Bitva na Sommě 1916

V červenci 1916 se velitelé Dohody rozhodly napravit sérii neúspěšných ofenziv z předchozího roku. Oproti minule se opravdu poučily - výsledkem byl jeden z největší vojenských masakrů v lidské historii, a to doslova pro nic za nic a jen díky neomluvitelné hlouposti několika vrchních velitelů a nedostatku morální odvahy a vzdoru jejich podřízených. Následující text je příslušnou kapitolou z knihy Geoffreye Regana, Guinnessova kniha válečných omylů, 2. díl.



Bitva na Sommě (1. července 1916)

V podvědomí veřejnosti je s jatkami na Sommě natolik spjato jméno generála sira Douglase Haiga, že až doposud byla většinou přehlížena úloha, kterou v nich sehrál velitel britské 4. armády generál sir Henry Rawlinson, ačkoliv ten se podílel na naplánování a provedení této velké britské ofenzívy ve větší míře než Haig a nesl také odpovědnost za některé chyby, jež tuto operaci změnily v krvavou lázeň. 1. července 1916, v první den bitvy a v nejčernější den v dějinách britské armády, měl Rawlinsonův nedostatek morální odvahy za následek poslání tisíců britských a imperiálních vojáků na jistou smrt. 34. divize stojící proti drátěným zátarasům u La Boiselle byla obětována z jediného důvodu. Rawlinson se neodvážil Haigovi říci, že jeho dělostřelectvo nesplnilo úkol a že je proto celá operace ohrožena. Drátěné zátarasy v předpolí 34. divize nebyly dostatečně roztrhány a tisíce mužů musely postupovat proti souvislému pásu ostnatého drátu, jehož hloubka na některých místech dosahovala až šesti metrů. Neměli žádnou šanci dostat se k německým zákopům. Mohli pouze "hledět dopředu" a čekat, kdy je pokosí německé kulomety. Celkem bylo u této divize zastřeleno 6 380 mužů, což představovalo téměř 75 % její pěchoty a nejvyšší ztráty ze všech divizí, jež toho dne zaútočily. Rawlinson určitě věděl, co se stane a že tomu může zabránit. Jenže kdyby to udělal, zpochybnil by celou strategii, z níž vycházel britský plán - a takovýto čin si žádal odvážnějšího muže, než byl Rawlinson. Nechal tedy útoku volný průběh a obrnil se proti hlášení o ztrátách. Nepochybně si říkal, že v kontextu materiálové války jsou údaje z jednoho dne statisticky nevýznamné. Možná, že si i položil otázku, kdo by se ptal u bitvy trvající pět měsíců po ztrátách z jednoho dne. Když však byla hlášení o ztrátách skutečně doručena, Rawlinson, bojící se o svou pověst, rozkázal příslušníkům svého štábu zničit všechny poznámky vydané jako instrukce pro důstojníky velící útoku. Štáb 4. armády později "upravil" údaje zaznamenané do válečného deníku armády a odstranil všechny důkazy, které by mohly ukazovat na Rawlinsonovy chyby. Pokud se Rawlinson a Haig domnívali, že se celá záležitost nakonec ututlá, mýlili se, protože ztráty z 1. července 1916 nebyly nikdy zapomenuty ani odpuštěny. Ačkoliv se armáda ze ztrát vzpamatovala a bojovala dalších pět měsíců, utrpěl národ toho dne psychologickou ránu zanechávající jizvy, jež se nikdy úplně nezhojily.

