Stupidita v Bomber Command

Od roku 1940 až do konce druhé světové války vedlo letectvo Velké Británie strategickou bombardovací kampaň proti Německu. V průběhu roku 1943 se k němu připojila i americká 8. letecká armáda (8. USAAF). Během těchto pěti let stovky a tisíce těžkých bombardérů obracely v ruiny německá města ve víře, že tím způsobí konečnou porážku Třetí říše, nebo k ní alespoň v rozhodující míře přispějí. Škody které způsobily, životy které zmařily je dodnes obtížné vyčíslit. Letci sami za ně nad Německem platily krvavou daň, výroba a údržba letounů i jejich podpůrné infrastruktury si vyžádala ohromné množství investic. Přesto však byli vojensko-hospodářské výsledky této bombardovací ofenzivy doslova žalostné - až do poloviny roku 1944 nezpůsobily letci Třetí říši závažnější škody a tepve v jeho závěru dosáhly výraznějších úspěchů.

Desetitisíce letců a statisíce civilistů tak pravděpodobně zemřely zcela zbytečně. V době kdy Rudá armáda bojovala o přežití s fašistickými vojsky anglo-američtí spojenci vynakládaly ohromné množství sil na naprosto neefektivní akce, které si klidně mohly odpustit. I přes ohromné škody, které Německu způsobovali spojenecké bombardéry výroba zbraní v průběhu války stoupala, morálka německých vojsk a německého národa zůstala nezlomena a mnohde naopak díky bombardování stoupala touha po odplatě a vůle k odporu. Velitelství bombarovacího letectva, které nejprve slibovalo rozhodnout válku do konce roku 1942, poté do konce roku 1943 a následně 1944, zde naprosto selhalo. Svou porážku a své zločiny si však nepřipustilo dodnes.



Výsledky bombardovací ofenzivy - důkazy neschopnosti

Dříve než se pustíme do rozboru toho co se stalo a proč, přejděme přímo k jádru věci a přesvědčivě si doložíme ono poměrně odvážné tvrzení o neefektivitě spojeneckého bombardování které zaznělo úvodem:

3. listopadu 1943 sdělil velitel Bomber Command Air Marschal Harris ministerskému předsedovy W. Churchilovy, že 19 německých měst (Hamburk, Kolín, Essen, Dortmund, Düseldorf, Hannover, Mannheim, Bochum, Mülheim, Köln-Deutz, Barmen, Elberfeld, Mönchengladbach/Rheydt, Krefeld, Aachen, Rostock, Rermschied, Kassel a Emden) bylo "takřka zničeno" a až na malé zbytky nemohou být nijak úspěšná německému válečnému úsilý. Dalších 19 (Frankfurt, Stuttgart, Duisburg, Brémy, Hagen, Mnichov, Norimberk, Štětín, Kiel, Karslruhe, Mainz, Wilhelmshaven, Lübeck, Saarbrücken, OSnabrück, Münster, Rüsselsheim, Berlín a Oberhausen) označil jako "vážně poškozená". Air Marschal Harris pochopitelně přeháněl - podle velitelství bombardovacího letectva (Bomber Command) bylo v roce 1943 zničeno 36% výrobních kapacit devětadvaceti městech, na které bylo útočeno. I teto odhad však byl vysoce nadsazený. Ve skutečnosti byli škody způsobené německému průmyslu jen nepatrné a rychlost s jakou Němci dokázaly uvádět do provozu poničené výrobní kapacity překvapila i je samotné. Poválečná studie USSBS (United States Strategic Bombing Survey) zjistila, že v roce 1943 přišlo Německo díky bombardování jen o 9% z celkového objemu výroby a o dalších 17% v průbehu roku 1944, ovšem z hlediska absolutního jeho válečná produkce až do poloviny roku 1944 rostla. Albert Speer později řekl: "Celkové škody, které utrpěl zbrojní průmysl během útoků v roce 1943 byly zanedbatelné. ... Ohromné, ale současně neúčinné plošné bombardování nedosáhlo žádných důležitých účinků na německé válečné úsilí až do počátku roku 1944."

