Kdo vynalezl útočnou pušku?

V roce 1942 byla Adolfu Hitlerovy předvedena nová pěchotní zbraň konstruktéra Luise Schmeisera, označovaná jako Maschinenkarabiner 42 (H) (strojní či automatická karabina, vzor 1942, H označovalo továrnu Haenel). Vůdce však nebyl novou, revoluční zbraní nikterak nadšen a výslovně zakázal její další vývoj. Představitelé Wehrmachtu si však uvědomily její potenciál a pod krycím názvem MP43 (Maschinenpistole 43 - strojní či automatická pistole - německý termín pro samopal) nechaly potají dokončit její vývoj a zavést ji do výzbroje. Hitler se o jejím bojovém nasazení dozvěděl až při setkání s nejmenovaným veteránem z východní fronty, který mu o ní nadšeně referoval a dožadoval se zvýšení dodávek této zbraně vojskům. Führer byl sice zprvu velmi rozezlen nerespektováním jeho rozkazu, ale podobná zpráva přímo z první ruky zdřejmě hovořila za vše, takže výrobu vylepšeného modelu (MP44) oficiálně povolil a sám vymyslel bojový název nového typu zbraně, který se v západních zemích užívá dodnes - Sturmgewehr - nebo-li útočná puška.


Ve většině literatury - tu odbornou nevyjímaje - se dočteme, že šlo o první zbraň totoho typu. Mnozí nám dokonce budou tvrdit, že populární Kalašnikov je jen její přímou kopií (stejně tak jako nám zas jiní budou tvrdit, že náš Samopal vzor 58 je pouhou kopií Kalašnikova). Ve skutečnosti je ovšem pravda trochu jiná. MP44 byla bezpochyby vynikající a v mnoha ohledech revoluční zbraň, ale v žádném případě nebyla první svého druhu. Mohly bychom hovořit o původním návrhu slavné americké samonabíjecí pušky M1 1936 Garand, která byla původně komorována v ráži .276 a jen logistické důvody nakonec vedly k jejímu přerážování na náboj .30-06 Springfield. Stejně tak bychom mohly hovořit o masově vyráběné M1 Carbine z roku 1941 nebo její lehce upravené vezy M2 z roku 1944, ale ve skutečnosti se první podobná zbraň objevila ve výzbroji vojsk již v průběhu první světové války - v carském Rusku.


Útočná puška je zřejmě nejtypičtější pěchotní zbraní druhé poloviny dvacátého století. Čím je ale tak jedinečná a co vlastně zbraň tohoto typu charakterizuje? Oficiální definice tvrdí, že jde o pěchotní zbraň střílející redukovaný puškový náboj, schopnou střílet bez opory přesnými mířenými ranami na velkou vzdálenost a dávkami na krátkou vzdálenost. Pro ty kteří se příliš nezajímají o ruční palné zbraně, je mnohdy docela problematické útočnou pušku rozlišit od samopalu, nebo dokonce od určítého typu automatické pušky s dlouhým zásobníkem, či rovnou lehkého kulometu. Ovšem ten kdo tyto zbraně viděl v akci podobné problémy nemá. Hlavní rozdíl je tu v jednoduchosti v konstrukci a výkonu užívané munice. Samopal, útočná puška i kulomet mohou sice střílet dávkami a mohou dokonce užívat i střely stejného průměru, ale jejich výkon je odlišný - samopal střílí relativně málo výkonné pistolové náboje s účinným dostřelem zhruba 150-200 metrů, zatímco kulomet standartní puškové náboje účinné na větší, než kilometrovou vzdálenost. Útočná puška je jakýmsi předělem mezi nimi - střílí náboje které jsou dostatečně výkonné pro střelbu na běžné střelecké vzdálenosti na bojišti (do 300 až 400 metrů), ale zároveň ještě nejsou tak silné, aby zbraň nebylo možné ovládat při střelbě dávkou bez opory. Jde o jednu z nejuniverzálnějších pěchotních zbraní která byla kdy vyvinuta.

Tři ruské náboje ráže 7,62mm - zleva doprava: puškový náboj 7,62x54R dodnes užívaný v kulometech, loveckých a odstřelovacích puškách, zkrácený (redukovaný) náboj 7,62x39 vz.43 užívaný v útočné pušce AK-47 (Kalašnikov) a pistolový náboj 7,62x25 Tokarev užívaný v samopalech a pistolích v období druhé světové války.