Koncem roku 1915 bylo britské vládě jasné, že válka proti Centrálním mocnostem se nedá vyhrát, pokud Británie nepřevezme daleko větší břemeno bojů. Ztráty při francouzské jarní a podzimní ofenzívě roku 1915 téměř vyčerpaly lidské rezervy Francie. Bylo zřejmé, že do bojů ve Francii se nyní bude muset zapojit značný počet Britů, kteří v roce 1914 uposlechli Kitchenerovu výzvu a přihlásili se jako dobrovolníci. Britští politici nedospěli k tomuto závěru bez boje. V roce 1915 se pokusili najít cestu k vítězství taženími v Galipoli a Soluni. Na žádném z těchto okrajových válčišť však nedokázala Británie přinutit Němce ke stažení jednotek z hlavního bojiště ve Francii a Belgii. Když se tedy spojenci setkali v Chantilly, aby zkoordinovali strategii válečných operací v roce 1916, musela se Británie zavázat k provedení letní ofenzívy probíhající souběžně s velkou francouzskou útočnou operací.

7. dubna 1916 pověřila britská vláda nového vrchního velitele sira Douglase Haiga sladěním ofenzívy s Francouzi. Bojištěm mělo být okolí řeky Sommy - řečeno slovy sira Henryho Rawlinsona - "krajina podobná Salisburské planině, rozlehlá, mírně zvlněná a s velkým množstvím koroptví, které jsme nesměli střílet". Jestliže pomineme koroptve, nebyl výběr Sommy šťastný. Německá postavení byla umístěna výše než spojenecká, takže vlny postupujících britských vojáků čekal výstup na strategicky nesmírně významný Poziéreský hřeben. Kromě toho umožnilo křídové podloží Němcům, které v této oblasti od října 1914 nikdo neobtěžoval, vybudovat složitý a účinný systém podzemních obranných zařízení a úkrytů odolných vůči dělostřelecké palbě. Sommu si však pro útok vybral francouzský velitel maršál Joseph Joffre a Haig měl za to, že musí uposlechnout. Joffre zpočátku počítal s operací, na níž se Francouzi i Britové měli podílet stejným počtem vojáků, ale po 21. únoru, kdy Němci zahájili mohutný útok a Verdun, se francouzské jednotky určené pro Sommu neustále zmenšovaly. V květnu byl Joffre schopen k podpoře zhruba 20 britských divizí vyčleněných pro útok dát k dispozici jenom 13 francouzských. Koncem jara 1916 se britské strategické možnosti podstatně zúžily. Tlak na Verdun hrozil zlomením francouzské armády, proto Haigovi nezbývalo nic jiného, než se pokusit odlehčit obléhané pevnosti tím, že přinutí Němce stáhnout jednotky na Sommu.

Jaký útok to vlastně Britové plánovali? Zkušenosti u Loosu a Neuve Chapelle v roce 1915 ukázaly, že pěchota a jezdectvo bez dělostřelecké podpory v území, kde palebná síla nepřítele nebyla potlačena, nemají žádnou šanci. Kromě toho byly územní zisky dočasné, neboť Němci byli schopni na ohrožená místa své frontové linie přisunout posily a zorganizovat účinné protiútoky. Jediným řešením se zdála být palebná síla. Na Sommě bude nutnů převálcovat německá postavení dělostřeleckou palbou nebývalých rozměrů a intenzity. Jakmile dělostřelectvo zničí nepřítele, pěchota bude mít jednoduchý úkol - obsadit dobyté území. Všechno to vypadalo náramně prostě.

Haig vybral jako předvoj ofenzívy na Sommě 4. armádu pod velením sira Henryho Rawlinsona. S Francouzi na pravém boku měl zaútočit na třicetikilometrovém úseku fronty mezi Gommecourtem na severu a Montaubanem na jihu. Půl miliónu mužů pod jeho velením se chystalo na největší vojenskou operaci, jakou kdy britská armáda podnikla. V mnoha ohledech byl Rawlinson, efektivní administrátor a schopný generál pěchoty, tím správným mužem, ale v jedné klíčové oblasti týkající se nadcházející bitvy se s Haigem neshodl. A tento nesoulad mezi vrchním velitelem a velitelem armády zasel semeno, z něhož vzklíčila katastrofa.