Mezi lety 1939 a 1945 anglo-američtí spojenci svrhly na Německo 3.4 millionů tun bomb. Z tohoto množství bylo 57.9% svrženo roku 1944, 23.5% roku 1945, 12.8% roku 1943, 3% roku 1942, 2% roku 1941 a 0.8% roku 1940. Již z těchto čísel je myslím jasné, že spojenecké bombardování Německa nemohlo mít pro válečné úsilý protihitlerovské koalice větší význam až do období, kdy již německá vojska utrpěla definitivní porážku (a to především díky nenahraditelným ztrátám zkušené "živé síly") v bojích na výchovní frontě.

Co je však důležitější, v průběhu roku kdy bylo Německo nejvíce bombardováno (1944) vyrobilo více zbraní, než v jakémkoliv jiném roce války. Obrněných vozidel bylo například v roce 1944 v Německu vyrobeno 22 tisíc kusů, což bylo zhruba 10x více než v roce 1940, 4x více než v roce 1941, 2.3x více než v roce 1942 a o 1/4 více než v roce 1943. Kvalita obrněných vozidel a procentuální zastoupení těžších typů se přitom v průběhu války zvyšovaly (takže objem výroby obrněné techniky byl v pozdějších letech ve skutečnosti ještě vyšší). Obdobná situace byla i ve výrobě letadel - v roce 1944 se v Německu vyrobilo 3x více letadel něž roku 1941, o 60% více než roku 1942 a o 30% více než roku 1943. Ani v případě námořnictva není pro spojence bilance příliš příznivá - až do konce roku 1944 byli ztráty způsobené bombardování německých přístavů mizivé. Nedošlo k závažnějšímu poškození, nebo zničení žádné větší válečné lodě a spojenecké letectvo zničilo během všech svých náletů pouze 62 z celkových 746 německých ponorek zničených v průběhu celé války. 36 z těchto 62 ponorek (tj. 58%) přitom bylo zničeno až v průběhu roku 1945, v letech 1942 a 1943, kdy ponorková válka vrcholila byly bombardováním v přístavech zničeny celkem jen 2 německé ponorky. V Lednu 1945 bylo naopak v Německu postaveno celých 30 ponorek - tj. nejvíce za jediný měsíc v průběhu celé války. Produkce zbraní v Německu tedy nejenže v důsledku spojeneckého bombardování dramaticky neklestala, ale naopak navzdory němu stoupala.

B-17 nad Německem

V samém závěru války se ukázalo, že z hlediska válečného hospodářství měly na válečné úsilý Německa větší dopad až cílené útoky na dopravní infrastrukturu a palivo-energetický průmysl. Úsilý se nakonec soustředilo především na palivo-energetický průmysl, ale došlo k tomu až relativně pozdě - po vylodění v Normandii v druhé polovině roku 1944. Německá produkce paliv a olejů tak dosáhla svého vrcholu v roce 1943 kdy činila 8.9 milionu tun. V roce 1944 sice klesla na 6.4 milionu tun, ale tento relativně prudký pokles (o 2.5 milionu tun, tj. o cca. 30%) nebyl jen výsledkem spojeneckého bombardování - celých 45% objemu produkce uhlovodíkových paliv a olejů například Třetí říše získávala z Rumunských ropných polí, které Sověti obsadily v září 1944 a tím Německo zcela odřízly od tohoto životně důležitého zdroje. Celková produkce paliv z roku 1944 však i přesto dosáhla úrovně jen o 0.3 milionu tun nižší, než dosahovala roku 1940.

Za nejdůležitější přínos anglo-americké bombardovací kampaně je tak dnes mnohými odborníky považován pouhý objem prostředků které vázala v rámci protivzdušné obrany Třetí říše, nikoliv škody které způsobilo samo bombardování.

Největší síly dosáhla protiletadlová obrana říše na počátku roku 1945, kdy zahrnovala 10.600 kusů těžkého flaku (75-128mm), 19.360 kusů lehkého flaku (20-40mm), 7500 světlometů a 8500 letounů. Tato čísla jsou však do jisté míry zavádějící neboť jde o skutečný vrchol její síly - onen úctyhodný počet děl, světlometů a letadel nebyl na západní frontě udržován po celou dobu války, jde o nejvyšší hranici které bylo kdy dosaženo.

