesmírném prostoru - důležité prvky ruské techniky fungují vždy a všude stejně dobře a to sice nikoliv komfortně, ale přinejmenším uspokojivě.

Posádka T-34/76 byla čtyřčlenná. Nejspokojenějším členem osádky byl asi střelec-radista, sedící vedle řidiče v přední části korby tanku. Radiostanicí byly totiž až do konce války vybaveny pouze tanky velitelů čet a rot a tak střelec v podstatě jen obsluhoval kulomet Děgťarjev ráže 7.62mm, který využíval k činnosti tlaku spálených plynů, nabíjel se objemnými diskovými zásobníky a měl celkem široké palebné pole - tedy nic až tak složitého. I řidič měl vcelku snadnou práci, pomineme-li tedy poměrně mizerný výhled bojovými průzory a celkem obtížné řazení rychlostních stupňů, k němuž mu bylo osvědčenou pomůckou jedno obzvláště velké kladivo. Ve stísněném prostoru věže ale měly svá místa nabíječ a velitel, kteří dostávaly opravdu zabrat. Oba seděli na polstrovaných sedačkách s čalouněným opěradlem, namontovaných na trubkovém nosníku, který byl připevněn k loži věže. Ponevač byly sedačky uchyceny k loži věže, nepohybovaly se spolu s dělem, a tak když se věž otáčela musel nabíječ i velitel na svých sedačkách měnit pozici podle její okamžité polohy. Protože velitel pracoval zároveň jako střelec z kanonu, měl v bitvě práce až nad hlavu. Interkomem s velmi "různorodou" hlasitostí dával povely řidiči (jedinému dalšímu členu osádky který byl interkomem vybaven), na nabíječe křičel jaký druh munice má nabít, sledoval terén periskopem nebo teleskopickým zaměřovačem zaměřoval kanón, vypočítával palebnou vzdálenost a kanón také odpaloval - a přitom ještě musel udržovat dostatečný odstup od děla, které mělo zákluz 36 cm a přímo jej ohrožovalo na životě. To mu dávalo jen málo času a příležitostí ke sledování toho co dělají osádky tanků okolo, k čemuž ostatně postrádal i adekvátní výhled - tank neměl velitelskou věžičku a ani po otevření poklopu nebyl výhled právě nejlepší - velký jednodílný poklop tvořící téměř polovinu stropu věže byl jednak velmi těžký a druhak po otevření zůstával vyklopen kolmo vzhůru, čímž zcela blokoval výhled vpřed. Život velitele tanku komplikoval i elektrický pohon věže, který na otočení věží tanku o 360 stupňů potřeboval celých 14 vteřin a ani spolehlivostí zprvu příliš nevynikal. Pokud se pohon věže porouchal, musel velitel těžkou věží T-34 otáčet ručně. Ruční pohon byl přitom umístěn tak nešťastně, že velitel otáčel klikou ve skrčené poloze s pravou rukou nataženou napříč těla a ještě musel udržet hlavu pevně na gumové manžetě zaměřovače, aby zabránil vnikání rušivého rozptýleného světla... ale i nabíječ měl své problémy. Z vezených nábojů bylo přímo dostupných v prostoru věže jen malé množství (u T-34/76 A a B to bylo 9 nábojů ze 77) a ty zbývající byly rozděleny v kovových zásobnících pod věží, přikrytých gumovou rohoží tvořící podlahu věže. Proto v každé akci, kdy bylo odpáleno víc nábojů bez přestávky, musel nabíječ odkrýt a demontovat podlahu věže, aby mohl doplnit střelivo. Při zápolení s rohoží ho navíc ohrožovaly horké nábojnice, vyhazované po každém výstřelu z děla a situaci mu rozhodně neulehčovalo ani vcelku pochybné vnitřní osvětlení a rozporuplně spolehlivé odvětrávání bojového prostoru, který se po každém výstřelu děla a otevření závěru nasytil dýmem.

Postupem doby u nových verzí T-34 pochopitelně docházelo k odstraňování dalších a dalších chyb a nedostatků, stejně jako se zvyšovala kvalita výroby a spolehlivost jednotlivých funkčních celků (je si důležité uvědomit, že za převážnou většinu těchto počátečních slabin nelze vinit "neschopné Rusy" - faktem je, že každý výrobek musí dozrát a zatímco Pz-IV měl celé 4 roky na to aby dozrál do podmínek skutečně použitelného bitevního nástroje pro východní frontu, T-34 dozrával doslova a do písmene v žáru bitev). Koncem roku 1942 se například objevila verze T-34/76 C ("Mickey Mouse"), která přinesla praktičtější dvoudílný poklop na věži místo původního jednodílného a také lépe navržené průzory. Roku 1943 přišel T-34/76 D s rozměrnější šestibokou věží, po něm rychle následoval T-34/76 E s velitelskou kupolí a následně i malé množství T-34/76 F s lepší, pětistupňovou převodovkou. Dvoumístná věž ovšem zůstala velkým handicapem všech variant T-34/76. K nápravě došlo až koncem roku 1943, kdy se objevil T-34/85. V době kdy k jednotkám dorazil v dostatečném množství ale už vlastně bylo o výsledku války rozhodnuto - vždyť do prosince 1944 bylo vyrobeno kolem 35 tisíc tanků T-34/76, zatímco tanků T-34/85 bylo do té doby vyrobeno "jen" 11 tisíc. Je tedy jasné který tank mohl být na frontě k dispozici v dostatečném množství. Stačí se ostatně podívat na fotografie z války - narazíte-li na obrázek T-34, bude to na 90% T-34/76. Nejčastější záběry T-34/85 ve skutečnosti pochází až z roku 1945, kdy zachycují jeho projížďky jásajícími davy (nebo případně méně jásajícími ruinami měst). Je zkrátka třeba mít na paměti, že většina sovětských tankystů zemřela ve stroji s dvoumístnou věží...

Třímístné věže se však nakonec tankysté alespoň dočkaly. Jiná a neméně závažná slabina sovětských tanků se naopak osudově projevovala až do posledních dnů druhé světové války. Šlo o kritický nedostatek radiostanic v sovětské armádě, který byl způsoben především sovětskou zaostalostí v oblasti elektrotechniky. Nedostatek radiostanic byl ve skutečnosti daleko větším handicapem, než by se na první pohled mohlo zdát. Jiné signální prostředky, jako například vlajky nebo světlice, se zdají vcelku dostatečné při výcviku, ale jakmile se v boji tankisté zavřou a utěsní všechny poklopy, jsou prakticky bezcenné. Pokud situace Sovětům dovolovala použít mnohokráte vyzkoušenou zahajovací taktiku, mohli i bez radiostanic následovat příkladu velitele a bojovat s překvapivou efektivitou. Jakmile se však přihodilo něco nečekaného, například došlo-li k napadení z boku, nedostatek radiostanic se okamžitě dramaticky projevil - znovu a znovu byly sovětské tanky hromadně ničeny překvapivými útoky, dříve než většina osádek vůbec stačila zjistit co se stalo. Ojediněná dlouhá prutová anténa mimo to také prozrazovala velitelský stroj. Běžnou německou praxí bylo zničit nejprve ten a tak se sovětští tankoví velitelé pochopitelně moc vysokého věku nedožívaly - ti nejlepší umíraly záhy.

Tyto velmi často opomíjené skutečnosti zcela jasně nahrávají Pz-IV a také částečně osvětlují příčiny vysokých ztrát sovětských tankových vojsk, stejně jako s oblibou proklamovanou "neschopnost", či taktickou neobratnost sovětských tankystů. Tragédií sovětských tanků byla v jednoduchosti skutečnost, že velmi často vypadaly skvěle zvenku, ale při pohledu zevnitř byla situace naprosto jiná. Nepřítel se na sovětské tanky pochopitelně díval především zvenčí...


Palebná síla

Podívejme se však na celou situaci z hlediska "hrubého výkonu" - jak byly oba tanky vyzbrojeny?

Jednoduše řečeno, byl T-34/76 i Pz-IV vyzbrojen jedním cca. 3" kanonem a dvěma cca. 0.3" kulomety - jedním pohyblivým ve střílně v korbě a druhým spřaženým s hlavní výzbrojí ve věži. Co se týče potenciálu pro boj s živou silou a ničení nepancéřovaných cílů, veskrze si s tímto notně zjednodušeným podáním vystačíme - jak německý 75mm, tak i ruský 76,2mm kanon totiž střílely přibližně stejně těžké granáty (tzn. stejná účinnost výbušných střel) a i německý 7,92mm tankový kulomet MG-34 byl zhruba srovnatelný s ruským 7,62mm kulometem Děgtarjev. T-34/76 a Pz-IV tedy měly k ničení "měkkých cílů" zhruba stejnou palebnou sílu. Pozdější T-34/85 měl samozřejmě 85mm kanon, což byla v tomto ohledu bezesporu daleko účinější zbraň než německá pětasedmdesátka (pro srovnání: hmotnost tříštivo-trhavého granátu ráže 85mm byla 9,2 Kg, zatímco granát stejného typu ráže 76.2mm vážil 6,4 Kg).


Mnohem složitější však je situace pokud jde o protipancéřový potenciál obou tanků. Obecně lze říci, že zatímco první Pz-IV i T-34 měly poměrně slabou protitankovou výzbroj a převahu tu zpočátku, nakrátko - a spíše náhodou - získaly Rusové, pozdější německé tankové kanony už patřily mezi nejúčinnější protitankové zbraně druhé světové války a obdobné sovětské zbraně se jim v protitankovém boji rovnat nemohly. Hlavním důvodem tohoto stavu byl především odlišný pohled obou stran na úlohu tanku na bojišti. Sověti zde kladly větší důraz na boj s "měkkými cíly" a v boji s tanky protivníka preferovaly jiné, převážně specializované a levnější zbraně. Němci naopak za nejúčinnější protitankovou zbraň považovaly zase další tank a právě podle této filozofie své zbraně vyvíjely.

Typickým příkladem relativně úzké specializace německé tankové výzbroje je například 88mm kanon KwK 43 L/71 (Tiger II), 75mm kanon KwK 42 L/70 (Panther) nebo 50mm kanon KwK 39 L/60 (Pz-IIIm). Všechny tyto kanony byly charakteristické použitím relativně lehkých střel vzhledem k hmotnosti samotné zbraně. Je pochopitelné, že střela konvenčního kanonu bude vždy podstatně lehčí než zbraň která ji vystřeluje, ale u německých tankových kanonů byl tento poměr vzhledem k většině sovětských zbraní neobvykle vysoký. Zásadním hlediskem byla skutečnost, že menší ráže obecně znamená lehčí střelu, v níž sice není možné uložit tolik trhaviny, ale která má naopak menší aerodynamický odpor, méně na ní působí gravitace za letu a snáze jí lze udělit vysokou rychlost. To společně vede k plošší trajektorii a kratší prodlevě mezi výstřelem a zásahem cíle. Prakticky tedy šlo o nejpřesnější tankové zbraně své doby, neboť střelec nemusel příliš brát v úvahu takové "drobnosti" jako klesání střely za letu a předstřel. Mimo to se s lehčí municí snáze manipulovalo (což zvyšovalo praktickou rychlost střelby) a tanky jí mohly vézt více. Ve spojení s kvalitou německé munice byla proto nebezpečnost těchto zbraní nakonec daleko vyšší, než bychom mohly odhadovat jen na základě běžně udávaných tabulkových výkonů jako je průbojnost, dostřel, nebo hmotnost výbušného granátu. Přidáme-li k tomu ještě velmi vysoký stupeň výcviku německých osádek a neobyčejně kvalitní optické a dálkoměrné přístroje, pochopíme proč německé tanky až do konce války neměly soupeře jde-li o střelecké souboje na dlouhé vzdálenosti. Sovětské tankové kanony nikdy nedosáhly takové účinnosti v protitankovém boji na dlouhou vzdálenost. Zbraně jako 85mm kanon D-5T, nebo 122mm kanon D-25T byly nepochybně pěkné kousky, ale v protitankovém boji na delší vzdálenosti se svým německým protějškům rovnat nemohly už prostě jen proto, že vůči stejně těžkým německým zbraním střílely mnohem těžší granáty. A podobně tomu bylo i v případě 76.2mm kanonu F-34 a 75mm kanonu KwK 40 L/48, kterými byly vyzbrojeny největší počty T-34 a Pz-IV.