Za britskými liniemi probíhaly týdny před zahájením operace ohromné přípravy. Pro jednotky určené k útoku bylo zapotřebí vybudovat celé nové město, živit a vybavit je, poskytnout jim lékařské ošetření a zábavu. Po nově postavených silnicích a železnicích projížděly bez ustání statisíce povozů a vozidel, zatímco do postavení byl umisťován nebývalý počet polních děl, houfnic a mi­nometů, jež bylo nutno skrýt před slídivýma očima Němců. Jak bylo však možné udržet tyto přípravy v tajnosti? Do oblasti Sommy především stáhl značné síly Královský letecký sbor. Ten získal nadvládu ve vzduchu a nedovolil německým průzkumným letounům dostat se k britským postavením. Ve Francii se všichni všemožně snažili zachovat útok v tajnosti. V Británii však takové tajnůstkářství nepanovalo. Veškeré úsilí ponechat Němce na pochybách přišlo vniveč, když britské noviny napsaly o zrušení svatodušní dovolené dělníků v muničkách a zavedení práce na tři směny. Němcům muselo být naprosto jasné, že Britové plánují velkou ofenzívu. Ale kde? Ve Flandrech, kde byla soustředěna většina britských vojsk, nebo dále na jihu? K závěru, že aktivita britského letectva nad Sommou je pokusem utajit soustředění velkého počtu vojáků, nebylo zapotřebí žádného génia. Z toho důvodu byli Němci na britský útok poměrně dobře připraveni a nezáleželo jim ani příliš na tom, kdy k němu dojde. Došli k názoru, že jim to britští generálové dají vědět s dostatečným předstihem. V daném případě byla Rawlinsonova sedmidenní dělostřelecká příprava tím nejjasnějším signálem, jaký mohli dostat.

Důstojníci brali výcvik pěchoty velice vážně, avšak u prostých vojáků se smyslem pro černý humor patrně tento výcvik zadával dosti často příčinu k smíchu. Za britskými postaveními byly na ohromné prašné a písčité ploše vyznačeny německé zákopy páskami. Vojáci vylézali ze zákopů a dobývali "pásky" - vše probíhalo naprosto nekrvavě a čistě symbolicky. Pěšáci vyrážející do akce si museli představovat plynový útok (postaralo se o to pár šluků z cigarety a zakašlání) a překonávat imaginární ostnatý drát ("Nepodvádět! Koukejte tu nohu přehodit pořádně!"). K tomu ještě musel každý pochodovat tak, jako kdyby měl na zádech plnou polní, na boku plynovou masku a nesl rýč, poštovního holuba, svitek ostnatého drátu nebo bomby. Důstojníci tento výcvik považovali za potřebný, protože se domníva­li, že jejich vojáci nejsou schopni pořádně provést ani něco tak prostého jako běžet rovně či ukrýt se v kráteru po výbuchu granátu.

Zatímco se vojáci potili, jejich velitelé se nemohli shodnout na tom, co přesně má být cílem ofenzívy. Haig neustále uvažoval o "rozhodné bitvě", která prorazí německé linie a umožní jeho soustředěnému jezdectvu vyrazit průlomem do otevřeného terénu. Doufal tedy, že prolomí frontu a vzniklou mezerou provede grandiózní napo­leonský obchvat. Naneštěstí pro něj a možná i pro jeho vojáky s ním Rawlinson nesouhlasil. Ztratil víru v možnost průlomu a uvažoval spíše o operaci typu "zakousnout a držet". Odmítal Haigovu myšlenku rozhodného úderu a hodlal spíše zasazovat tvrdé rány omezeným cílům, jež by vyčerpaly německé zálohy snažící se ucpat díry v linii fronty. Ačkoliv Haig věřil, že 4. armáda bude 1. července útočit se záměrem dosáhnout rozhodného průlomu prvních i druhých německých postavení, jednalo se v podstatě jen o obsazení první linie, zkonsolidování dobytých postavení a přisunutí dělostřelectva. Teprve pak hodlal Rawlinson uvažovat o dalším postupu. Je těžké pochopit, jak mohli Haig a Rawlinson po zdlouhavých diskusích dospět k naprosto odlišné interpretaci svého úkolu.