Od roku 1940 až do roku 1942 například stoupal počet děl a světlometů jen nepatrně. K největšímu nárůstu došlo mezi lety 1942 a 1943, kdy se množství lehkého a těžkého flaku téměř zdvojnásobilo a to z velké části také díky využití kořistních zbraní. Posléze sice počet zbraní určených k protiletecké obraně říše i nadále rostl, ale už ne takovým tempem - nárůst počtu protiletadlových děl mezi lety 1943 a 1945 tvořil jen necelých 40% z nárůstu mezi lety 1942 a 1943.

Stejně tak sice Luftwaffe nakonec v boji proti anglo-americkým bombardérům využila celou polovinu všech svých letounů, ale i zde k tomu došlo až na počátku roku 1945, zatímco v roce 1941 to bylo jen 7%, roku 1942 17%, roku 1943 21% a roku 1944 30%. Pouze roku 1945 bylo na západní frontě (včetně sil protivzdušné obrany říše) nasazeno více letadel Luftwaffe, než na frontě východní (kde procentuální zastoupení sil Luftwaffe postupně klesalo z 65% až k 45% procentům) a to do značné míry nikoliv kvůly převelení letounů, ale díky vysokým ztrátám které v posledních letech Luftwaffe na východě utrpěla (udává se, že 80% z letounů Luftwaffe ztratila v bojích na východní frontě a jen něco kolem 10% v bojích nad západní Evropou).

Spojenci naopak při své bombardovací kampani ztratily celkem kolem 12.000 těžkých bombardérů (zničeno v boji), v nihž zahynulo přes 100.000 letců (statisticky sestřelení bombardéru nepřežilo 2/3 z jeho osádky, v průměru připadalo 6 zabitých letců na jednoho zraněného). Právě osádky těžkých bombardérů měly mezi letectvem největší ztráty - operační turnus o 30 bojových misích nepřežilo celých 71% letců (pro porovnání: turnus na středních bombardérech o 50 bojových misích nepřežilo 48% a stíhací "turnus" o 300 bojových hodinách nepřežilo 24% letců). Osádky spojeneckých těžkých bombardérů tak měly jedny z největších procentuálních ztrát mezi všemi ozbrojenými složkami v průběhu celé války - předčily je snad jen japonští piloti kamikaze (99.9%) a němečtí námořníci z ponorek (75%).

Už jen z těchto několika údajů vybraných z běžně dostupných statistik je myslím zřejmé, že informace uvedené v úvodu jsou pravdivé a podložené fakty - anglo-americká bombardovací ofenziva byla z vojenského hlediska fiaskem. K vítězství spojenců sice nepopiratelně určitým dílem přispěla, ovšem s ohledem na vynaložené prostředky a období kdy se její vliv skutečně výrazněji projevil ji lze jen velmi těžko považovat za efektivní způsob boje. Vezmeme-li v úvahu i následné obtíže s poválečnou obnovou Evropy, stává se spojenecká bombardovací ofenziva jednou z nejméně podařených dlouhodobých vojenských operací v moderní vojenské historii.


Příčiny

V průběhu května a června 1917 provedlo kolem dvacítky nových německých těžkých bombardérů Gotha několik náletů na anglická města v hrabstvích Kent a Essex. Ačkoliv se nálety uskutečnily za denního světla a proti bombardérům opakovaně vzlétalo více než trojnásobné množství stíhacích letounů, německé ztráty byli mizivé - v boji byl zničen jen jediný bombartér. Ztráty na civilním obyvatelstvu se naopak při každém z náletů pohybovali mezi 90-160 mrtvými a 170-240 zraněnými.

Těžký bombardér Gotha z konce první světové

Tato událost, jejíž vliv na válečné dění by byl sám o sobě zanedbatelný měla překvapivé důsledky. Důležitější než ztráty na životech a majetku se totiž ukázal být šok který tyto nálety vyvolaly mezi politiky. Pro obyvatele Anglie nebylo roku 1917 letecké bombarování nic nového - už od konce ledna 1915 na ně útočily německé vzducholodě - Zeppeliny - kterých bylo mnohem víc než dvacet a měly daleko větší nosnost (v průběhu války bylo celkem postaveno 88 Zeppelínů, které provedli 51 náletů na Anglii, ve kterých svrhly 5806 pum o celkové hmotnosti 196 tun). Pro politiky však německé bombardéry znamenaly zjištění, že vlastní ozbrojené síly již nedokáží chránit civilisty v zázemí před nepřítelem. K tomuto prapodivnému závěru však dospěly převážně díky neznalosti faktů, nedostatku představivosti a absenci technického vzdělání.