Bylo v tom ovšem i něco víc něž jen trochu odlišné zaměření těchto zbraní a důraz kladený na odlišnou činnost. Problémem Sovětů byla munice. V první řadě nebyla hnací slož sovětské munice nikdy tak dobrá jako německá. Nedá se říct, že by nebyla tak "silná" - právě naopak, byla dokonce ještě o něco silnější. Z mnoha různých důvodů souvisejících s vnitřní balistikou (velikost zrna, množství nespalitelných zbytků) ovšem nebyla tak účinná v hlavních stejné délky. V druhé řadě měli Němci nižší výrobní tolerance (ať už jde o rozměry a hmotnost střel, či násyp hnací náplně), což znamenalo menší odchylky a tedy i dosažení větší přesnosti střelby. Mimo to běžně užívaly různé speciální druhy střel, které Sověti v tankových kanonech užívaly jen výjmečně, pokud tedy vůbec.

Standartním typem protipancéřové munice německé armády byl například průbojný granát s balistickou kuklou a makarovovou protiskluzovou čepicí (APCBC), vybavený dnovou náloží. Ten měl lepší balistické parametry a vyšší účinnost při šikmém dopadu na pancíř, než běžné průbojné střely (AP), které tvořily převážnou většinu sovětské protitankové munice. Ty mimo jiné mnohdy nebyli vybaveny dnovou náloží, která po probití pancíře (nebo uváznutí v něm) explodovala a tak zvyšovala ničivý účinek zásahu. Účinnost sovětských zbraní by tedy logicky byla nižší, i kdyby tyto vystřelovaly stejně těžké projektily stejnou rychlostí jako německé zbraně.

V průběhu roku 1941 Němci také začaly široce užívat podkaliberní střely s tvrdým jádrem (APCR, HVAP), které Sověti zavedly do výzbroje až v říjnu 1943, coby nouzový prostředek proti německým těžkým tankům. V důsledku již zmíněného nedostatku legujících prvků sice v Německu produkce těchto střel nikdy nedosáhla takového objemu, jaký by si snad sami Němci přály, ale v období války které je považováno za rozhodující zde měly nad Sověty naprostou převahu - zavedly tyto střely do výzbroje dříve a dodaly jich k jednotkám větší množství.

Ke konci roku 1941 začaly Němci v tankových kanonech ráže 75mm užívat i kumulativní protipancéřové střely (HEAT), zatímco Sověti munici tohoto typu ráže 76.2mm začaly vyrábět až na podzim roku 1943, ale ani poté ji příliš nepoužívaly, neboť byla vzhledem k objemu produkce k dispozici jen výjimečně. Podle některých sovětských zdrojů nebyla dokonce kumulativní munice ráže 76.2mm u T-34/76 nikdy použita v boji a předpisy její použití ve zbraních L-11 a F-34 výslovně zakazovaly - prý byla určena pro dvouúčelová tažená plukovní děla (např. slavný Zis-3) a v tankových kanonech mohla z blíže nespecifikovaného důvodu explodovat ještě v hlavni. Mnohem lepší byla situace u T-34/85, ale i zde byly nejužívanějším typem "speciální" munice podkaliberní průbojné granáty.

Nechme hovořit čísla: palebný průměr Pz-IV různých verzí tvořilo 80-122 nábojů, z nichž zhruba 70% připadalo na tříštivé granáty (SprGr.39) a zbytek tvořily z větší části průbojné granáty s balistickou kuklou a makarovovou protiskluzovou čepicí (PzGr.39) a menší množství "speciální" munice typu podkaliberních průbojných střel s tvrdým jádrem (PzGr.40), kumulativních (7.5 cm Hohlgranate), nebo zadýmovacích střel (Nebelgranaten). T-34/76 vozily v závislosti na verzi 73-100 nábojů, z nichž rovněž kolem 70% bývalo tříštivo-trhavých (UF, UOF) a ve zbytku převažovaly průbojné (UBR) společně s menším počtem (5-10 Ks) šrapnelových střel (USh). Podkaliberní střely (UBR-350P) byli zavedeny do výzbroje až v říjnu 1943 a ke konci války se nejčastěji vozily 4 kusy v jednom vozidle, čistě pro případ střetnutí s německými těžkými tanky. Kumulativní střely ráže 76.2mm (UBP-354A) se jak už bylo řečeno v T-34/76 pravděpodobně nikdy nepoužívaly, rozhodně však ne do podzimu 1943. Udává se, že T-34/85 běžně přepravoval 55 nábojů z čehož prý bylo 36 tříštivých (tj. cca. 65%), 14 protipancéřových a 4 podkaliberní (zajímavé je, že v tomto součtu nám jeden náboj chybí a přesto se s tímto údajem pravidelně setkáváme v různých zdrojích).

Pozn.: výroba speciálních typů munice pro tankové kanony byla Rusy obecně vnímána jako nepraktické plýtvání - pro jejich technicky méně rozvinutý průmysl byla její výroba obtížnější než pro technokratické Německo a vzhledem k tomu že většiny zásahů ruští tankysté dosahovaly při střelbě na krátkou vzdálenost, kde byl účinek klasických protipancéřových střel zpravidla dostatečný, dávala se přednost výrobě dostatečného množství levných konvenčních nábojů.

Ze všech těchto důvodů tedy byla většina německých tankových kanonů z hlediska protipancéřového potenciálu účinnější než srovnatelné sovětské zbraně. Na vině byla především méně kvalitní sovětská munice, která vytvářela nutnost užívat těžší zbraně k dosažení výkonu srovnatelných se zbraněmi německými, ale také jiný názor Rusů na úlohu tanku na bojišti, který kladl větší důraz na boj s "měkkými cíly" než tomu bylo v případě Němců a kterému zbraně větší ráže vlastně i vyhovovaly.

Munice sama ovšem samozřejmě není vše, stejně jako zaměření zbraně, ke kterému koneckonců obě strany spěly dost dlouhou dobu a které z hlediska konkrétních typů postupem války prošlo značným vývojem. Abychom plně pochopily proč, musíme se stručně seznámit s historií a okolnostmi vzniku obou tanků.

Stejně jako německý Pz-IV, ani sovětský T-34 původně nebyl určen k soubojům s tanky nepřítele. Předválečná doktrýna sovětské armády byla zaměřena ofenzivně, s důrazem na vedení útočné činnosti do hloubky nepřátelského území (tento postoj byl vynucen jednak ideologicky, druhak geograficky a demograficky). Tanky v ní nebyli dominantní silou, ale jen jedním z mnoha typů moderních bojových prostředků, stejně jako například dělo, letadlo nebo kulomet. Těžké tanky měly s pomocí nemotorizované pěchoty prolomit linie nepřítele a lehčí, rychlejší stroje měly tímto průlomem v součinnosti s jízdou a motorizovanou pěchotou proniknou do hloubky nepřátelského území. Hlavním typem těchto rychlých tanků byli tanky BT ("Bystrokhodnyj tank"). Z nich se nakonec vyvinul tank A-32, který byl přímím předchůdcem T-34. Tanky BT byli na svou dobu velmi pokrokovými stroji, neobyčejně rychlé, na svou velikost i velmi dobře ozbrojené, ale naopak jen velmi lehce pancéřované. Idea byla taková, že rychlý stroj bude obtížně zasažitelným cílem a překoná oblast postřelovanou nepřítelem v kratším čase, takže bude mít menší ztráty než sice silně pancéřovaný, ale pomalý stroj, který by mimo jiné údajně byl snadným cílem pro nepřátelské těžké dělostřelectvo. Bojové zkušenosti (Španělská občanská válka, bitva u Chalchin Golu a nakonec i Sovětsko-finská "Zimní válka") však brzy ukázaly, že rychlost sama nestačí. Slabiny koncepce tanků BT vyniknou například v kontrastu s možnostmi lehkých (20, 37 a 40mm) protiletadlových kanonů, jejichž munice na lehký pancíř BT spolehlivě stačila a které vzhledem k tomu, že byly konstruovány pro boj s letadly pohybující se mnohasetkilometrovou rychlostí neměly jakýkoliv problém zasáhnout i ten nejrychlejší tank světa v plném trysku. Výhoda vyšší rychlosti mimo to zůstávala nevyužita, měl-li tank podporovat pěchotu, bez níž zase sami tanky padaly do nastražených léček zamaskovaných protitankových děl a pěchoty, nebo vjížděly do minových polí.

Zleva do prava: BT-5, T-32, T-34/76 A, T-34/76 B

Bylo proto rozhodnuto vyvinout silněji pancéřovaný "rychlý" tank, kterým se nakonec do jisté míry stal právě T-34. A odtud se vyvíjela i jeho výzbroj. První varianty BT měly ryze kulometnou výzbroj, která se v třicátých létech považovala za účinnější pro ničení živé síly. Záhy se však objevily i typy s 37mm protitankovým kanonem B-3 (vzor 1930 - Sověty licenčně vyráběný německý Rheinmetall, pozdější 37mm KwK L/46.5 z prvních Pz-III) a posléze 45mm protitankovým kanonem 20K (vzor 1932/38) - což tehdy byla víceméně obvyklá tanková výzbroj, srovnatelná například s nejvýznamnějším tehdejším zahraničním tankem - Vickersovým mk.IIA vyzbrojeným 47mm kanonem (který byl jako "English Worksmann" exportován i do SSSR). 45mm kanon 20K nakonec převzal i A-32. Zkušenosti z bojů však Sověty brzy přesvědčily, že stávající protitankové kanony nejsou příliš vhodnými tankovými zbraněmi - k boji s tanky protivníka tehdy docházelo jen zřídka a ony nebyli příliš účinné jak proti živé síle tak i proti opěrným bodům nepřítele. Několik BT proto bylo osazeno krátkou, 76.2mm houfnicí K-KT a prodlouženou zbraní L-11 byl následně vybaven i nástupce A-32, T-34 aby hned v zápěti dostal ještě delší kanon F-34 s větším dostřelem a obecně lepšími balistickými parametry.

Podle názorů německých teoretiků se tanky naopak měly stát hlavní zbraní příští války. Měly operovat samostatně, sdružené ve velkých formacích, podporované ostatními zbraněmi, především letectvem. Měly si vybrat místo fronty s nejslabší protitankovou obranou, prolomit ji, proniknout do týlu nepřítele, ničit systémy jeho zásobování, spojení a velení a tím celou nepřátelskou armádu rozložit, případně alespoň zneschopnit a izolované části po obklíčení zničit. Hlavními zbraněmi zde měly být tanky Pz-III vybavené pro protitankový boj. Tanky Pz-IV se měly postarat víceméně jen o ničení opěrných bodů, na které jejich "kulomety nestačily". Úkolem pro který byl vyvinut tank Pz-IV tedy byl "doprovod" Pz-III a jejich palebná podpora. Protože však němečtí tankoví teoretici dlouhohlavňové zbraně v tancích odmítaly jako "nepraktické" a v "přiměřeně dlouhé" hlavni 75mm kanonu střela nedokázala nabrat tu správnou rychlost, neměly první verze Pz-IV příliš účinnou protitankovou výzbroj. Jejich kanon měl omezenou průbojnost, dostřel i přesnost palby na větší vzdálenosti. Krátký 75mm kanon byl zkrátka brán jen jako "foukačka" 75mm výbušných granátů. Jeho hlaveň se musela se zdvihat už na vzdálenost 300 metrů, zatímco pozdější dlouhohlavňové zbraně téže ráže mohly střílet s plochou dráhou střely bezmála až na kilometrovou vzdálenost. Díky různorodé škále munice se však kanon Pz-IV nakonec osvědčil i při plnění daleko širšího spektra úkolů, než pro které byl původně vyvinut. Když se tedy později ukázalo, že možnosti Pz-III jsou vzhledem k limitům v zástavbě těžších zbraní omezené a že tento stroj nestačí k ničení stále silněji a silněji pancéřovaných tanků nepřítele, byl 75mm kanon prodloužen a přeměněn ve vskutku univerzální zbraň. Z původního "těžkého podpůrného tanku" se tak nakonec stal běžný, víceúčelový střední tank a z původní "foukačky" doslova odstřelovací zbraň, když její vývoj vyvrcholil 75mm kanonem KwK 42 L/70 těžkého Panthera.

Krátkohlavňový 75mm kanon KwK 37 L/24 
tvořil výzbroj prvních Pz-IV až do verze F1

Ale nechme obecné řeči stranou, nebojme se technicko-taktických dat a pojďme se na celou záležitost podívat trochu víc konkrétně. První tanky Pz-IV (až po provizorní verzi F1 z roku 1942) byli vyzbrojeny 75mm kanonem KwK 37 L/24. Průbojný granát s makarovovou protiskluzovou čepicí a balistickou kuklou (APCBC) - označovaný v německé armádě jako PzGr.39 - v něm dosahoval úsťové rychlosti 385 m/s, což mu stačilo na prostřelení 41mm pancíře skloněného pod úhlem 30 stupňů na vzdálenost 500 metrů. Pro srovnání připomeňme, že nejsilnější pancíř tanku T-34/76 A dosahoval tloušťky 45mm, ovšem na čele korby byl skloněn pod úhlem 60 stupňů. Další verze T-34/76 B měla pancíř o tloušťce až 60mm, ovšem objevila se až počátkem roku 1942 a zesílení pancíře se týkalo jen věže (2mm zesílení korby snad můžeme zanedbat).