Stejně alarmující a ve svých lidských důsledcích ještě katastrofálnější bylo Rawlinsonovo používání pěchotní taktiky. Jako profesionální voják měl zřejmě malou důvěru v muže, kteří měli 1. července tvořit útočné jednotky. Šedesát procent představovali příslušníci Kitchenerovy "nové armády", dobrovolníci a bývalí civilisté, jimž se podle Rawlinsonova názoru nedal svěřit žádný významnější úkol. Francouzští pěšáci na pravém boku Britů postupovali územím nikoho v malých kompaktních skupinkách, přebíhali od úkrytu k úkrytu, zatímco je ostatní skupinky kryly, ale britští vojáci klesající pod 35 kilogramy výstroje museli postupovat vzpřímeně, pomalým krokem a s rozestupem jednoho až dvou metrů, aby náhodou nezpanikařili a nezalehli. Pokyny pro výcvik, jež pouhé tři týdny před útokem vydal Haigův náčelník štábu sir Lancelot Kiggell, rozkazovaly útočící pěchotě postupovat ve čtyřech řadách. Kiggell upozorňoval na možnost těžkých ztrát, a také udělal vše pro to, aby jich bylo skutečně dosaženo, jelikož Britové měli postupovat jako cínoví vojáčci čekající jen na to, až je dítě smete rukou. Němečtí obránci později s údivem psali o pomalém a pravidelném pochodu Britů. Při rychlejším postupu by se jim podařilo určitě dobýt daleko více zákopů. Paul Scheyt napsal: "Angličani se blížili pomalým krokem, jako kdyby šli do divadla nebo byli na přehlídce. Mysleli jsme si, že se zbláznili. Dostali jsme rozkazy v úplném klidu a každý muž pečlivě zamířil, aby zbytečně neplýtval střelivem." A jak to viděl mušketýr Karl Blank:

"Když Angličané začali postupovat, hrozně jsme se báli. Vypadalo to, že naše zákopy urči­tě převálcují. K našemu překvapení se však pohybovali pomalým krokem. Nikdy předtím jsme se s něčím podobným nesetkali. Viděl jsem je všude kolem, byly jich stovky. Vpředu šli důstojníci. Všiml jsem si jednoho z nich, který kráčel klidně vpřed a v ruce držel špacírku. Začali jsme střílet. Nemuseli jsme ani mířit, stačilo jen pálit a nabíjet, padali po stovkách. Kdyby běželi, určitě nás přemohli. Francouzský dělostřelecký pozorovatel poznamenal: "Musel jsem dnes myslet na Krym a na to, co Francouzi na Krymu říkali o útoku lehké brigády."

Rawlinsonova taktika byla receptem na katastrofu. Jak mohl vydat takové pokyny vojákům, kteří na některých místech museli pochodovat až 900 metrů k drátěným zátarasům a po celou dobu byli vystaveni zničující palbě kulometů? Na svoji obhajobu Rawlinson uváděl, že se situace vyvinula naprosto nečekaně, protože postupující Britové se neměli setkat s žádnými kulomety, ostnatým drátem ani živými Němci. Pěchota měla pouze obsadit území dobyté zničující dělostřelbou. A v tomto předpokladu spočívala hlavní příčina katastrofy, která 1. července 1916 potkala 4. armádu. Rawlinson měl absolutní důvěru v sílu a účinnost svého dělostřelectva. Svým důstojníkům řekl, že "na konci dělostřelecké přípravy nebude v zasažené oblasti existovat vůbec nic". Na pětadvacetikilometrové frontě měl rozmístěno 1 437 děl, která měla za úkol:

(1) Potlačit německou dělostřelbu po zahájení útoku.
(2) Zničit německé drátěné zátarasy - i když ty byly na některých místech tak husté, že jimi sotva procházelo světlo.
(3) Zlikvidovat všechny Němce v zákopech, krytech a bunkrech do posledního muže, aby kráčející vlny 4. armády nenarazily na žádný odpor.