Když se roku 1915 objevily bombardovací Zeppeliny, rovněž proti nim nebylo obrany - samotné protiletadlové dělostřelectvo k obraně proti vysoko letícím cílům nestačilo a tehdejší letouny těžší než vzduch dosud nedosahovali takových výkonů (především co se týče stoupavosti a výškového dostupu), které by jim umožnily Zeppeliny skutečně stíhat a účinně napadat. První Zeppelin tak byl nad Anglií zničen až v září roku 1916 (tj. zhruba po dvaceti měsících sporadického bombarodvání), za což byl pilot stíhacího letounu, William Leefe Robinson, odměněn nejvyšším britským vyznamenáním za statečnost: Křížem královny Victorie (Victory Cross). Později se protiletadlová obrana zlepšovala a ke konci války již Zeppelíny nebyly pro stíhací letouny žádnými soupeři.

Bombardovací Zeppelin

Britští politici tak na základě výsledků boje s Zeppeliny a pokusů o zastavení Goth v červnu 1917 dospěly k závěru, že zatímco letouny těžší než vzduch jsou vhodnou zbraní proti letounům lehčím než vzduch, obdobné bombardovací stroje zastavit prostě nedokáží. Svádět veškerou vinu na politiky by ošem bylo vůči nim nespravedlivé. Obdobný názor totiž zastávalo i nemálo vojáků a dokoce i mnoho letců. Budoucí velitel RAF - Hugh Trenchard například již v roce 1916 prohlásil: "Letoun není obranou proti letounu." Zdálo se, že útoky Goth mu dávají za pravdu.

Jen málokdo si roku 1917 byl schopen připustit, že neúspěch britské protiletadlové obrany není věcí danou přirozeností samé letecké zbraně, ale zaviněnou nepružným způsobem jejího nasazení a kvalitou zbraní (zatímco nejmodernější německé bombardéry útočily na Anglii, nejzkušenější Britští piloti a nejmodernější stihačky v té době bojovaly ve Francii). Je však téměř jisté, že kdyby bombardovaní pokračovalo neztenčenou intenzitou až do konce války, nebo kdyby válka trvala o něco déle, mýtus o "bombardéru který vždy pronikne" by byl dříve či později vyvrácen. Přímým důslekem německého bombardování z června 1917 totiž bylo další posílení stíhacího letectva nad britskými ostrovy, které Němce přimělo ke snížení intenzity dalších náletů. Němci tedy pod dojmem masivní britské obrany přerušily své "pravidelné" denní nálety ještě předtím než mohly utrpět významnější ztráty a po zbytek války útočily už jen sporadicky, tak aby Brity donutily udržovat celou jejich velkolepou protivzdušnou obranu v pohotovosti. První světová válka tak skončila dřív, než si bylo možné opravit dojem o bombardéru jakožto nepřemožitelné zbrani.

Tehdejší premiér Velké Británie - Lloyd George - se navíc okamžitě po červnových náletech zasadil o vznik prvního samostatného letectva na světě - RAF - i za vybudování vlastního dálkového bombardovacího letectva, které by nepříteli oplatilo stejnou mincí. Tyto dva revoluční a v zásadě správné kroky se měly v budoucnu obrátit proti samotné anglii a v roce 1940 málem zapříčinit její zkázu. Ani Anglické bombardéry totiž neměly dostatek času prokázat vlastní (ne)efektivitu (ač byla v době uzavření příměří RAF z hlediska počtu mužů větší, než celá britská armáda v roce 1914, stačila do konce války na Německo svrhnout jen vcelku zanedbatelné množství pum) a v budoucnu RAF naopak musela tvrdě bojovat o svou holou existenci.