T-34/76 A (nebo-li T-34/76 model 1940) byl oproti tomu vyzbrojen starým kanonem L-11 ráže 76.2mm s délkou hlavně 30.5 ráže. Průbojnost tohoto kanonu bohužel není známa a ve většině literatury se neudává. Víme ovšem, že úsťová rychlost střely dosahovala 558 m/s, což je o celých 45% více než u německé zbraně používající jinak zhruba stejně těžkou střelu. Stoupla-li tedy průbojnost úměrně ke kinetické energii střely, mohla teoreticky dosahovat kolem 60mm (pravděpodobně však byla o něco nižší kvůly již zmíněné obecně horší kvalitě sovětské protipancéřové munice i jejímu méně dokonalému typu), což už je podstatný rozdíl oproti 41mm německé zbraně.

Pz-IVe

Je si ovšem třeba připomenout, že Pz-IV v té době nebyl hlavní protitankovu zbraní německé armády a dokonce ani hlavní zbraní obrněných složek Wehrmachtu (Panzertruppen). Jak už bylo řečeno, protitankový boj měl v německých obrněných silách zastat Pz-III, zatímco těžší Pz-IV jej měl pouze podporovat, asistovat mu při ničení opěrných bodů. Tanky Pz-III a Pz-IV proto byly v německé armádě zastoupeny v poměru 3:1. Hlavní výzbrojí s níž v roce 1941 německé tankové vojsko vstupovalo do bojů na východě tedy byl Pz-IIIh a starší stroje předchozích tří verzí, upravené na tento standart (tedy celkem cca. 1300 strojů). V dubnu 1940 sice do výzbroje německé armády vstoupily první specializované stihače tanků PzJager-I (vyzbrojené vysoce výkonným 47mm českým kanonem Škoda P.U.V. vzor 36 L/43), ale jejich počet byl relativně zanedbatelný (údajně mělo jít celkem o 132 kusů). Hlavní výzbroj Pz-IIIh tvořil 50mm kanon KwK 38 L/42. Ten vystřeloval munici typu APCBC - PzGr.39 - úsťovou rychlostí 685 m/s, což mu stačilo na probití 49mm pancíře skloněného pod úhlem 30 stupňů na vzdálenost 500 metrů. V srpnu 1940 sice Adolf Hitler osobně nařídil vyzbrojit všechny tanky Pz-III kanonem ráže 50mm typu KwK 39 L/60, ale armádní zbrojní úřad byl zřejmě se stávajícím kanonem L/42 spokojen, a tak rozkaz mlčky ignoroval. V dubnu 1941 spatřil Hitler jeden z nových Pz-III bez delší hlavně a bezpodmínečně trval na její výměně. Opět mu bylo dáno za pravdu, ale ačkoli už 1. května 1941 mohl německý vojenský přidělenec spatřit T-34 na Rudém náměstí a široce o něm referovat, opět se nic nedělo - s krátkým kanonem byli očividně všichni spokojeni. Až první setkání německých jednotek s tanky T-34 a KV v poli zbrojní úřad přesvědčilo o vhodnosti tohoto kroku, takže další verze (Pz-IIIj Special, Pz-IIIL a Pz-IIIm) už byly delším kanonem standartně vyzbrojovány. Mezi tím si ovšem němečtí tankysté museli vystačit se zbraní o hlavni délky 42 ráží.

Pz-IIIj s dlouhohlavňovým 50mm kanonem KwK 39 L/60

Vzhledem k podmínkám na východní frontě roku 1941 to však nebylo závažnějším problémem - moderních sovětských tanků typu T-34 a KV bylo v té době u jednotek ještě relativně málo (přes 75% sovětských tanků tehdy tvořily typy BT a T-26, ve zbylých 25% jsou zahrnuty i lehké kulometné tančíky T-17, nebo naopak monstózní, vícevěžové T-28), byli rozptýleny po celé frontě a také přišly do výzbroje teprve nedávno - dosud trpěly mnoha "dětskými nemocemi" a osádky s nimi ještě neuměly zacházet. Německý útok zastihl sovětské tankové vojsko v nejkritičtější fázy neúměrně odkládaného a protahovaného přezbrojování - nových tanků ještě nebylo dost a staré naopak už několik let přesluhovaly a nebyli k nim k dispozici náhradní díly. Mimo to špičky SSSR špatně vyhodnotily zkušenosti z použití tanků v předcházejících konfliktech a nasazovali je jednotlivě, jako podpůrné zbraně pěchoty. Skupinky dobře ozkoušených německých tanků obsluhované zkušenými osádkami si tak s osamocenými moderními tanky Sovětů dokázaly vcelku snadno poradit.

Navzdory oblíbeným historkám tehdy nepředstavoval silný pancíř sovětských tanků až takový problém jak by se snad mohlo zdát. Proněmečtí historici s oblibou dokola a dokola opakují skazky o "zděšení a překvapení" německých tankystů, které prý zažívaly při prvním setkání s moderními sovětskými tanky. Pro toto "zděšení a překvapení" je ale dnes jen velmi těžké najít nějaké důvody - vždyť jak T-34, tak i KV v podstatě nebyly pro Němce ničím novým - vlastně šlo jen o ruský ekvivalent francouzkých Somua S-35 a britských Matild II, s nimiž se Němci setkaly již o celý rok dříve v bitvě o Francii. Sovětské tanky byly pravda o něco lépe vyzbrojeny, ale to ostatně nyní Němci také. I krátká verze 50mm kanonu přitom měla oproti 76mm kanonům své výhody - vzhledem k nižší ráži a vyšší úsťové rychlosti střílela v bojových podmínkách přesněji a rychleji, a to bez ohledu na kvalitu německé střelecké optiky, výcvik nebo zkušenost osádek. Její výkon sice na větší vzdálenosti nestačil na zničení sovětského stroje, ale hromadná palba jej většinou zvládla brzy vyřadit z boje zasažením některých slabých míst. Snadno lze naopak pochopit skutečnost, že se němečtí tankysté při setkání s moderními sovětskými tanky cítily velmi nepříjemně - slabiny v jejich konstrukci totiž nebyly z druhé strany tak zjevné a to co bylo vidět byly jen samé superlativy - mohutná výzbroj a pancíř, stejně jako vysoká pohyblivost v případě T-34. Jisté každopádně bylo, že zavádění dlouhého 50mm kanonu přišlo v nejvyšší čas. Jasně se sice ukázalo že ani dlouhá padesátka už brzy nebude stačit a že k jejímu zavedení skutečně mělo dojít již v srpnu 1940, ale rozhodně nemůžeme říci, že by šlo o špatnou zbraň.

Pozn.: zde není od věci podotknout, že sami Rusové v té době uvažovaly o zavedení výroby varianty T-34 specializované na protitankový boj, jejíž hlavní odlišností byla náhrada stávajícího 76.2mm kanonu 57 milimetrovým protitankovým kanonem Zis-2. K realizaci tohoto projektu ve větším měřítku nakonec nedošlo a to z ryze pragmatických důvodů - začala válka, nových kanonů byl nedostatek stejně jako munice, výrobní linky dosud nebyly na jejich zástavbu do T-34 připraveny a nový kanon ostatně ani nepodával tak dobré výsledky v boji s "měkkými cíly". Přesto však bylo v závěru roku 1941 v továrně Krasnoje Sormovo vyrobeno kolem 100 Ks "tanků-stihačů" T-34/57, které byli urychleně zapojeny do bojů o Moskvu. Nelze sice popřít, že sovětský 57mm kanon byl bezesporu o dost lepší (úsťová rychlost činila 995 m/s, průbojnost 111mm skloněného pancíře na 500m) než německá dlouhá padesátka, ale i tak to na celou záležitost vrhá poměrně zajímavé světlo. Sovětská výzbroj zkrátka nebyla v protitankovém boji tak dokonalá jak by se při pouhém porovnání ráží mohlo zdát. Velký a těžký granát zkrátka není vše (dalším příkladem může být v tomto ohledu například 37mm kanon M6 L/53 z amerických lehkých tanků Stuart, který vysřeloval munici typu APCBC úsťovou rychlostí 1315 m/s a tak na 455 metrů (500 yardů) probil 61mm pancíře skloneného pod úhlem 30 stupňů - tedy téměř totéž co sovětský 76.2mm kanon L-11 a německý 50mm KwK 39 L/60 s PzGr.39).

Koncem roku 1941 se však k německým jednotkám dostaly ve větším počtu dva nové druhy munice - PzGr.40 a 7.5 cm Hohlgranate. Ty měly zvrátit případnou sovětskou kvalitativní převahu v palebné síle ještě předtím, než se vůbec mohla výrazněji projevit. 7.5 cm Hohlgranate prozatím ponechme stranou, za chvilku se k němu vrátíme. Nový PzGr.40 nebyl ničím jiným než podkaliberní municí s tvrdým jádrem z karbidu Wolframu (APCR, HVAP). Vystřelený ze starého 50mm kanonu KwK 38 L/42 dokázal na 500 metrů probít pancíř silný 58mm, skloněný pod úhlem 30 stupňů. Nové Pz-III s delším kanonem dorazily k jednotkám taktéž počátkem roku 1942. Jejich zbraň vystřelovala PzGr.39 úsťovou rychlostí 825 m/s, což jí zaručovalo průbojnost 60mm pancíře skloněného pod úhlem 30 stupňů na vzdálenost 500m. S novou municí PzGr.40 tato hodnota stoupla na 72mm.

Ve stejné době Sověti zavedly do výzbroje T-34/76 B (T-34/76 model 1941). Došlo u něj k zesílení pancíře věže až na 60mm (podle některých pramenů jen 52mm), ale největší "inovací" bylo výhradní použití nového 76.2mm kanonu F-34 s délkou hlavně 41.2 ráže, namísto starého kanonu L-11 (kanonem F-34 byla vyzbrojena i část předcházejících tanků T-34/76 A). Tato zbraň vystřelovala průbojné projektily úsťovou rychlostí 680 m/s a tak dokázala probít 73mm pancíře skloněného pod úhlem 30 stupňů na vzdálenost 500 metrů.

Obě zbraně si tedy byli v průbojnosti zhruba rovnocenné. Sovětské tanky sice teoreticky mohly využít svého většího účinného dostřelu (průbojnost lehkých 50mm granátů klesala se vzdáleností rychleji, než tomu bylo u těžších 76mm), ale skutečnost byla zpravidla taková, že na větší vzdálenosti naopak vítězily Pz-III a to díky svým lepším předpokladům zasáhnout nepřítele. I přes zpoždění zaviněné štábním šimlem tedy nové německé tanky Pz-IIIj Special s novou municí PzGr.40 stačily na nejnovější ruské T-34/76 B se zesíleným pancéřováním věže, přičemž samy měly čelní pancíř (věže i korby) tloušťky 74mm (další verze Pz-III - L a M - byly navíc vybaveny 100mm silným, širokým štítem kanonu chránícím celé čelo věže).

Nesmíme však zapomenout ani na novou německou munici 7.5 cm Hohlgranate (Hohlladungsgranate 38 HL/A, či Patr.39). Činilo by nám totiž pak jisté problémy pochopit, proč byl na počátku léta 1942 do další verze Pz-IIIn namísto výkonné 50mm zbraně zabudován "zastaralý" 75mm kanon KwK 37 L/24, nám již dobře známý z prvních Pz-IV. Nahrazení 50mm kanonu s úsťovou rychlostí 825 m/s zastaralým 75mm kanonem s úsťovou rychlostí 385 m/s se na první pohled může zdát jako krok zpět. Připomeňme si, že tato zbraň dokázala průbojným granátem PzGr.39 prostřelit jen 41mm pancíře skloněného pod úhlem 30 stupňů na vzdálenost 500 metrů. Tedy o 50-80% méně než nové 50mm kanony. Pokud ovšem stejný 75mm kanon vystřeloval nový kumulativní granát 7.5 cm Hohlgranate, počáteční rychlosti střely o hmotnosti 4,44 kg činila 450-485 m/s a její průbojnost zůstávala po celou - 2500 metrů dlouhou - dráhu mířeného výstřelu stejná - a to 98mm. Kumulativní granáty totiž probíjely pancíř usměrněním (kumulací) výbušné síly své explozivní náplně a jejich účinek tak nebyl závislý na dopadové energii, narozdíl od průbojných střel neklesal s narůstající vzdáleností. Problém představovala jen více zakřivená balistická křivka, která vyžadovala přesný odhad vzdálenosti cíle a tak kladla větší nároky na střelce i dálkoměrné přístroje.