Skutečný otec útočné pušky - Vladimír Gavrilovič Fedorov, syn nižší úředníka carské vlády, se narodil v květnu 1874 v Petrohradě (St. Petěrburgu). Vystudoval gymnázium a Michajlovskou dělostřeleckou školu, načež byl roku 1895 odvelen jako důstojník dělostřelecké baterie k 1. dělostřelecké brigádě osobní carovy gardy. Zde strávil dva roky a poté byl poslán na další studia na Michailovskou dělostřeleckou akademii. I zde dosáhl vynikajících studijních výsledků a tak byl v roce 1900 po jejím absolvování přidělen do zbraňového oddělení Hlavní dělostřelecké správy Ministerstva války.

Šlo o vytoužené působiště všech absolventů, kde se zkoušely nové modely zbraní tuzemské i zahraniční výroby. Zhruba odpovídalo tehdejším "Ordonance Boards" či "Small Arms Committes" západních států. Mladý Fedorov se zde mohl seznámit s nejmodernějšími trendy ve zbrojní výrobě, osobně si vyzkoušet a "osahat" bezpočet typů i se seznámit s mnoha význačnými osobnostmi carského ruska i armády.

V roce 1906 byl převelen do Pěchotní důstojnické školy v Oranienbaumu, kde samostatně vyvinul samonabíjecí pušku s otočným válcovým závěrem na základě tehdejší opakovačky vz. 1891 Mosin-Nagant a ve spolupráci s V.A. Děgťarevem samonabíjecí pušku se zákluzem hlavně a dvěma uzamikacími závorami. Posledně jmenovaná zbraň - označována jako Model 1907 - sice trpěla mnoha neduhy, ale mladý Fedorov ji i přesto využil jako základu pro své další konstrukce.

Opakovací puška Mosin 1891-30 ráže 7,62x54R

Roku 1907 Fedorov publikoval svoji první knihu o automatických zbraních - "Avtomatičeskoje oružie", jejímž těžištěm byli právě automatické pušky jihž byl Fedorov velkým zastáncem. Kniha si v Rusku brzy vysloužila uznání a její rozšířené vydání "Evoljucija strelkovo oružija" z let 1938/39 se stala jakousi biblí sovětstkých konstruktérů ručních zbraní.

Mezi lety 1908 až 1914 se Fedorovovův vylepšený Model 1907 zůčastnil několika srovnávacích testů se zahraničními modely. Bylo vyzkoušeno celkem 14 ruských i zahraničích zbraní. Do užšího výběru se nakonec vedle Fedorovova Modelu 1907 dostali jen pušky Browning a Mannlicher, ale jen Fedorovova puška - jako nejlepší - absolvovala všechny druhy zkoušek - komisionální, polygonové i u oddílů. Z deseti vzorků byli v běžných (ruských) podmínkách vypáleny tisíce ran s na tehdejší dobu neuvěřitelně nízkým počtem poruch - jen 1,66%. Jako důsledek tohoto testu obdržela zbrojovka v Sestrorecku vládní zakázku na dalších 150 kusů zkušebních pušek "model 1912". Za svou práci na této zbrani byl Fedorov vyznamenán Velkou Michajlovskou cenou, udělovanou každých 5 let za nejdůležitější přínos k pokroku ve zbrojní technice.


Během dlouhého ověřování své samonabíjecí pušky dospěl Fedorov k závěru, že stávající pěchotní náboj 7,62x54R (používaný slavnou opakovačkou Mosin-Nagant 1891-30 a později například neméně známou odstřelovačkou SVD Dragunov) je pro samonabíjecí zbraň příliš výkonný - s ohledem na běžnou úroveň střeleckého výcviku pěchoty nemůže být jeho potenciál k palbě na velké vzdálenosti adekvátně využit, zpětný ráz ztěžuje ovládání zbraně i rychlou palbu, velkost a hmotnost náboje redukuje zásobu munice jíž může střelec do boje nést a i životnost zbraně je nižší. Již v roce 1913 tedy Fedorov představil svoji novou zbraň, konstruovanou pro jím vyvinutý speciální náboj ráže 6.5mm. I tato zbraň úspěšně prošla komisními zkouškami a pro vojskové zkoušky bylo v Sestrorecku objednáno 20 exemplářů ráže 6.5mm a 150 kusů ráže 7.62mm.