Ačkoliv rozpočet všech složek ozbrojených sil byl po válce osekán až na kost, námořnictvo a armáda se narozdíl od RAF nemusely obávat o uchování vlastní samostatnosti. Letci už nechtěli být přívěskem armády či námořnictva a tak bylo třeba přijít s nějakým pádným zdůvodněním proč může být samostatné letectvo užitečné. Kritické poválečné období přežila RAF díky propagování myšlenky "letecké kontroly" (Air Control) - což bylo v podstatě bombardování vesnic odbojných domorodých kmenů v neklidných oblastech britského impéria, jímž měl být zajištěn "pořádek" v koloniích daleko levněji, než by to bylo možné udržováním početných posádek po všech koutech říše a pořádáním dlouhých trestných výprav. Boření slaměných chýší a případné masakrovní bezbranných domorodců však nebylo z dlouhodobého hlediska dostačujícím argumentem. V úsilí dokázat opodstatněnost existence RAF jako nezávislé složky tak jeho vedoucí představitelé argumentovali tím, že letadla umožňují vést úplně nový, diametrálně odlišný a kvalitativně naprosto jiný typ války. Stěžejní myšlenkou bylo, že zatímco armáda, či námořnictvo musí nejprve porazit ozbrojené složky nepřítele na bojišti, letectvo si může tento "první krok" odpustit, neboť se těmto silám dokáže vyhnout prostě tím, že je přeletí a napadne přímo zázemí protivníka.

Podle této teorie je tak strategické letectvo daleko mocnější a efektivnější zbraní, protože dokáže protivníka porazit dřív, za menších ztrát a s menšími náklady. Problém byl v tom, že pod dojmem útoků německých Goth angličané dospěly k názorům, které jsou - jak už dnes víme - naprosto mylné. Předně to byla myšlenka, že se bombardovací letectvo dokáže stejně tak jako armádě a námořnictvu vyhnout i jakékoliv defenzivní protiletecké zbrani - ať už půjde o protiletadlová děla nebo stihací letouny. Druhak to bylo nadsazení ztrát nepřítele v budoucím konfliktu - představitelé RAF ve svých analýzách opakovaně vycházely z prvních německých koncentrovaných bombarovacích útoků v roce 1917, v nihž se drasticky projevila neexistence civilní ochrany, protileteckých krytů i sama překvapivost s jakou se z chatrného letounu stala smrtící zbraň schopná zabíjet daleko v zázemí, uprostřed bílého dne. Účinky bombardování proto byly zcela zjevně nadhodnoceny, zatímco ztráty bombardérů naopak až směšně podhodnoceny. Velké obavy mimo to způsobovala možnost bombardování za použití otravného plynu a dokonce i "vzpoura chátry" - tedy především chudého dělnictva, o jehož věrnosti si tehdejší "vládci" po zkušenostech z Ruska roku 1917, Německa roku 1919 a hospodářské krize třicátých let nedělaly příliš iluzí.

RAF se tak po celé meziválečné období připravovala vpodstatě jen k masakrování bezbraných civilistů. Oficiálně se sice mluvilo o "útocích na morálku", ovšem smysl byl zcela zjevný - přes 75% rozpočtu RAF šlo na potřeby bombardovacího letectva, ovšem přesné bombardování se necvičilo. Zatímco Německé Zeppeliny a Gothy se zaměřovaly výhradně na průmyslové objekty důležité pro válečné úsilý (muniční továrny, zbrojovky) a pozdější letectvo Třetí říše se zase soustředilo především na přímou podporu vojsk na bojišti, Angličané už od konce první světové války budovali letectvo k vyhlazování měst, zabíjení civilistů, žen a dětí.

Všichni s tím samozdřejmě nesouhlasily. Odpor se přitom neobjevil jen v řadách civilistů - velkou kritiku vyvolaly podobné myšlenky především v řadách námořnictva, které bylo jednak chápáno jako největší rival strategického bombardovacího letectva (neboť se považovalo za nejvíce ofenzivní složku britských ozbrojených sil) a druhak zde dosud v největší míře přetrvávaly představy o vojenské cti. Všichni kritici bez rozdílu však byli odsuzováni za "nemístný pacifismus", nepochopení podstaty moderních zbraní a nedosatek "patriotismu" ve věci národní bezpečnosti. V roce 1921 velmi dobře formuloval názor zastánců strategického bombardovacího letectva Stanley Baldwin při projevu v Dolní sněmovně parlamentu: "Jedinou obranou je útok. To znamená, že když se budete chtít zachránit, budete muset zabíjet ženy a děti rychleji než nepřítel." A právě na to se tedy všichni připravovaly. Air Marschall Hugh Trenchard si postupem let vychoval celou řadu pokračovatelů, jakými byly například Portal, Harris, Cochrane, či Slessor. V očích těchto řezníků se úspěch se měřil v "akrech zničené zastavěné plochy", či "počtu nepřátel v napadeném prostoru" a tak RAF nebyla cvičena, ani budována pro podnikání cílených útoků a její stíhací letectvo mělo nevalnou kvalitu a nedostatečný počet.