Raná verze Pz-IIIn se starým 75mm kanonem KwK 37 L/24

Nové kumulativní granáty vystřelované z krátkých hlavní starých pětasedmdesátek tedy měly nižší přesnost střelby v bojových podmínkách, ovšem ve stejné nevýhodě se koneckonců ocitaly i T-34 v porovnání s německými 50mm kanony. Můžeme tedy věřit buď tomu, že hrál větší roli maximální účinný dostřel - a pak vítězil Pz-IV - nebo tomu, že záleželo spíš na "efektivním dostřelu", kde zas byli vítězi Pz-III. Do říše bájí a pohádek každopádně musíme zařadit oblíbená tvrzení německých tankystů, jakže byly proti T-34 bezmocní, populární Guderianův výrok nevyjímaje. Problém pro německé tankové kanony nepředstavovaly tanky T-34, a dokonce ani tanky KV-1 a KV-2 (maximální pancíř tl. 75mm), ale výhradně nové KV-1c se zesíleným (až 120mm) pancířem, které ovšem sami Rusové považovaly za neúspěšné, vyrobili jich jen velmi omezené množství a záhy místo nich vyvinuly odlehčenou verzi KV-1s ("Skorostnoy" - rychlý). Nové tanky Pz-III, útočná děla StuG-III a všechny staré Pz-IV mohly každopádně zničit naprostou většinu moderních sovětských tanků čelním zásahem na mnohem větší vzdálenost, než ony mohly stejným způsobem zničit je. Starší tanky Pz-III s krátkými 50mm kanony nepochybně stačily alespoň na stejně staré T-34/76 A.

Přičinu legend o "nezničitelnosti" sovětských tanků pravděpodobně musíme hledat spíše na straně obsluh zastaralých 37mm německých tažených protitankových kanonů, nemodifikovaném zlomku tanků Pz-IIIe, a kořistních Pz-35(t) a Pz-38(t) - tedy zbraní daleko starších než byly zbrusu nové tanky T-34 a KV, přijaté do výzbroje SSSR v polovině roku 1940. Stejně nesprávné je ostatně i zažité mínění o německé osumaosumdesátce coby největším zabijáku tanků KV a T-34 v roce 1941 - větší množství v prvních letech války ve skutečnosti zničily 105mm houfnice (10,5-cm leFH 18) střílející protibetonové (a později podkaliberní 88mm) granáty. Historie a historky o ní se zkrátka dost často liší...

Pozn.: výsledek bojů na východní frontě tak teoreticky mohl záviset i na takové "drobnosti" jakou je dodávka malého množství speciální munice určitého typu. Je pravdou, že ve výrobě většího množství podkaliberních střel Němcům bránil nedostatek Wolframu, ale osobně nevím o ničem co by jim bránilo v masové produkci kumulativní munice, v jejímž bojovém použití koneckonců drží celosvětové prvenství (německá armáda zkoušela kumulativní střelivo již ve Španělské občanské válce - 1936-1939). Bez zajímavosti není ani to, že i zde může být jedna z příčin úspěchů tankových vojsk Waffen-SS - ty náhle nevypadají až tak zářivě, máme-li na zřetely kdo že měl od roku 1942 přednost v zásobování na úkor Wehrmachtu, dodávky speciálních typů munice (APCR, HEAT) s největší pravděpodobností nevyjímaje.

I pokud ovšem chceme trvat na zažitém mínění o nedostatečném výkonu německých tankových kanonů na přelomu let 41/42, těžko můžeme zavírat oči před následující německou převahou. V dubnu 1942 se totiž na bojišti objevil střední tank, který na sovětské straně neměl mít v palebné síle sobě rovného až do konce roku 1943. Řeč je typu Pz-IVf2 s prodlouženým 75mm kanonem KwK 40 L/43. Střela PzGr.39 v něm dosahovala úsťové rychlosti 740 m/s a tak dokázala probít 89mm pancíře skloněného pod úhlem 30 stupňů na vzdálenost 500 metrů, nebo 69mm skloněného pancíře na vzdálenost 1500 metrů. Prodloužená verze tohoto kanonu s délkou hlavně 48 ráží se objevila záhy a vystřelovala tutéž střelu úsťovou rychlostí 750 m/s, což znamenalo nárůst daných hodnot na 93mm a 71mm. Možnost střelby kumulativních granátů přitom u obou zbraní zůstala zachována a souběžně s zaváděním zbraní ráže 75mm s dlouhou hlavní byla zahájena i výroba 75mm podkaliberní munice (PzGr.40), která ve zbrani L/48 dosahovala úsťové rychlosti 1060 m/s, což jí na vzdálenost 500 metrů zajišťovalo průbojnost 120mm skloněného pancíře (množství 75mm PzGr.40 dodané jednotkám však bylo drasticky omezeno v důsledku hrozivě narůstajícího nedostatku legujících prvků v německém hospodářství).

Pozn.: vedle 75mm tankového kanonu KwK 40 L/48 se na frontě objevil i obdobný (z hlediska výkonů i základní konstrukce prakticky identický) tažený protitankový kanon 7.5-cm PAK 40, který byl v upravené podobě (jako StuK40) instalován i do nových útočných děl StuG-III, vycházejících z podvozku tanků Pz-III, jejihž výroba byla postupně omezována právě na úkor tohoto typu zbraní, aby se zcela zastavila v srpnu 1943. Obdobné kanovy byli roku 1942 montovány i do stíhačů tanků Marder, stavěných na podvozcích starých tanků Pz-II, Pz-35(t) a Pz-38(t).

Náhlému výkonostnímu skoku německé protipancéřové tankové výzbroje nebyli Sověti schopni čelit. Výzbrojí všech dalších verzí T-34/76 totiž zůstal nám již dobře známý 76.2mm kanon F-34. Ten sice v žádném případě nebyl špatnou zbraní, ale také nebyl konstruován k ničení pancéřovaných cílů na velkou vzdálenost a za novým německým KwK 40 tu proto žalostně zaostával. Vyšší účinnost německých zbraní přitom nebyla na sovětské straně kompenzována ani zesílením pancéřové ochrany (jak tomu bylo například u pozdějších Pz-III vůči T-34/76) - nové modely T-34 sice přišly s ještě propracovanějším a racionálněji tvarovaným pancířem, ale jeho sklon ani tloušťka se příliš nezvýšily - dokonce i pozdější T-34/85 měl čelní pancíř silný jen 75mm. Už Pz-IVf1 přitom měl čelní pancíř věže silný 60mm a korby 50mm a i u pozdějších verzí síla pancíře narůstala, až k 80mm u Pz-IVj. Lepší tvary sice zdřejmě T-34 i tak zaručovali o něco lepší stupeň balistické ochrany, ale na kompenzaci německé převahy ve výzbroji to nestačilo - zatímco všechny verze Pz-IV od varianty F2 dále byly schopny ničit T-34 čelními zásahy na více než kilometrovou vzdálenost, T-34/76 se musely přiblížit na vzdálenost zhruba poloviční, aby dokázaly totéž. Teoreticky tedy snad měly Rusové zpočátku války mírnou převahu v palebné síle díky kanonu F-34, ale po zavedení Pz-IVf2 s 75mm kanony KwK 40 L/43 a L/48 byla "ruská převaha" nenávratně pryč. Stalo se tak přitom právě v době, kterou bychom z hlediska válečného úsilí mohly považovat za rozhodující. KwK 40 neměl na sovětské straně coby protitanková zbraň protivníka sobě rovného a tak se logicky v palebné síle pozdějším Pz-IV nemohla rovnat ani žádná z verzí T-34/76.

Pz-IVg s 75mm kanonem KwK 40 L/48

Ve stejné době jako Pz-IVf2 (duben 1942) se navíc na východní frontě objevil i první Pz-VI - Tiger. Stroj o celých deset tun těžší, než nejtěžší sovětský tank druhé světové války. Nejprve sice šlo jen o několik předsériových strojů určených k testování v bojových podmínkách, ale v průběhu roku rychle následovaly další a další sériové stroje. Tigr měl samozdřejmě mnohem silnější pancíř než soudobé střední tanky (maximální tloušťka dosahovala až 110mm), ale daleko větší inovací byla jeho výzbroj, kterou se stal 88mm kanon KwK 36 L/56. Ten vystřeloval PzGr.39 úsťovou rychlostí 810 m/s, což znamenalo 112mm probitého pancíře skloněného pod úhlem 30 stupňů na vzdálenost 500 metrů, nebo 91mm na vzdálenost 1500 metrů. Při použití podkaliberního PzGr.40 tyto už tak vysoké hodnoty stouply na 155mm a 122mm. Ve spojení s kvalitní německou optikou, municí a dálkoměrným zařízením šlo o doslova nepřekonatelnou zbraň - poválečné testy ukázaly, že pravděpodobnost zásahu stojícího nepřátelského tanku první ranou na vzdálenost 1500 metrů se u Tigra pohybovala mezi 89 a 98 procenty, v závislosti na typu použité munice. Tigry tak byly schopny ničit většinu nepřátelských tanků na vzdálenost převyšující 2000 metrů - vzdálenost ze které jim ony nemohly efektivně odpovídat.

Tiger I s 88mm kanonem KwK 36 L/56

Závažnost situace se plně ukázala až na přelomu let 1942/43, kdy Sověti plně okusily palebnou sílu německých těžkých tanků, když se původní ojedinělá setkání začala množit. Mimo to byli sovětské špičky konfrontovány i s poznatky zpravodajské služby o dalších německých tancích nové generace které se co nevidět měly objevit na bojišti. Ovšem ačkoliv byla válka právě ve své rozhodující fázy, vývoj sovětských tankových kanonů vázl. Situace se na čas dokonce zdála až tak kritickou, že byl realizován pokus o oživení původního "tanku-stihače" z roku 1941 - T-34/57 vyzbrojeného kanonem Zis-2. Tři stroje byli skutečně zkoušeny na frontě od 15. srpna do 5. září, ale adekvátní ruská protizbraň nakonec přišla až na podzim roku 1943 (tzn. až po bitvě v Kurském oblouku) v podobě 85mm kanonu D-5T, montovaného do tanků T-34/85, KV-85 a IS-1 (IS-85). Tento kanon vystřeloval průbojné střely (AP) úsťovou rychlostí 792 m/s, což znamenalo 111mm probitého pancíře skloněného pod úhlem 30 stupňů na vzdálenost 500 metrů a 93mm na 1500 metrů. S podkaliberní municí (BR-365P) probila stejná zbraň 138mm skloněného pancíře na vzdálenost 500 metrů. Jak je však patrné z úsťové rychlosti, těchto velmi dobrých výsledků dosahoval sovětský kanon především díky vyšší hmotnosti střely. Rozdíl byl sice zdánlivě malý, ale při střelbě na dlouhé vzdálenosti se nevyhnutelně projevil, společně s horší kvalitou sovětské munice i optiky. 85mm kanon D-5T (a jeho pozdější nástupce, 85mm kanon ZiS-S-53) tak byl na kratší vzdálenosti rovnocenným soupeřem nepřátelskému 88mm KwK 36 L/56, ovšem na delší vzdálenosti už mu prostě nestačil. Mimo to přišel o více než rok později, kdy už byl k dispozici Tiger II ("Tygr Královský") s ještě účinnějším 88mm kanonem KwK 43 L/71 a Panther s 75mm KwK 42 L/70.

Pozn.: ani jiné ruské tankové kanony neměly v protitankovém boji sovětům získat převahu. 122mm kanony D-25T tanků IS-2 byly sice obdivuhodné zbraně, neocenitelné při ničení opěrných bodů nepřítele, s velmi dobrou průbojností i dostřelem, ale v protitankovém boji je znevýhodňovala objemná dělená munice, která znamenala nízkou rychlost palby, menší zásobu střeliva, více zakřivenou trajektorii a větší prodlevu mezi výstřelem a zásahem cíle. Stejně jako všechny ostatní sovětské tanky ovšem nebyl ani IS-2 konstruován jako zbraň pro boj s těžkými tanky protivníka, ale spíše jako paralelní zbraň, odpovídající modifikace vlastních tankových vojsk (nabízí se srovnání s případem Tu-2 a Ju-88). IS-2 měl jako těžký "průlomový" tank postupovat bezprostředně za vlnou středních tanků a ničit místa odporu se kterými si oni nedokáží poradit. To byla věc pro kterou byl konstruován a to byla věc kterou uměl velmi dobře. Z tohoto pohledu je jen pochopitelné, že nové německé Tigry a Panthery měly mnohem účinnější protitankovou výzbroj, neboť byli primárně zaměřeny na ničení tanků nepřítele. Na druhou stranu je však nutné přiznat, že velmi dobrá pancéřová ochrana tanků IS dokázala do značné míry eliminovat možnost německých tanků vést s ním boj na dlouhou vzdálenost - jen nemnoho strojů, vyráběných v nevelkých počtech (Nashorn, Ferdinand, Tiger II, Jagdpanther a Jagdtiger) dokázalo IS zničit na větší vzdálenost než 1 km.