Po vypuknutí války sloužil poručík Fedorov na nejrůznějších postech. Nejprve byl členem komise, která nakupovala po světě zbraně a příslušenství pro Carskou armádu. V dalším průběhu války však opětovně pokračoval v Sestrorecku v práci na svých dalších projektech. Analýza stávající výzbroje Fedorova přivedla na myšlenku, že zbraní, která ve výzbroji mužstva chybí je cosi jako ruční kulomet. Zároveň mu bylo jasné, že současná válečná situace není příznivá pro zavádění nové munice 6,5mm. Přepracoval tedy poslední model své pušky na standartní náboj 6,5x51R pro japonskou pušku Arisaka, která byla ve výzbroji některých útvarů Severního frontu. Dále upravil automatiku tak, aby umožňovala střelbu dávkami a vybavil ji delším zásobníkem o větším objemu (zásobník nyní pojal 25 nábojů proti dřívejším pěti) a provedl několik dalších menších změn. Nový typ zbraně dostal označení "ručnojeružjo-pulemjot", ale rychle se ujal jednodušším název který navrhl H.F. Filatov - "avtomat". Tento termín se následně ujal i jako označení všech dalších ruských zbraní tohoto typu (např. AK - Avtomat Kalashnikova), stejně tak, jako německá MP44 "Sturmgewehr" vytvořila západní pojem "útočná puška". Nová zbraň, oficiálně přeznačena na Automat Fedorova model 1916 opravdu měla všechny znaky pozdějších útočných pušek, jež se měly objevit o téměř 30 let později - byla relativně krátká (celková délka 1045mm), měla velkou kapacitu zásobníku, střílela dávkami a užívala náboje středního výkonu které měly střelu malé ráže s vysokou úsťovou rychlostí (660-760 m/s). Ještě dnes by pravděpodobně šlo o velmi nebezpečnou zbraň...


Malý počet automatů model 1916 (kolem 60 kusů) se pod osobním dohledem Fedorova vyrobyl v létě 1916 a byl dodán zvláštní zkušební rotě. Ta absolvovala v červenci a září kolem sta střeleb na polygonu a střelnici Oranienbaumské střelecké školy s excelentními výsledky. Malé množství zbraní se zkoušelo také v 10. leteckém odřadu. "Artillerijskij komitét" GAU na základě těchto zkoušek doporučil automat generálmajora (!!!) Fedorova do výzbroje pěších pluků, kabin stíhacích letadel a obrněných vozidel. Zvlášní rotu následně urychleně přidělili k elitnímu 189. Ismailskému pěšímu pluku a 1. prosince ji vyslali na rumunskou frontu. Tato rota se tak stala historicky první jednotkou vyzbrojenou výhradně automatickými zbraněmi na světě.

Masového nasazení se však nová zbraň i přes příznivé výsledky frontového nasazení zatím nedočkala. Hlavním důvodem byla malá připravenost tehdejšího ruského zbrojního průmyslu k osvojování nové výroby. Následný revoluční chaos v roce 1917 se projevil i ve zbrojním průmyslu. V.G. Fedorov ovšem revoluci akceptoval jako hotovou věc a dal svůj talent i zkušenosti k dispozici bolševikům. V roce 1918 tak generálmajor carské ruské armády Fedorov obdržel objednávku na výrobu 9000 kusů automatů vzor 1916. Výroba se měla realizovat v nedokončeném kulometném závodě dánské firmy Madsen v Kovrově. S plněním obtížného úkolu byly jak se dá očekávat velké problémy, které ještě korunoval rozsáhlý požár podniku v létě 1919. Přesto však bylo 15. září 1920 vyrobeno prvních 15 automatů a záhy již výroba začala pravidelně dodávat po 50 kusech zbraní měsíčně a 21. dubna 1921 mohl Sovět vojenského průmyslu konstatovat, že masová výroba automatů Fedorova byla úspěšně zahájena.