Protože RAF nebyla budována k boji s letectvem protivníka - protože bombardér koneckonců vždycky pronikne - její bombardovací letouny samotné se nakonec nebyli schopny k cíly ani dostat - defenzivní výzbroj se z části považovala za zbytečnou přítěž a pokud existovala, byla budována po vzoru první světové války, bez ohledu na zvýšení odolnosti a i s tím souvisejícího zesílení výzbroje stíhacích letounů ve 30. letech. Ve střeleckých věžích bombardérů tak byl i na počátku druhé světové války lafetován jeden či dva kulomety běžné puškové ráže, stejně jako tomu bylo u bombardérů konci války první světové, zatímco soudobé stihačky už nesly celé baterie podobných kulometů, nebo kulomety velkorážné, nebo automatické kanony až do ráže 37mm.


Operace bombardérů ve dne, hluboko na území protivníka, s nedostatečnou defenzivní výzbrojí a bez stíhací eskorty tak z počátku války vedly k děsivým ztrátám. Angličané se proto rozhodly bombardovat v noci. Na to však nebyli jejich letci ani v nejmenším připraveni, ať už z hlediska výzbroje či výcviku. Velkým problémem bylo cíl v noci vůbec nalézt, natož jej zasáhnout. Nezřídka se stávalo, že došlo k bombardování zcela jiného města, v několika případech byla dokonce omylem bombardována i města ležící hluboko v neutrálních zemích.

V letech 1940-1941 však Angličané neměly jiného prostředku jak napadnout nepřítele, než prostřednictvím nočního - a v té době tedy nezbytně plošného - bombardování. Právě toto bombardování je paradoxně asi zachránilo před porážkou v Bitvě o británii, když po několika (plošných) útocích na Berlín Adolf Hitler nařídil Luftwaffe místo přesných útoků na letecké základny a továrny na stihačky útočit na celá anglická města a pobíjet pro leteckou válku relativně bezvýznamné civilisty. V okamžiku kdy Británie bojovala o přežití pod dojmem neustálých porážek ve Francii i Africe bylo zřejmě jakkoliv nepřesné a neefektivní strategické bombardování vhodným způsobem jak povzbudit morálku obyvatelstva. Avšak to, že ani v následujících letech britové nezměnily svou "bombardovací politiku" je doslova neomluvitelné. Britské bombardéry až do posledních válečných měsíců pokračovaly v nočním bombardováním které zprvu nebylo s ohledem na absenci technických prostředků a zkušeností umožňujících přesné noční bombardování účinné a později se zas v důsledku aplykace podobných prostředků nepřátelskou protivzdušnou obranou stalo stejně nebezpečné jako denní bombardování (ztráty britských nočních bombardérů začaly prudce narůstat v roce 1943 a jestě v polovině roku 1944, kdy již americká 8. letecká armáda definitivně zlomila odpor denních stíhacích letounů Luftwaffe, německé noční stihačky způsobovali britským bombardérům těžké ztráty).

Pro těžce vyzbrojené Me110 vybavené radarem 
nebyly britské těžké bombardéry rovnými soupeři


Diletance ve výzbroji, výstroji a taktice

Množství prostředků které Britové investovaly do těžkých bombardérů v průběhu války a meziválečných let bylo ohromné - v roce 1939 se kupříkladu do výstaby těžkých bombardérů investovalo stejně prostředků, jako do výroby zbraní a výstroje pro celou britskou armádu a to bylo prosím v roce, kdy se stíhacímu letectvu dostalo většího uznání než v předcházejících letech. Dvojnásob překvapivé tak je, že naprostá většina z bombardovacích zbraní byly podřadné šunty...