T-34/85 tedy vznikl především jako protiváha německých těžkých tanků. Jaký však byl vztah jeho výzbroje k pozdějším Pz-IV? Než začněme se srovnáváním, musíme si nejprve uvědomit, že další vývoj Pz-IV už víceméně postrádal jakéhokoliv smyslu - již v únoru 1943 padl návrh, aby tanky Pz-IV byly z výroby staženy a zcela nahrazeny tanky Panther. Výroba nových tanků však probíhala pomaleji, než se čekalo, postihovaly je rozličné technické problémy a válka právě byla ve své kritické fázi. Adolf Hitler tak rozhodl ponechat Pz-IV ve výrobě "alespoň do začátku roku 1944". U dalších variant tedy nemělo dojít k nějakým zásadním změnám, šlo pouze o menší inovace (přesto však měl Pz-IVj silnější pancíř a větší operační dosah při nižší bojové hmotnosti i výrobní náročnosti než všechny předcházející varianty Pz-IV). Na konci války sice ještě proběhly pokusy s instalací věže tanku Panther na podvozek Pz-IV (samozřejmě včetně 75mm kanonu KwK 42 L/70), ale lze říci, že tento pokus vlastně ani nebyl myšlen vážně - daleko praktičtěji vypadalo využítí stávajících výrobních kapacit k produkci nové generace útočných děl (Sturmpanzer IV Brummbar), nebo stihačů tanků (Jagdpanzer IV) založenéných na podvozku Pz-IV, obdobně jako se tomu v roce 1943 stalo v s Pz-III. Výzbrojí všech dalších verzí Pz-IV tak zůstal až do konce války osvědčený 75mm kanon KwK 40 L/48. Protože však nejvyšší tloušťka pancíře tanku T-34/85 dosahovala již zmíněných 75mm (věž), tento kanon v podstatě dostačoval a vlastně ani nebyl žádným podstatným handicapem - s běžně užívanou protipancéřovou municí (PzGr.39) totiž Pz-IV dokázali ničit střední střední tanky nepřítele čelními zásahy na vzdálenost blížící se 1500 metrům a s kumulativními prakticky až na vzdálenost svého maximálního dostřelu. Německé tanky si tak vlastně až do konce války zachovaly převahu v protitankovém boji na dlouhou vzdálenost...

T-34/85 s kanonem D-5T

Je však sporné nakolik velikou výhodou to pro ně skutečně bylo. Navzdory zaujetí veřejnosti tanky je tank víc než jen protitanková zbraň. Udává se, že až 80% tanků na východní frontě zničily jiné zbraně než tanky protivníka - miny, protitanková děla, pěchota, dělostřelectvo a letectvo. Tomu odpovídalo i složení munice, kterou s sebou střední tanky běžně vozily do boje (připomínám, že jak u T-34, tak i u Pz-IV bylo okolo 70% z vezených nábojů tříštivo-trhavých). Na krátké vzdálenosti také méně účinná protitanková výzbroj pozdějších sovětských tanků nepředstavovala prakticky žádnou podstatnou nevýhodu, zatímco u obrněnců určených k palbě výkonnými kanony na vzdálenosti převyšující 1500 metrů neposkytovalo věžové uspořádání (v době kdy neexistovala stabilizace kanonu ani elektronické systémy řízení palby) žádné podstatné výhody - sovětští "zabijáci zvířat" - SU-152, SU-100, ISU-122 a ISU-152 - byli při palbě ze zastávky německé "zoo" minimálně důstojným soupeřem i přes mnohem nižší výrobní náklady, snažší údržbu, větší provozní spolehlivost a menší stavební výšku. Díváme-li se na to z tohoto hlediska, pak výzbroj ruských tanků nebyla žádnou slabinou, v průběhu války byla minimálně srovnatelná s jejich německými protějšky a v mnoha případech dokonce ještě účinnější.

Pozn.: hodnoty průbojnosti udávané v originálních zdrojích u sovětských a německých zbraní často nejsou ekvivalentní, neboť vycházejí z rozdílného způsobu hodnocení. V Německu se pancíř považoval za probitý, bylo-li za ním nalezeno alespoň 50% hmotnosti střely. Sověti pancíř považovaly za probitý až tehdy, proniklo jím alespoň 75% hmotnosti střely. Při srovnávání hodnot průbojnosti z originálních německých a sovětských pramenů je tedy třeba na německé straně zhruba 25% odečíst, nebo naopak na ruské straně 25% přičíst. Výsledek bude pochopitelně dost nepřesný, ale přesto se bude skutečnosti bližší. V předchozím textu byla tato skutečnost brána v potaz a zde udávané hodnoty průbojnosti jsou ekvivalentní (německý 50% systém). Je však třeba v tomto ohledu zdůraznit, že účinnost zbraně ze zjevných důvodů nebyla omezena jen na hodnotu její "maximální průbojnosti". Rovněž je třeba upozornit na skutečnost, že udávané hodnoty průbojnosti jsou víceméně jen orientační - poválečné výzkumy ukázaly, že rozdíl v průbojnosti jednotlivých střel stejného typu vystřelovaných ze zcela identických zbraní dosahoval až 17% (zdřejmě v závisloti na výrobních odchilkách munice, místní kvalitě postřelovaného pancíře apod. "náhodných" vlivech). Různé druhy pancíře však také vykazovaly různou odolnost kupříkladu vůči vysokorychlostním malorážným střelám (např. 50mm PzGr.40) a těžším střelám pohybující se relativně nižší rychlostí (např. 88mm PzGr.39). Dané hodnoty je zkrátka nutné brát s rezervou - zdroje se místy nepatrně liší, ale hádat se o milimetry tu v podstatě nemá žádný smysl. Komplexní srovnání "hrubého výkonu" německých a sovětských zbraní by také vyžadovalo zohlednit mnoho faktorů současně - průbojnost, úsťovou rychlost, hmotnost střely obdobného typu a z toho vyplývající kinetickou energii a energetickou hustotu. Pro naše potřeby jsou však myslím více než dostačují základní parametry jako je ráže, úsťová rychlost a průbojnost.


Pohyblivost

Heinz Guderian řekl: "Motor tanku je jeho zbraní stejně jako kanon." Mobilita je zkrátka jednou z hlavních deviz tankové zbraně - silný kanón a pancíř nestačí. Nelze popřít, že pohyblivost tanku T-34 byla vyšší než u jakéhokoliv sériově vyráběného německého tanku. Otázkou kterou bychom měly zkoumat je tedy to, o kolik a nakolik podstatnou výhodou to pro něj skutečně mohlo být - ať už v boji, nebo v provozu obecně. Z hlediska výkonů nás zajímá především průchodivost terénem a rychlost. U tanku o těchto veličinách rozhodují hlavně tři věci: hmotnost, výkon motoru a uspořádání podvozku.

Hranice nejvyšší hmotnosti německých tanků byla před válkou stanovena na 24 tun, s ohledem na stav mostů v Německu. Vzhledem k pozdějším německým 50-70 tunovým těžkým tankům to sice dnes působí až komicky, ovšem přesně z tohoto omezení konstruktéři Pz-III a Pz-IV vycházely. A protože jejich základní konstrukci již nebylo možné dále nějak zásadně změnit, bojová hmotnost tanku Pz-IV se v závislosti na verzi pohybovala od 20 do 25 tun. Sověti se žádného podobného hmotnostního omezení nedržely. Vycházely naopak z předpokladu, že Německo vyvíjí (nebo dokonce již má) daleko těžší tanky, než ty které byly v oné době známy. T-34/76 A tedy měl bojovou hmotnost mírně převyšující 26,7 tuny a pozdější T-34/85 dokonce 32 tun. V provozu však tato hmotnost z hlediska např. nosnosti mostů nepůsobila větší problémy.

Všechny sériové varianty Pz-IV byly poháněny benzínovým motorem Maybach HL 120 PRM o výkonu 300 koní (224 kW), zatímco veškeré T-34 byl poháněny dieselovými motory V-2 o výkonu 500 koní (373 kW). Než začneme posuzovat vliv silnějšího motoru na bojové operace, měly bychom si nejdříve stručně popsat výhody toho kterého typu motoru. Dieselové motory jsou vzhledem k benzínovým obecně složitější, jejich výroba i údržba je náročnější. Jsou však také vzhledem ke své velikosti výkonnější a nafta je levnější, lze ji z ropy snáze rafinovat než benzín. Oba typy motorů zkrátka mají své výhody a nevýhody. Bylo by krajně zavádějící tvrdit, že sovětský V-2, nebo naopak německý Maybach byl celkově lepší - byly zkrátka jen jiné. Sověti zvolily naftu především proto, že ji pro ně bylo snazší vyrábět, zatímco Němci si vybrali benzín kvůly možnosti vyrábět palivo synteticky z uhlí (což bylo velmi důležité uvědomíme-li si, že Německo nemělo zdroje ropy adekvátní svým válečným potřebám a 90% německé nafty spotřebovala v průběhu války Kriegsmarine). Dieselový motor V-2 se ukázal být spolehlivý a odolný všem klimatickým podmínkám (byl koneckonců dobře ozkoušen už na posledních BT, když jím bylo koncem roku 1939 vybaveno cca. 800 ks BT-7m). Problémy však způsobovaly nekteré jiné funkční skupiny s ním spojené (vzduchové filtry a převodovka - viz. dále, část Spolehlivost). I benzínový Maybach byl velmi spolehlivý a - což je také důležité - i velmi tichý. V této souvislosti se hodí podotknout, že německý tank se slabším motorem bylo možné zaslechnout až na 200 metrů, zatímco T-34 byl údajně nepřeslechnutelný na 500 metrů. Hlavní roli zde ale pravděpodobně sehrály nižší výrobní tolerance na straně Němců, nikoliv menší výkon sám o sobě.

Demontovaný Maybach HL 120 PRM
při generální údržbě tanku Pz-IV

Zdánlivě jasná výkonnostní převaha sovětského motoru (500:300 koním) je do značné míry zavádějící - je sice hezké vědět že byl sovětský motor o celých 66% procent silnější než německý, ale musíme si také uvědomit, že Pz-IVe byl oproti T-34/76 A o více než šest a půl tuny lehčí, stejně jako Pz-IVg oproti T-34/85. Pz-IV zkrátka nepotřeboval stejně výkonný motor, protože byl daleko lehčí. Nebo jinak: není vhodné srovnávat samotné kilowatty, ale kilowatty na tunu - tedy výkon vztažený k hmotnosti. A zde zjišťujeme, že jednotlivé verze Pz-IV (od verze Pz-IVe výše) dosahovaly výkonu 8,9-11,2 kW/t, zatímco T-34 (T-34/85 pochopitelně včetně) 11,6-13,9 kW/t. I tyto hodnoty nám ale prozradí asi jen málo - je sice hezké že víme, že jednotlivé varianty T-34 měly oproti Pz-IV výkonnostní převahu zhruba 2,7 kW/t, ale co to pro nás vlastně znamená? Jakou roli to hrálo a k čemu jim to bylo? Jak "špatná" ve skutečnosti byla výkonnost Pz-IV? Nechme suchopárnou teorii stranou a zkusme si výkonnost Pz-IV porovnat s jinými známými tanky z doby válečné i poválečné: LT-35: 8,5 kW/t, LT-38: 9,6 kW/t, Pz-IIIj: 10 kW/t, Tiger: 8,5 kW/t, Panther: 11,5 kW/t, Tiger II: 7,2 kW/t, Stuart VI: 10,9 kW/t, M3 Lee: 9,4 kW/t, Sherman M4A1: 9,9 kW/t, Sherman M4A3E8: 10,4 kW/t, Sherman VC Firefly: 9 kW/t, Churchill IV: 6,6 kW/t, Centurion: 9,2 kW/t, M26 Pershing: 8,9 kW/t, M60: 10,3 kW/t, Merkava Mk1: 11 kW/t, T-54: 11,8 kW/t, T-62: 10,7 kW/t, T-72: 14 kW/t... z těchto hodnot je myslím dobře patrné, že výkonost Pz-IV nebyla zas až tak špatná - hodnota 11 kW/t je tu jakýmsi velmi slušným průměrem a mnohé konstrukce hodnocené jako úspěšné se spokojili i s 9 kW/t. Motor Pz-IV byl zkrátka vzhledem k tomu jakou hmotnost táhl silný dost, což nám ostatně prozrazuje i fakt, že rozdíl v maximální rychlosti vůči T-34 na komunikacích činil jen 10-13 km/h v závislosti na konkrétní verzy obou strojů - a to jak jistě uznáte není nic až tak světaborného, nebo lépe řečeno nic s čím by se dala vyhrát válka...