Jak účinná však byla britská dělostřelecká příprava? V předchozích případech uspělo ostřelování pouze tehdy, když se podařilo Němce překvapit nebo tam, kde měli vybudovány pouze špatné kryty v nevhodném terénu. Byl to případ Sommy? Odpověď zní: "Ne". Přes všechno úsilí udržet britské záměry v tajnosti Němci věděli, kde a kdy k britskému útoku dojde. Navíc využi­li dva roky strávené v postaveních na Sommě k vybudování nejlepších a nejhlubších obranných postavení na celé západní frontě. Na některých místech narazili Britové na čtyři samostatné zákopové soustavy, kde by museli překonat až 12 zákopů, než by se dostali do otevřeného terénu. Během dělostřelecké přípravy chránily německé vojáky deset metrů hluboké betonové kryty a přední okraj zákopů lemovaly děsivě účinné drátěné zátarasy. Když Rawlinson hovořilo neodolatelné síle svých velkých děl, přecházel všechny tyto okolnosti mávnutím ruky. Jeho důvěra v dělostřelectvo však byla naprosto scestná.

Z celkového počtu 1.437 kusů bylo pouze 467 těžkých děl a z nich mělo jen 34 ráži 233 mm či vyšší. Na každý kilometr německé fronty mělo dopadnout pouze 20 tun výbušnin, což je velice málo, když uvážíme, že podle názoru renomovaného vojenského historika Johna Keegana by si takováto mocná obrana v dnešní době vyžádala použití několika taktických jaderných hlavic. Ještě horší byla skladba vypalovaných granátů. Téměř dvě třetiny tvořily tříštivé granáty, smrtící pro vojáky v otevřeném terénu, ale neškodné pro muže v krytech. Drátěné zátarasy mohly protrhat pouze za předpokladu přesné palby. Nemáme důkazy, že by britští dělostřelci v této fázi války byli natolik znalí svého řemesla. Z 12.000 tun výbušnin vypálených britskými děly v posledním červnovém týdnu roku 1916 představovaly průbojné granáty schopné zničit i nejhlubší německáobranná postavení pouze 900 tun. Uvážíme-li, že téměř třetina z vypálených střel (mnoho granátů dodaných ze Spojených států bylo nízké kvality), nevybuchla, je jasné, proč tato podle předpokladů všezničující dělostřelecká příprava byla takovým zklamáním. V tomto období války nebyla ctností britských dělostřelců ani přesnost. Britské granáty směly dopadat nejblíže 300 metrů před předníokraj vlastních pozic, ale zákopy znepřátelených stran často nedělila ani takováto vzdálenost. Proto značná část dělostřelecké palby vůbec nezasáhla přední německé linie, postavení kulometů a betonové úkryty. Z porovnání britského třísetmetrového bezpečnostního rozestupu s francouzským (60 metrů) nebo japonským (100 metrů během rusko-japonské války o 11 let dříve) je zřejmé, jak neopodstatněně se Haig a Rawlinson spoléhali na to, že britští dělostřelci budou schopni zajistit vlastní pěchotě "postupující přehradnou palbu" nebo umlčet německá přední postavení a rozbít drátěné zátarasy. Dělostřelci na svůj úkol prostě nestačili.