Asi každý rozumně myslící člověk by očekával, že letectvo které za nejdůležitější zbraň považuje strategický bombardér vyvine společně s ním i dobrou bombu, kterou by tento letoun mohl svrhávat na nepřítele. Vedoucí činitelé RAF však zdřejmě byli toho názoru, že "je bomba jako bomba a na bombě vůbec nezáleží". Jedním z hlavních problémů RAF v roce 1940 tedy byla skutečnost, že nevlastnila žádné těžké pumy a co víc - dokonce ani žádné dobré lehké pumy. Zatímco v roce 1918 používalo britské letectvo pumy o hmotnosti až 1800 liber (816,5 Kg) a vyvíjely se dokonce i pumy 3300-liberní (1496,9 Kg), v roce 1940 byli nejtěžšími britskými bombami "univerzální" pumy o hmotnosti 500 liber (226,8 Kg) a 250 liber (113,4 Kg). Ty nejenže naprosto nestačily k ničení některých odolnějších cílů (jako byli například velké betonové budovy), ale navíc byli ještě úžasně nespolehlivé - odhaduje se, že celých 40% z nich po dopadu nevybuchlo. Těžší britské pumy se objevily až v polovině roku 1943. Byli bezesporu velmi účinné, ale první modely se svrhávaly na padáku, takže o nějakém přesném zaměření nemohla být řeč - cílem nebyly objekty, ale celé bloky...

Přesné bombardování ostatně z počátku znemožňovaly i nekvalitní pumové zaměřovače, které byly naprosto neadekvátní rychlosti a operačním výškam moderních bombardérů (které naopak byly vynuceny moderní protiletadlovou obranou). Zatímco Američané, rovněž preferující strategické bombardovací letectvo, vyvinuly alespoň dobrý pumový zaměřovač Norden (jehož možnosti ovšem často omezovala nízká oblačnost nad Evropou), Britové se s vývojem slušného pumového zaměřovače ani nenamáhaly a až po vstupu USA do války spěšně zaváděly do výzbroje kopie amerického přístroje. I tak ovšem byla kvalita pumových zaměřovačů zcela neadekvátní prostředkům které byli do bombardovací ofenzivy vloženy - velící důstojník 8. letecké armády Ira Eaker kupříkladu již 27. srpna 1942 prohlásil, že jen 40% bomb svržených z jeho B-17 dopadne v okruhu 500 yardů (457m) od cíle - a to prosím narozdíl od Angličanů bombardoval ve dne...

Pozn.: zajímavé vůbec je, že Američané zpočátku striktně odmítaly plošné bombardování. Nebýt jejich nešťastvých akcí v závěru války, mohly bychom dokonce říci, že ukázaly překvapivou sílu lidskosti a charakteru, když vysílaly své osádky nad Německo ve dne, a s těžkými ztrátami se pokoušeli ničit "přesnými" útoky klíčové průmyslové komplexy na zemi zároveň s letouny Luftwaffe přímo ve vzduchu.

Stejně tak je zajímavé, že ač Britové na počátku války vedly nad Německem v oblasti radarové techniky a jejího defenzivního využití, ovšem pokud jde o její praktické využití v bombarovací kampani, po celou dobu války zde jen žalostně zaostávaly.

Zatímco německým bombardérům umožnil systém Knickenbein bombardovat bez vidu s přesností do půl míle už v polovině roku 1940, Britové musely v takových případech bombardovat celá města až do roku 1943. V době (rok 1942) kdy Němci měly ve výzbroji vylepšený systém X-Gerät a zaváděly ještě lepší systém Y-Gerät, který jim dovolil bombardovat bez vidu s přesností dokonce 100 metrů (!), Britové disponovaly pouze radionavigační pomůcku Gee, která soužila pouze k tomu, aby bombardér vůbec našel město v němž se cíl nacházel (tuto pomůcku byli navíc Němci schopni rušit již od srpna 1942). Až v průběhu roku 1943 zavedly britové systém H2S (a američané jeho ekvivalent nazvyný H2X) sloužící jako navigační pomůcka a systém Oboe srovnatelný s německým systémem Knickenbein a teprve až v roce 1944 systém G-H zhruba srovnatelný s Y-Gerät.

Pozn.: stejného náskoku přitom Němci dosáhly i z hlediska taktiky nočního bombardování. Zatímco speciální značkovají jednotka Luftwaffe KG100 (Kampfgruppe 100) označovala cíle pro velké bombardovací svazy již v roce 1940, a tím výrazně zvyšovala přesnost německého Blitzu, spojenci zavedly obdobné jednotky - tzv. stopaře (Pathfinders) až v závěru roku 1942 a to s velkou nechutí vedoucích představitelů Bomber Command.