Rychlost ovšem není vše, stejně jako výkon motoru a to dokonce ani když je vztažen k hmotnosti. Rozhodující je i uspořádání podvozku, který koneckonců hmotnost nese, výkon přenáší a využívá. T-34 používal odpružení typu Christie, zatímco Pz-IV měl podvozek odpružen torzními tyčemi. O kvalitě podvozku Pz-IV svědčí fakt, že v průběhu celé výroby prakticky zůstal beze změn - s postupem doby jen mohutněla výzbroj a pancíř. Odpružení typu Christie je obecně považováno za velmi úspěšné, snad i pod dojmem vcelku působivých tanků LT-38 a celé řady BT, ale ve skutečnosti v provozu neposkytovalo žádnou zvláštní výhodu oproti torznímu. To čím odpružení typu Christie vyniká je především velmi jednoduchá výroba a to i v průmyslu s omezenými možnostmi. Na druhou stranu však také vede k velké stavební výšce a to úměrně velikosti tanku - čím těžší je tank, tím vyšší pak má stavební výšku a tím se i dále zvyšuje jeho hmotnost - což nám jasně osvětluje proč tento "báječný" typ odpružení nebyl použit i u těžších tanků KV a IS, nebo u pozdějších T-55, T-62, T-64, T-72, T-80, T-90. Torzní odpružení je proti odpružení typu Christie sice o něco výrobně složitější, ale nezvyšuje stavební výšku a tedy ani hmotnost vozidla, což je právě důvodem proč jej preferovaly Němci. Bez zajímavosti není, že u T-34m, vyvíjeného Sověty na základě zkušeností s ukořistěným Pz-III v Polském tažení bylo počítáno právě s torzním odpružením a je tedy velmi pravděpodobné, že kdyby válka začala až o rok později, většina tanků T-34 by vypadala právě takto. Ve skutečnosti ovšem toto "technologické opoždění" pro Sověty nepředstavovalo žádný významný handicap - snazší výroba jim ve válečných letech jistě přišla vhod a odpružení typu Christie bylo i přes některé své charakteristické nevýhody pro tank T-34 stále ještě dost dobré.

T-34m - dřevěný model

Pohyblivost T-34 v těžkém terénu byla ve skutečnosti podstatně lepší než u Pz-IV, ovšem nikoliv díky výkonnějšímu motoru, nebo lepšímu odpružení, ale především kvůly zdánlivé banalitě - a to díky větší šířce pásů. Všechny varianty T-34 měly pás široký 550mm. Pz-IV měl naopak pás široký pouhých 360mm - což sice mohlo být dostatečné ve střední Evropě, ale nikoliv na východě, kde se pravidelně objevovaly metrové závěje sněhu a moře bahna. Již po zkušenostech z první ruské zimy - koncem roku 1941 - byl tedy rychle vyvinut širší, 400mm, přečnívající tzv. východní pás ("Ostkette"). Ani ten ovšem na sovětské podmínky mnohdy nestačil. Na druhou stranu je ale pravdou že tu mnohdy nestačily ani 550mm pásy tanků T-34 - je známo mnoho případů kdy T-34 zapadl v promáčeném terénu. Většina tankystů ve skutečnosti nejevila přílišné nadšení využívat pozitiva tohoto typu - obtížnému terénu se všichni bez rozdílu raději vyhýbaly, protože správně odhadnout co jaký tank ještě snese a co už ne nebylo nijak jednoduché. Ale nechme ve srovnání opět promluvit čísla: měrný tlak na půdu se u různých verzí Pz-IV pohyboval v rozmezí od 0,91 (Pz-IVd s Ostkette) do 1,26 Kg/cm2 (Pz-IVg bez Ostkette), zatímco u jeho ruských protějšků od 0,88 (T-34/76 A) do 1,06 Kg/cm2 (T-34/85). T-34 byl tedy opětovně o něco lepší, ačkoliv ne o tolik, o kolik by se nám mohlo zdát z porovnání samotné šířky pásů - pravděpodobně proto, že oba tanky měly sice jiné pásy, ale také i jinou hmotnost a to při zhruba stejné délce (5,9 a 6 metrů). Pro porovnání by se hodilo dodat, že například měrný tlak na půdu tanku Panther Ausf. G dosahoval 1,18 Kg/cm2 - tedy jen o málo méně než u té nejtěžší varianty Pz-IV bez Ostkette a přesto byl Panther Němci považován za velmi pohyblivý "střední" tank.

T-34/76 uvázlý v rozmáčeném
terénu na počátku války

Odvážil bych se tedy tvrdit, že T-34 sice nějaké ty výhody co se týče pohyblivosti nesporně měl, ale jejich hodnota byla poněkud pochybná - němečtí konstruktéři i tankysté očividně v pohyblivosti svých tanků nějaký větší problém neviděli, jinak by zřejmě Německo pernamentně nevyvíjelo tanky s nižší a nižší pohyblivostí než tou, kterou měly ty stávající. Další vývoj německé tankové techniky v dobách druhé světové války se naopak ubíral směrem zvyšování pancéřové ochrany a palebné síly a to z velké většiny právě na úkor pohyblivosti. Pohyblivost Pz-III a Pz-IV byla roku 1942 zvýšena širšími pásy a tím to celé skončilo. Dokonce ani těžký tank Panther, považovaný Němci za střední a velmi pohyblivý (při bojové hmotnosti větší něž IS-2), nebyl srovnatelný s nejtěžšími variantami T-34/85, o T-34/76 vůbec nemluvě.

Pravdou zřejmě bude, že vyšší pohyblivost je u tanku sice bezesporu žádoucí, ale v praxi často k ničemu - stará známá poučka říká, že rychlost postupu vojenské jednotky se rovná rychlosti postupu jejího nejpomalejšího celku. Z německého pohledu tedy zřejmě byl pohyblivější tank nezajímavý, neboť by vyvolával problémy při součinnost s ostatními silami. Připomíná nám to dobře známý problém anglických obrněných sil z počátku války, skládajících se z rychlých a lehce pancéřovaných křižníkových tanků a pomalých, ale mohutně pancéřovaných pěchotních tanků. Křižníkové tanky zkrátka mohly využít své pohyblivosti pouze tehdy, pokud se oddělili od pomalejších pěchotních tanků. A přesně tak tomu bylo i s T-34 měl-li spolupracovat s jinými vozidly. Jak ve svých pamětech uvádí asi nejznámější sovětský tankový velitel P.A. Rotmistrov: do útoku se většinou dostal jen oddíl tanků T-34, protože lehké a těžké stroje se opozdily. Malé lehké tanky měly problémy s překonáváním obtížných překážek a těžké zase bořily mosty, nebo se zdržovaly vzájemným vyprošťováním. T-34 měl zkrátka v pohyblivosti poněkud problematickou, až by se snad dalo říct ryze teoretickou výhodu. Ať je koneckonců tank rychlý jak chce, protipancéřová střela letící dvou až troj-násobnou rychlostí zvuku jej nakonec vždy dostihne...

Pozn.: bez zajímavosti snad není ani skutečnost, že stát který dnes má za posledních padesát let nejvíce praktických zkušeností s bojovým použitím tanků - Izrael - preferuje jedny z nejméně pohyblivých, ale také nejsilněji pancéřovaných a vyzbrojených tanků (byť pochopitelně operuje v jiných podmínkách, než které panovaly na východní frontě let 1941-44).

Jednoznačnou výhodou tanku T-34, kterou by ovšem bylo velmi těžké zpochybnit, je větší jízdní dosah - tedy vlastně větší zásoba paliva vzhledem k jeho spotřebě. Převaha v jízdním dosahu zdánlivě nemusí příliš znamenat, díváme-li se na ni z hlediska jediného stroje - vždyť doplnit palivo po nějakých stopadesáti kilometrech přeci nemůže být zas až takový problém, že? U velkého tankového útvaru čítajícího 150-800 strojů však o závažný problém jde a to konkrétně o problém časový, zásobovací i organizační. Zastávky na doplnění paliva prodlužují přesuny a tanky jsou během nich zranitelné např. útoky letectva. Jednoduše jde o relativně závažnou komplikaci, která přímo ovlivňuje taktické i operační možnosti celého útvaru. A právě zde mohl být T-34 v podstané výhodě - vždyť zatímco první verze Pz-IV měly jízdní dosah na silnici kolem 200 km, T-34/76 A měl dosah 300 km - tedy o celou polovinu větší. S tím jak hmotnost dalších variant Pz-IV narůstala (nakonec až o 25%) přitom samozřejmě do určité míry klesal i jejich dojezd, především v terénu. Pozdější T-34 naopak dokázaly díky externě přepravovaným sudům s naftou svůj jízdní dosah prodloužit až na 450 km (navzdory všeobecnému tvrzení však tyto palivové nádrže nebyli připojeny na centrální palivový systém - palivo bylo nutné ručně přečerpávat, šlo jen ruský způsob jak se vyrovnat s nedostatkem cisternových vozidel). Německou odpovědí byl snad až odlehčený Pz-IVj s větší palivovou nádrží, který se u jednotek objevil roku 1944, ale ani on se v tomto ohledu T-34 rovnat nemohl.


Spolehlivost

Asi jedním z nejobtížněji vyjádřitelných parametrů tanku je jeho spolehlivost. A přitom právě spolehlivost byla mnohdy oním rozhodujícím faktorem - stačí se podívat na neslavnou premiéru tanku Panther v Kurském oblouku, nebo nejčastější příčiny ztrát německého supertěžkého "Tygra královského"... Spolehlivost nabývá až hrozivého významu když si uvědomíme, že 30-50% tanků v jednotkách běžně nebylo operativních z důvodu udržby a oprav. Před velkými operacemi se pochopitelně polní dílny vyprazdňovaly, ale následně naopak docházelo k jejich rychlému zaplňování v důsledku předchozího intenzivního použití. Němečtí generálové například tvrdí, že v období mezi dobitím Kijeva a bitvou o Moskvu způsobilo Wehrmachtu větší ztráty na technice bláto, mráz a mechnické poruchy, než-li sám nepřítel. Sověti pro změnu kontrují prohlášením, že více než 50% tanků KV bylo v roce 1941 vyřazeno z boje v důsledku mechanických poruch, závad a nehod, na jejihž odstranění scházel čas i prostředky, nikoliv v důsledku přímé bojové činnosti nepřítele.

Pokud jde konkrétně o Pz-IV a T-34, pak zřejmě můžeme prohlásit, že si oba stroje byli po dobu celé války z hlediska spolehlivosti zhruba rovnocenné. Ve skutečnosti ani jeden z těchto strojů nebyl dokonalý a oba trápily mnohé problémy - Pz-IV měl zpočátku značné nesnáze s ruským klimatem, zatímco T-34 v počátečním, pro Sověty kritickém, období války provázely komplikace související s kvalitou výroby i některé dosud neodstraněné "dětské nemoci". Nakonec se však i on stal skutečně spolehlivým a odolným strojem, stejně jako se právě spolehlivost stala ke konci války jednou hlavních deviz Pz-IV, když byl narozdíl od moderních Tigerů a Pantherů nejen účinným, ale také v průběhu let dobře ozkoušeným strojem, který selhával jen málokdy a jehož opravy byly rychlé a bezproblémové.