Co byste dělali vy na místě velitele, jenž vsadil vše na úspěch evidentně neúspěšného ostřelování? Prokázali byste morální odvahu, odvolali útok a vrátili se k mapovému stolu? Nebo byste předstírali, že všechno vlastně proběhlo podle plánu? Haig i Rawlinson nesou vinu v tom, že bez ohledu na zpravodajská hlášení zmiňující se o neporušených drátěných zátarasech před třemi z pěti sborů, které měly 1. července zaútočit, a na výslechy zajatců, jimž dělostřelecká příprava zjevně příliš neublžila, věřili bezstarostně tomu, čemu věřit chtěli, a nikoli svým vlastním očím. Haig dokonce hloupě poznamenal, že "nikdy předtím nebyly drátěné zátarasy tak zničeny, nikdy předtím nebyla dělostřelecká příprava tak důkladná". Evidentně neměl ponětí, co se na frontě děje. Naproti tomu sám Rawlinson napsal: "Nejsem zcela spokojen s tím, jak byly roztrhány drátěné zátarasy: na některých místech také není německý přední okraj zničen tak, jak bych si přál vidět na fotografiích". Úsek před 34. divizí byl jaksi vynechán. 34. divize byla 1. července zmasakrována. Byli vojáci alespoň předem varováni? Vůbec ne - Rawlinson rozkázal provést útok, jako kdyby dělostřelecká příprava byla naprosto úspěšná. Sherwoodskému pluku (Sherwood Foresters) bylo řečeno: "Setkáte se pouze s mrtvými a zraněnými Němci. Budete postupovat k usedlosti Mouquet, kam dorazíte v 11 dopoledne. Za vámi budou následovat polní kuchyně a rozdají vám dobré jídlo." Pluk Královské yorkshirské lehké pěchoty (Kings Own Yorkshire Light Infantry), který shodou okolností utrpěl šestasedmdesátiprocentní ztráty, dostal tyto pokyny: "Jakmile vylezete ze zákopů, budete si moci pověsit pušku na rameno a zapálit dýmku či cigaretu. Až do Poziéres nespatříte ani jednoho živého Němce."

V půl osmé ráno 1. července 1916 se vysoukaly první vlny ze 60.000 mužů přes přední okraj zákopů a pomalu pochodovaly k německým liniím. Některé jednotky vedli důstojníci kopající před sebou míč, jiné důstojníci s deštníky a špacírkami. Během 30 minut ztratila život nebo byla zraněna plná polovina. U 120.000 vojáků 143 praporů, které toho dne zaútočily, činily ztráty téměř 60 000, z toho zhruba 20.000 mrtvých. Byly to nejtěžší ztráty, jaké kdy britská armáda utrpěla, a nejtěžší jednodenní ztráty ze všech armád za celou 1. světovou válku. Její ztráty toho dne převýšily součet ztrát z krymské, búrské a korejské války dohromady. Příčina byla prostá. Němečtí vojáci přežili dělostřelbu v hlubokých betonových bunkrech a ukončení přípravy 10 minut před hodinou H (další draze zaplacený britský omyl) je včas varovalo, takže stačili vylézt z úkrytů a dostat se ke svým kulometům dříve, než pomalu postupující britské jednotky urazily polovinu vzdálenosti územím nikoho. Tam, kde se Britům podařilo dobýt německá postavení, zjistili, že jsou neporušená a že v nich dokonce funguje elektrické osvětlení. Takový účinek tedy měla Rawlinsonova drtivá příprava. Britští vojáci se nesetkali pouze s palbou pušek a kulometů. Vpochodovali i do přehradné palby německého dělostřelectva, jenž Rawlinsonovo ostřelování rovněž přežilo. I v místech, kde byly drátěné zátarasy roztrhány, sloužily vytvořené průchody pouze jako smrtící pasti, neboť Němci na ně soustředili všechnu svoji palebnou sílu. Jinde v ostnatém drátu uvázly tisíce mužů vybavených pouze ubohými štípacími kleštěmi, kteří nemohli najít cestu a bezradně se před zátarasy hemžili jako stádo ovcí, dokud je neskosily německé kulomety. Jeden prapor Newfoundlandského pluku utrpěl na zátarasech jedenadevadesátiprocentní ztráty.