V tomtéž roce Fedorov zorganizoval v továrně Projekčně-konstrukčí oddělení (Proektno-konstruktorskoje bjuro - PKB), první svého druhu v zemi. O šest let později byla podobná konstrukční kancelář založena v Tule (nyní Konstruktorskoje bjuro pribostrojenia - KBP) a za dalších šest let v Iževsku (Bjuro novych konstrukcij - BKN). V té době však již v PKB rostla celá plejáda vynikajících zbrojních konstruktérů - Děgťarev, Simonov, Špagin, Gorjunov a další, kteří se měly brzy proslavit.

V roce 1926 však vrchní velení Rudé armády rozhodlo pokračovat ve vývoji pěchotních zbraní pouze v ráži 7,62mm (důvodem byla především nutnost soustředi rezervy ve výrobě na produkci těžkých zbraní). Celé PKB se následně přeorientovalo na kulomety Děgťareva, kterému jakožto svému prvnímu žáku Fedorov předal vedení projekčních prací. V roce 1931 odjel Fedorov do Moskvy aby se plně věnoval vědecké práci. Vrcholem jeho činnosti bylo již zmiňované dílo "Evolucija střelkovo oružija" z let 1938/39, ve kterém detailně popsal vývoj zbrojní techniky od roku 1800 až do roku 1930 a vypracoval prognózu dalšího vývoje pěchotních zbraní v níž mimo jiné předpověděl:

  • masové rozšíření samopalů
  • zmenšení ráže palných zbraní a vývoj náboje středního výkonu
  • vytvoření automatu pro výše zmíněný náboj
  • unifikaci náboje a konstrukci automatu i ručního kulometu na stejném základě
Zbývá jen dodat, že všechny jeho předpovědí se do písmene vyplnily. Ačkoliv žádná z Fedorovových zbraní nebyla vyrobena v počtu, který by měl větší vliv na vývoj válečných operací, jeho práce ovlivnila celé generace ruských konstruktérů. Jeho někdejší žáci se zařadily mezi nejvýznačnější zbrojní konstruktéry 20. století a jejich zbraně se stali legendami bez nihž by se historie dost možná ubírala zcela jiným směrem. Průkopník automatických zbraní a otec moderní sovětské konstrukční školy zemřel 19. září 1966 a byl se všemi vojenskými poctami pochován na Golovinskom kladvišče v Moskvě, kde v roce 1974 odhalili také jeho bustu. Na západě však jak se zdá zatím jde o osobu víceméně neznámou - zásluhy za vyvinutí "útočné pušky" jsou na jedné straně připisovány Němcům (MP-44) a zásluhy za vývoj podobné zbraně střílející "vysokorychlostním mikrorážovým nábojem" Britům (EM-2) či Američanům (M-16), ačkoliv je Fedorov předstihl o několik desítek let...

Vladimír Gavrilovič Fedorov


Srovnávací tabulka základních technicko-taktických dat několika známých zbraní střílejících puškovým nábojem redukovaného výkonu:

  Ráže - munice Hmotnost (kg) Délka (mm) Účinný dostřel (m) Úsťová rychlost (m/s) Kadence (ran/min) Kapacita zásobníku Rok
Fedorov model 1913 6,5mm spec.
4,24
1045
500
860
-
5
1913
Fedorov model 1916 6,5x50,5 Arisaka 6,5x51R Arisaka
4,4
1045
400
660
760
600
35
1916
M1 Carbine
M2 Carbine
.30 Carbine (7,62x33)
2,36
904
250-300
600
-
750-775
15, 30
1941
1944
MP44/StG44 Sturmgewehr 7,92x33 Kurz
5,22
940
400
650
500
30
1944
SKS 7,62x39 vz. 43 (7,62mm Soviet)
3,8
1021
400
735
-
10
1945
AK-47 7,62x39 vz. 43 (7,62mm Soviet)
4,3
869
300-400
710
600
30
1947
EM-2 7x44
3,4
889
400
750
600
20
1955
M-16 A1 5,56x45 NATO (.223 Remington)
3,18
990
400
1000
700-950
20, 30
1969
M-16 A2 5,56x45 NATO (.223 Remington)
3,4
1000
400
950
700-900
20, 30
1972
AK-74 5,45x39
3,6
930
400
900
650
30
1974

Zpracováno na základě článku Ing. Jiřího Fencla ve Střeleckém magazínu 12/2002.