Spolehlivost T-34 by bylo velmi neseriózní podceňovat - vždyť těžko by se pak mohl stát nejpopulárnějším strojem mezi sovětskými tankysty a jen těžko by sovětské tankové sbory mohly roku 1944 lámat rekordy v rychlosti postupu, kdyby opravdu byl velmi poruchovým a nespolehlivým tankem. Nelze ovšem popřít, že rané verze T-34 trpěly mnoha závažnými problémy. Počáteční nesnáze zaviněné kvalitou výroby byli zdřejmě nevyhnutelně, když si uvědomíme v jakých podmínkách SSSR překotně zahajoval doslova masovou výrobu výrobu T-34 v počátečním krizovém období války (viz. dále - Vyrobené počty). Po stránce konstrukční zas šlo o klasické slabiny, které má každý nový výrobek, který dosud nebyl dostatečně ozkoušen v praxi. Velká většina technických skupin T-34 byla ve skutečnosti podařená, ale ohromné problémy způsobovala převodovka, vzduchové filtry motoru a motorický pohon otáčení věže. Když Aberdeenská komise pro testování tanků Spojených států amerických ke konci roku 1942 dostala k posouzení T-34 poskytnutý Američanům Sověty, její kritika se soustředila právě tyto skupiny a její posudek vyzněl z hlediska stávajících kvalit T-34 velmi pesimisticky. Vzduchové filtry americká komise označila dokonce za "dílo sabotéra", neboť údajně vedly k naprostému znehodnocení jinak velmi kvalitního dieselového motoru V-2 (rapidní snížení jeho výkonnosti a omezení životnosti). Tato "prkotina" však byla i přes svůj zásadní vliv na výkonnost T-34 relativně snadno odstranitelná - Sověti již v srpnu 1942 zjednaly nápravu výměnou starých filtrů za daleko lepší filtry typu "Cyklon". Převodovka naopak zůstala velkým problémem až do posledních let války. Nejen že komplikovala situaci řidiči (řazení vyžadovalo velkou fyzickou sílu a ve složité bojové situaci i doslova nadlidské úsilí), ale byla také velmi poruchová a to dokonce až do té míry, že si v prvních letech války jednotlivé stroje s sebou vozily náhradní, přivázanou na zádi tanku. Menší úpravy převodovky byli uskutečneny rovněž v srpnu 1942, ale skutečně dobré převodovky se dočkaly až T-34/76 F z konce roku 1943 a pozdější varianty T-34/85.

Pozn.: informace o úpravě motorického pohonu věže se mi nepodařilo získat. Problém mohl s kvalitou výroby souviset jen částečně - daný elektrický motor byl na svou úlohu příliš slabý a tak je nepravděpodobné že by se problém vyřešil jinak, než jeho výměnou. Nejasné je i to, jak byl daný problém řešen u T-34/85, který měl daleko těžší věž než T-34/76.

V počátečním období války tedy asi spolehlivost T-34 nebyla nikterak slavná. Ve zhruba stejně době však měly své problémy i Pz-IV, byť tedy z jiného důvodu. Ten můžeme jednoduše pojmenovat jako vliv ruského klimatu. Ve skutečnosti zde nešlo ani tak o záležitost konstrukční, jako spíše o adekvátní zkušenosti Němců s provozem, údržbou a speciálními doplňky pro dané prostředí. Zásadním problémem všech německých tanků v zimě roku 1941 byla ve stručnosti především nedostatečná připravenost celého Wehrmachtu na klimatické podmínky SSSR, nikoliv jich samotných. T-34 měl pravda několik jednoduchých vylepšení usnadňující jeho operace i ve ztížených podmínkách (např. nouzové startování stlačeným vzduchem), ale tyto doplňky vlastně nebyli vyloženě nezbytné a i v případě Pz-IV je šlo relativně jednoduše doplnit a zavést do výroby. Hlavní "tajemství" funkčnosti tanků T-34, onen "zázrak" kteří tak sugestivně líčí němečtí veteráni z bitvy před Moskvou a následné první sovětské zimní ofenzivy, ovšem nespočíval v ničem jiném, než v naprosté ignoranci německého velení, které se pustilo do největší vojenské operace v tehdejších dějinách, aniž by zvážilo podmínky panující v napadené zemi a zajistilo adekvátní zásoby speciálního materiálu (jako např. zimní ošacení, nemrznoucí kapalina) bez kterého se prostě při teplotách kolem -40 stupňů Celsia válčit nedá. Bylo by však zavádějící tvrdit, že šlo o otázku ryze materiální, nebo lépe řečeno logistickou, zásobovací - Wehrmacht neměl ani dostatek zkušeností s vedením války, provozem a údržbou techniky v daných podmínkách. Například problém funčnosti ručních zbraní nebyl otázkou nějakého speciálního "nemrznoucího zbrojního oleje", nebo zvláštní konstrukce těchto zbraní. Jednoduše stačilo vědět, že zbraně je v mrznoucím prostředí třeba nechávat suché, zbrojní olej je při čištění nutné dokonale vytřít do sucha. V tomto ohledu je přitom velmi těžké chyby Wehrmachtu něčím ospravedlnit - adekvátní informace mu ostatně mohl poskytnou jeho finský spojenec, z jehož lekce se sami Rusové sice bolestně, ale také velmi dobře poučily. Na druhou stranu Němcům na odhalení vetšiny závažných nedostatků tohoto typu stačila již první ruská zima a do té druhé Wehrmacht vstupoval připraven daleko lépe.

I z hlediska spolehlivosti je tedy podle mého názoru velmi těžké mluvit o nějakém jednoznačném vítězi. Můžeme snad spekulovat o tom, že T-34/76 trpěl problémy v celém počátečním období období války, zatímco Pz-IV jen v zimních měsících, stejně jako můžeme tvrdit, že problémy které tehdy postihovaly T-34 nebyly tak fatální jako "zimní problémy" Pz-IV, ale jen velmi těžko pro tato tvrzení budeme hledat nějaké konkrétní důkazy. Já osobně bych řekl, že je poněkud hloupé snažit se v této oblasti hledat nějakého vítěze mezi dvěma stroji které byli "tažnými koni" svých armád...


Vyrobené počty

Velmi populární (a zcela pravdivé) je tvrzení, že Sovětský svaz vyrobil za druhé světové války větší počet tanků T-34, než hitlerovské Německo všech obrněných vozidel dohromady. Otázkou však je proč tomu tak bylo. Když se totiž dobře podíváme na konstrukci Pz-IV a T-34, zjistíme, že sovětský tank vlastně nebyl o mnoho jednodušší. Zavěšení kol typu Christie bylo pravda o něco méně výrobně náročné, ale dieselový motor byl naopak složitější než méně výkonný benzínový motor německého tanku, který byl koneckonců až o 5 tun lehčí. Ani poněkud hrubší zpracování sovětských tanků nám tuto záhadu samo o sobě nemůže osvětlit - těžko přeci mohl být každý Pz-IV tak "luxusním" kouskem, aby jeho výroba byla více než 4x náročnější, jak by to snad odpovídalo počtům vyrobených kusů.

Blíže nespecifikovaná sovětská tanková továrna

A přitom zpočátku vše vypadalo pro Němce tak nadějně - výroba tanku Pz-IV probíhala od roku 1937 až do roku 1945, zatímco T-34 se začal vyrábět až v polovině roku 1940 (do konce roku 1940 Rudá armáda převzala pouze 115 tanků T-34). Němci měly v roce 1941 pod svou "ochranou" prakticky celou Evropu a během několika prvních měsíců velké vlastenecké války se zmocnily hlavních průmyslových i zemědělských oblastí Sovětského svazu (Sověti přišli o třetinu železniční sítě a tři čtvrtiny zdrojů železné rudy, oceli a uhlí). Každá jiná evropská vláda by takovou situaci zřejmě vzdala jako beznadějnou - stačí se podívat na Francii v roce 1940. Sovětský svaz ovšem nikoliv. On naopak zmobilizoval všechny myslitelné psychologické, morální i materiální rezervy - od "leninské strany", přes velkou "Matku Rus", Alexandra Něvského, Suvorova, Kutuzova, bitvu u Borodina, až po Pravoslavnou církev - v rámci svého "válečného komunismu" soustředil veškeré úsilí na boj s "fašistickými vetřelci" a jejich porážku. V době kdy se nepřemožitelný Wehrmacht dral k Moskvě a Einsatzgruppen SS rozpoutávali na okupovaných sovětských územích dosud nepoznaný teror, Sověti prakticky před nosem německým vojákům evakuovaly své výrobní závody, špičkové odborníky i kvalifikované pracovníky. Mezi červencem a prosincem 1941 bylo z dosahu německých "dobyvatelů" odvezeno 1523 podniků, společně se 16 milióny lidí v 1,5 miliónu železničních vagónů. Většina sovětských mužů ve věku od 18 do 50 let oblékla uniformu a v průmyslových podnicích jejich práci zastaly ženy, staří muži a mladiství. Sovětská propaganda nemusela příliš přikrášlovat úsilí a hrdinství sovětského lidu - těžce zkoušený Sovětský svaz jakýmsi podivným a dodnes těžko pochopitelným zázrakem dokázal obnovit zbrojní výrobu a dokonce ji ještě několikrát zmnohonásobit. Přesun výrobních kapacit na východ sice přinesl přechodný pokles produkce, ale přesto Sověti v roce 1941 vyrobily více zbraní než kdy předtím v historii - sovětské továrny opustilo 24.400 tanků a obrněných vozidel proti 4.800 německým, 21.700 letadel proti 14.700 německým a 4 miliony pušek oproti 1.4 milionu německých. Již v následujícím roce se přitom podařilo výrobu ještě dále zvýšit a ďábelský kolotoč sovětské produkce se do konce války nikdy neměl zastavit - rok od roku Sověti vyráběli více a více lepších a lepších zbraní, což byl fakt, který vedoucí špičky Třetí říše nedokázaly přijmout, ani pochopit.

Výrobní linka Pz-IV

Sovětské válečné hospodářství přemohlo německé, i když to mělo zpočátku všechny trumfy v rukou - Sověti měly k dispozici podstatně menší průmyslovou základnu, méně kvalifikované pracovní síly a čelili nepředstavitelným problémům v důsledku jejich přímého ohrožení. Hitlerovské Německo naopak i přes své velkohubé projevy o "totální válce" neudělalo doslova nic - až do roku 1944 šlo jen kolem 40% produkce oceli na válečné účely a německé ženy nikdy nebyly povolány do továren. Jejich úlohu měla převzít nuceně nasazená, otrocká síla z okupovaných území, nebo koncentračních táborů. Výsledkem byla pochopitelně vysoká zmetkovitost, dlouhá řada sabotáží i enormní vzrůst aktivity odboje v okupovaných územích. A když nakonec německou továrnu skutečně opustil dobře fungující tank, nebylo ještě zdaleka jisté, zda se dostane tam kde jej bude třeba - čekalo jej kličkování mezi nálety spojenců a "válka na kolejích" kterou rozpoutalo největší partyzánské hnutí na světě i v celých lidských dějinách...

Mimo to, že Sověti vyvinuly veškeré myslitelné úsilí, zatímco Němci nikoliv, však Rusové také dovedly k dokonalosti racionalizaci výroby - maximálně zjednodušily své výrobky, široce užily standartizace i produktivních metod hromadné výroby (odlévání, kování, lisování, automatické svařování...) a soustředily se jen na výrobu malého počtu osvědčených typů - ovšem v obrovských počtech. Sovětský svaz za války vyráběl jen nemnoho druhů zbraní, zatímco všichni ostatní účastníci druhé světové války jich vyprodukovali celou paletu. Sověti si prostě vybrali jen ty nejlepší. Nejlepší sovětské tanky tak vznikaly po tisících v nesmírně obtížných podmínkách. Armády dělníků vyráběly zbraně pro armády vojáků. Průmyslová výroba se v průběhu války postupně stala stejně významným faktorem jako výkon vlastní armády na bojišti. V obou případech nakonec vítězství náleželo Rusům...

Pozn. montáž tanků T-34 probíhala v následujících továrnách: CHTZ č.183 Charkov (od roku 1940 do září 1941, následně evakuována do Nižního Tagilu, pokračování výroby od konce roku 1941), STZ ve Stalingradu (od roku 1940 do konce srpna 1942), továrna Krasnoje Sormovo č.112 (od roku 1941), továrna č. 174 v Omsku (od roku 1942), tanková ČKZ v Čejabinsku (od září 1942 do srpna 1943, poté přechod na výrobu samohybných děl na podvozku T-34). Na výrobě součástek se podílelo velké množství dalších závodů. Výrobní cena T-34 v roce 1941 činila 269.500 rublů, v roce 1942 již jen 193.000 rublů - a to u nové verze s lepšími takticko-technickými parametry i užitnou hodnotou.