K nejhůře postiženým plukům patřily "pluky kámošů" vytvořené lordem Kitchenerem. Ke zvýšení náboru bylo mužům povoleno vytvořit pluky s kamarády z továren, církevních spolků, sportovních klubů, řemeslnických cechů, odborů, škol a řady dalších organizací. Útoku 1. července se zúčastnilo i celé první mužstvo fotbalového klubu Heart of Midlothians. Existovaly dokonce i "bantamové" pluky složené z horníků malých postav.

Když se začali do britských zákopů trousit zranění, vylekaní velitelé praporů druhé útočné vlny telefonicky žádali nové rozkazy, ale dostali vždy stejnou odpověď: "Musíte se držet plánu. Musíte splnit rozkaz." Na levém křídle útoku, v okolí Gommecourtu a Beaumont Hamelu, ne­postoupili Britové ani o krok a utrpěli strašlivé ztráty. Ve středním úseku, za nímž byla soustředěna Goughova záložní armáda skládající se ze třech jízdních a dvou pěších divizí, britské jed­notky sice postoupily, ale jejich úspěchy byly izolované. I tam, kde se podařilo dobýt německé zákopy, nemohly prvosledové jednotky sdělit tuto zprávu britskému velení, protože telefonní vedení trhala dělostřelecká palba a kurýři byli stříleni po stovkách. Po celé frontové linii prokazovali vojáci nesmírné hrdinství, jako například u 36. ulsterské divize, která dobyla Švábskou redutu před Thiepvalem a držela ji bez posil až do německého protiútoku, přičemž utrpěla ztráty přes 5.000 mužů. Pouze na pravém křídle, kde Francouzi použili lepší taktiku, bylo dosaženo výraznějších úspěchů. Němci na tomto úseku byli zaskočeni, neboť nečekali, že se Francouzům podaří těsně po utrpení velké bitvy u Verdunu shromáždit síly k útočné operaci.

Na konci dne drželi Britové 4,8 km široký a 1,5 km hluboký úsek německých postavení. Z 13 vesnic, jež měli podle plánu dobýt, obsadili pouze tři. Nikde se jim nepodařilo dosáhnout druhého pásma německé obrany. Průlom, o němž uvažoval Haig, nepřipadal v úvahu - jezdectva nebylo zapotřebí. Rawlinson měl k radosti větší důvod než Haig. Jeho vojáci alespoň "drželi" ma­lý úsek, ovšem těchto zisků bylo dosaženo za cenu osminásobně vyšších britských ztrát. Haig bezstarostně poznamenal, že vzhledem k počtu nasazených vojáků je nelze považovat za vysoké. Jenže padesátiprocentní ztráty jsou ve vojenských dějinách natolik vzácné, že obvykle představují porážku stejných rozměrů, jakou utrpěl Napoleon u Waterloo. Žádný velitel, který utrpěl takovéto ztráty, nikdy předtím neprohlásil, že je spokojen.

Haigovu ignoranci a neznalost věcí jasně dokumentuje skutečnost, že nařkl VIII. sbor pod velením Hunter-Westona ze zbabělosti. Podle jeho slov "opustilo zákopy jen pár vojáků VIII. sboru". Ve skutečnosti ztratil tento sbor 13.000 mužů - nejvíce ze všech nasazených sborů. A co čekalo zraněné, kteří měli to štěstí, že je přinesli z fronty? Mezi Albertem a Amiensem bylo zřízeno polní obvaziště s plánovanou kapacitou 1.000 raněných. Za několik hodin od počátku bitvy bylo zaplaveno 10.000 zraněnými vojáky. Jeden z lékařů psalo "kilometrových kolonách sanitek" čekajících na vyložení.

Prvních pět měsíců bojů na Sommě představovalo nejhorší materiálovou bitvu nejen v 1. světové válce, ale v celých dějinách. Britové a Němci na sebe navzájem vypálili přes 30 miliónů dělostřeleckých granátů a dohromady přišli o více než milión mužů. To vše na ploše pouhých 18 čtverečních kilometrů. Byla to největší jatka, jaká kdy člověk dopustil.