I defenzivní výzbroj britských bombardérů byla - jak už bylo řečeno - naprosto zoufalá. Kulomety jimiž byli vyzbrojeny britské bombardéry pro vlastní sebeobranu střílely běžné puškové náboje .303 British ráže 7.7mm. Zpravidla byli montovány po dvou, výjmečně po čtyřech ve střeleckých věžích. Ráže těchto kulometů byla naprosto nevyhovující soudobým podmínkám vzdušného boje, jak Britové mohly zjistit nejpozději v průběhu Bitvy o Briánii - zatímco první německé stihačky (Bf-109E, Bf-110C) byli ve druhé světové válce vyzbrojeny 20mm kanony a kulomety používali víceméně jen k zastřelování na cíl, soudobé britské stihačky byli vyzbrojeny baterií kulometů ráže 7.7mm. Spitfire i Huricane nesl v křídlech 8 kusů této zbraně a přesto jejich piloti opakovaně zjišťovali, že se tato mohutná kulometná výzbroj jedinému německému 20mm kanonu nevyrovná. U letounu Huricane mk.IIB dokonce došlo k zástavbě 12 kusů 7.7mm kulometu, ale ani tento mohutný příval olova nestačil, protože náboj sám zkrátka nebyl dost výkonný aby způsobil škody odolnějším - životně důležitým - částem nepřátelského letounu. Pokud tedy na německé stihačky z počátku války často nestačila ani palebná síla 12 kulometů Huricanu mk.IIB, dost těžko mohly stačit 2 kulomety ve střelecké věži britských bombardéru na pozdější mnohem těžší a silněji vyzbrojené německé přepadové stihačky. Američané si tento fakt brzy uvědomily a do svých letounů instalovaly zbraně ráže 12.7mm. I ty se však ukázaly - vzhledem k omezenému počtu který bylo možné do střeleckých věží instalovat - jako nedostatečně účinné pro vlastní obranu. Vznikla dokonce studie, podle které byli investice do defenzivní výzbroje bombardérů hrubě neefektivní a mrhaly jak lidskými životy, tak i materiálními prostředky - defenzivní výzbroj ve střeleckých věžích jen málokdy ochránila vlastní letoun před nepřítelem a vždy naopak zvyšovala ztráty vlastního leteckého personálu (střelci z kulometů), snižovala hmotnost bomb které bombardér mohl na cíl dopravit (hmotnost zbraní, munice i obsluhy) i rychlost kterou se pohyboval (odpor vzduchu střeleckých věží).


Doslov

Anglo-americká bombardovací ofenziva je podle mého názoru jednou z nejméně podařených dlouhodobých vojenských operací v moderní historii válečnictví. V předchozím textu jsem se pokoušel ponechat morální ohledy stranou, soustředit se jen na "praktickou" stránku věci a vycházet pouze oficiálních a snadno ověřitelných údajů a faktů. Přesto myslím konečný dojem působí až neskutečně. Těm kteří zde uvedeným informacím odmítají věřit nemohu doporučit nic víc, než to aby jim nevěřily a sami prostudovaly různorodé zdroje, které - bohužel - potvrdí to co zde bylo řečeno. Sestavením tohoto textu jsem neměl ani v nejmenším v úmyslu obhajovat Hitlerovské německo jako "oběť" nebo pošpinit památku těch kteří proti fašismu bojovali. Skutečné pohrdání si nezaslouží lidé kteří v bombardovacích letounech létaly a umíraly, ale ti kteří je posílaly na smrt prakticky pro nic za nic.


Prameny:

Knihy:

První světová válka, Philip Warner
Dějiny druhé světové války, Liddel Hart
Velitelství bombardovacího letectva, Max Hastings
Zbraně druhé světové války, Chris Bishop
Guinessova kniha válečných omylů 2. díl, Geoffrey Regan
The Air Campagin, John A. Warden III.
Vojenská letadla 1-3. díl, Václav Němeček

Weby:

http://www.angelfire.com/ct/ww2europe/stats.html
http://www.achtungpanzer.com/prod.htm