Podoba T-34/76 se v průběhu války měnila. Na přelomu roku 1941/42 byla u T-34/76 B zavedena litá věž, vyráběná ze dvou svařených odlitků. Litý pancíř tak nahradil lisovaný, který byl jednak omezen tloušťkou (45mm) plátů a druhak vyžadoval speciální provozy. Další změny se týkali jednotlivých továren ve kterých výroba probíhala - například továrna Krasnoje Sornovo vyráběla věž bez zadního přišroubovaného výřezu, což vedlo ke zpevnění pancíře v těchto místech. Tanková továrna v Čejabinsku ("Urulmash") započala říjnu 1942 vyrábět litou "želvovou" věž. New tank plants were built at Kharkov, Kirov. Stalingrad, Mariupol, Voroshilovgrad, Chita, Novo-Sibirsk, Chelyabinsk and Nizhni-Tagil. Later, another two plants were built at Gorki and Saratov. The T-34 came as a sad surprise to the Germans when they encountered them in quantity in July 1941. (Even if the T-34 engaged the Germans for the first time on June 22nd at Gorki)

Pro názornost uvedu (mě známé) počty vyrobených kusů obrněné techniky:

Hitlerovské Německo:

Typ Počet kusů Období Pozn.
Pz-III - celkem 4182-5733 1938-8/1943 .
Pz-IIIa-f 601 3/1938-4/1940 (37mm KwK L/46.5)
Pz-IIIg 600 4/1940-9/1940 (50mm KwK 39 L/42)
Pz-IIIh 308 9/1940-3/1941 (50mm KwK 39 L/42)
Pz-IIIj 1549 3/1941-12/1941 (50mm KwK 39 L/42)
Pz-IIIj Special 1067 12/1941-6/1942 (50mm KwK 39 L/60)
Pz-IIIL 653 6/1942-11/1942 (50mm KwK 39 L/60)
Pz-IIIm 250 8/1942-2/1943 (50mm KwK 39 L/60)
Pz-IIIn 560-700 1942-8/1943 (75mm KwK 37 L/24)
Pz-IV - celkem 8200-8544 9/1937-5/1945 .
Pz-IVa-f1 ? 9/1937-3/1942 (75mm KwK 37 L/24)
Pz-IVf2 ? 3/1942-3/1943 (75mm KwK 40 L/43)
Pz-IVg 1600 1943 (75mm KwK 40 L/43 a L/48)
Pz-IVh 3374 1943-5/1945 (75mm KwK 40 L/48)
Pz-IVj 2626 3/1944-5/1945 (75mm KwK 40 L/48)
Tiger I 1350 1942-1944 (88mm KwK 36 L/56)
Panther - celkem 5590-5976 1943-5/1945 (75mm KwK 42 L/70)
1630-1850 rok 1943 .
3740-3960 rok 1944 .
Tiger II 485 1943-5/1945 (88mm KwK 43 L/71)
StuG-III - celkem 10 500 1940-5/1945 (včetně typu StuH-III)
724 do konce roku 1941 (75mm StuK 37 L/24)
4557 1942-1943 (75mm StuK 40 L/43 a L/48)
StuH-III 1308 1942-5/1945 (105mm houfnice StuH42 L/28)
Brummbar 313 1943 (150mm houfnice StuH43 L/11)
PzJager I 132 1940 (47mm P.U.V. vz.36 L/43)
Marder II 1217 1942-1944 (7.5-cm PAK 40 L/48)
Marder III 799 1942-1944 (převážně 7.5-cm PAK 40 L/48)
Hetzer 1577 12/1943-5/1945 (75mm PAK 40 L/48)
Jagdpanzer IV 1531-1970 včetně /70 9/1943-12/1944 (75mm PAK 40 L/48)
Jagdpanzer IV/70 ? 12/1944-5/1945 (75mm StuK 42 L/70)
Nashorn 473 . (88mm PaK 43/1 L/71)
Ferdinand 90 1942/43 (88mm KwK 43 L/71)
Jagdpanther 382-425 1944-5/1945 (88mm KwK 43 L/71)
Jagdtiger 70-85 1945 (128mm PaK 44, Pak 80)


SSSR:

Typ Počet kusů Období Pozn.
T-34/57 100 1941/42 (57mm Zis-2 L/80)
T-34/76 - celkem 34 780 - 35 119 1940-12/1945 .
T-34/76 A (m1940) 2915 1940-1941 .
T-34/76 B (m1941) 7919 - 15 468 1941-1942 (pancíř věže zesílen na 60mm)
T-34/76 C (m1942) ? 1943 (dvoudílný poklop, úprava průzorů)
T-34/76 D (m1943) ? 1943 (šestiboká věž bez "pastí na granáty")
T-34/76 E (m1943) ? 1943 (svařovaná věž, velitelská kupole)
T-34/76 F (m1943) "malé množství" 1943 (litá věž, vel. kupole, převodovka)
T-34/85 22 609 - 29 430 12/1943-12/1945 (85mm D-5T L/51,5 a ZiS-S-53 L/53)
283 v prosinci 1943 .
10 663 - 11 000 do konce roku 1944 .
T-44 965 12/1944-12/1945 (do bojů nezasáhl)
KV-1 639 1940-41 (KV-1c či KV-1e vznikly úpravou KV-1)
KV-1s 1370 8/1942-4/1943 (odlehčená varianta KV-1)
KV-2 334 1940-41 (150mm houfnice M-10)
KV-85 130-148 1943 (85mm D-5T L/51,5)
IS-1 (IS-85) 107 1943/44 (85mm D-5T L/51,5)
IS-2 (IS-122) 2246 2/1944-12/1945 (122mm D-25T (M43) L/43)
SU-85 2050-2644 9/1943-12/1944 (85mm D-5S L/51,5)
SU-100 2495-3370 11/1944-12/1945 (100mm D-10S L/60)
SU-122 1100 1/1943-6/1944 (122mm houfnice M-30)
ISU-122, 122S, 152 cca. 2600 1944 .


Anglo-americká pomoc SSSR v rámci Lend & Lease:

Typ Počet kusů Období Pozn.
Matilda II 1084 do března 1943 (dvouliberní kanon - 40mm L/50)
Valentine 3782 ? (dvouliberní kanon - 40mm L/50)
A22 Churchill IV >50 1943 (šestilibérní kanon QF - 57mm L/43)
M3 Lee ? 1942 (75mm M3 L/37.5)
M-10 52 v polovině 1943 (76.2mm M7)
M4A2 Sherman 2007 1943-45 (75mm M1 L/52)
M4A2 Sherman 2095 1943-45 (76.2mm M1A1/2)

Pozn.: Sověti dodávky spojeneckých zbraní (tzn. i tanků) vnímaly jako nežádoucí - převážná většina z nich měla vůči domácím výrobkům podřadnou kvalitu, nebyla přizpůsobena pro podmínky východního válčiště (jednoznačnou výjmkou byl prakticky pouze Sherman s 76.2mm kanonem) a způsobovala problémy se zásobováním i údržbou. Místo zbraní byli vyžadovány nákladní automobily, polopásové transportéry a jiné druhy materiální pomoci jako např. potravinové konzervy a později suroviny. Dodávky zbraní v pozdějších letech války tedy mj. jasně demonstrují jako svobodně si mohly Sověti od svých spojenců "půjčit a pronajmout".



Závěr

Jak už bylo řečeno úvodem, je hodnocení a srovnávání dvou rozdílných bojových prostředků obtížné a do jisté míry nevyhnutelně neobjektivní. Na základě výše uvedených fakt však myslím můžeme usuzovat, že T-34 v zásadě nebyl nijak zázračným strojem a v mnoha ohledech byl dokonce strojem velmi špatným. Jeho proklamovaná převaha nad německým Pz-IV se jeví značně problematickou. Teoreticky měl sice převahu ve třech základních parametrech - mobilitě, stupni ochrany a palebné síle, ale ve skutečnosti mnohé jeho méně zřetelné slabiny tyto výhody doslova popíraly.

Z hlediska časového snad T-34/76 na krátký okamžik mohl být nadřazen německým Pz-IIIh a Pz-IVe, ale tehdy ještě nebyl k dispozici v potřebných počtech, jeho osádky s ním neměly zkušenosti a jeho konstrukce dosud nebyla vyzrálá. Krátce poté se s ním již německé tanky dokázaly vypořádat díky novým druhům munice a drobným improvizacím, aby jej později díky dlouhohlavňovému 75mm kanonu KwK 40 jasně překonaly - již německý Pz-IVf2 tak byl pravděpodobně vysoce nadřazen všem variantám T-34/76 pokud jde o vzájemné střetnutí a protipancéřový potenciál. Vzhledem k tomu, že T-34 představoval 68% sovětské válečné tankové produkce, nemohly Rusové získat převahu v obrněné technice dříve, než po bitvě v Kurském oblouku, zdřejmě počátkem roku 1944 nebo dokonce až v jeho polovině (kdy se na frontě začaly ve větší míře objevovat sériové tanky typu T-34/85 a IS, společně s prvními SU-100, ISU-122 a ISU-152). Tehdy už ovšem vlastně bylo o výsledku války rozhodnuto... i T-34/85 však pravděpodobně měl s pozdějšími variantami Pz-IV problémy - mohl je snad lehce převyšovat v pancéřové ochraně a poněkud výrazněji v pohyblivosti, ale byl jim naprosto nerovným soupeřem pokud jde o střelecké souboje na větši vzdálenost, vybavenost spojovací technikou a ochranu vůči protitankovým zbraním založeným na kumulativním principu.

Pozn.: v případě populárního těžkého tanku KV platí v podstatě to samé, s tou výhradou, že výhoda silnějšího pancíře zde byla kompenzována o mnoho horší pohyblivostí, jeho celkové výrobní počty byly nepoměrně nižší a vzhledem k evakuaci závodů pro jeho výrobu v první fázi války většina jeho exemplářů přišla na frontu až v okamžiku, kdy už byli k dispozici adekvátní protizbraně.

Snad bychom se tedy dnes, po více než 55 létech mohly konečně vážně zamyslet nad tím, zda na pověsti T-34 nemají svou zásluhu i muži kteří v jeho útrobách a na jeho korbách vyjížděly do bitev, na cesty z nichž nebylo návratu...







Věnováno příslušníkům 5. gardové tankové armády SSSR kteří se 12. července 1943 ve svých T-70, T-34/76, SU-76, M3 Lee a A22 Churchill jižně od malé vesničky Prochorovka střetly v největší tankové bitvě všech dob s Pz-IIIm, Pz-IVg, Pz-IVh, Tigry, Panthery a Ferdinandy elitních divizí SS "Das Reich", "Totenkopf" a "Leibstandarte Adolf Hitler", aby je po urputném, celodenním boji s těžkými ztrátami obrátily na ústup. Čest jejich památce.









Prameny:

Knihy a dokumenty:

Encyklopedie tanků, Christoper Chant
Obrněná technika III., I. Pejčoch & S. Spurný
Dějiny druhé světové války, B. H. Liddel Hart
Ruské metody boje ve 2. světové válce, gen. plk. Erhard Rauss
Vlivy klimatu na boje v evropském Rusku, gen. plk. Erhard Rauss
Boje v ruských lesích a močálech, gen. Hans von Greiffenberg
Guinnessova kniha válečných omylů 2. díl, Geoffrey Regan
Operace Barbbarossa, Paul Carell
Hitler ve faktech, Thomas Fuchs
Citadela: Bitva u Kurska, Robin Cross
Operace Citadela, Janusz Piekalkiewicz
Zbraně druhé světové války, Chris Bishop
Hitlerovy elitní jednotky, James Lucas & Matthew Cooper
Střetný boj, Pplk Emanuel Gramiš
Vzpomínky a úvahy, G.K. Žukov
Tak začala válka, I. Ch. Bagramian
World War Two Armour Penetration Statistics, John Salt


Články (český sborník z časopisu Command):

Taktika na východní frontě v letech 1944-1945, John Desch
Německá útočná děla ve 2. světové válce, Dirk Blennemann
Německé stíhače tanků ve 2. světové válce, Michael S. Burrier
Bojová historie 1. tankové divize SS, Blaine Taylor
Pyšné monstrum: Úvahy o tažení Barbarossa, Ty Bomba
Smrt a zkáza: Léta 1942-1944 na ruské frontě, Ty Bomba
Armáda pro bleskovou válku a Führer v obležení, R.H.S. Stolfi
Smolensk a Jeľnja: Zpomalení bleskové války, Pat Mc Taggart


Weby:

http://battlefield.ru/
http://www.achtungpanzer.com
http://www.wwiitech.net/
http://ipmslondon.tripod.com/armourreferencearticles/index.html
http://afvdb.50megs.com/
http://www.fprado.com/armorsite/
http://www.lonesentry.com/
http://www.gjames.com.au/chris/t34/service.html
http://yarchive.net/mil/
http://users.belgacom.net/artillery/edito/11105.html
http://airborn.webz.cz/antitank.html